Slova libovolného puškinského textu nesou stroze definovaný informační náklad, jehož míra je určena, z jedné strany, stavem kolektivního nevědomí, vždy odpovídajícímu duchu konkrétní historické epochy, a z druhé strany, schopností individuálního vědomí vyjádřit toto kolektivní nevědomí v strohých lexikálních formách, vlastních jen informačnímu stavu dané epochy.
Slovo „знать“ (čti – znať – „znát, vědět“, ale i „aristokracie, vyšší kruhy“ – pozn. přek.) vyvolávalo ve vědomí v různých dobách různé obrazy. Pro mnohé je dodnes toto slovo znakem příslušnosti k nějaké „elitě“. Ve své podstatě je toto slovo jen prst, ukazující na určitou sociální skupinu, disponující určitou úrovní řídících znalostí, překonávající ostatní vrstvy společnosti. Ale poněvadž v puškinské epoše nejvyšší úrovní znalostí takového druhu disponovalo dvořanstvo (ve statistickém smyslu), nejbohatší třída té doby, v běžném chápání se slovo „знать“ (znať) ztotožňovalo především ani ne tak s dostupem k samotným znalostem o řízení společnosti, jako s urozeností a bohatstvím, předávajícím se z pokolení na pokolení.
„Stranit se urozených“ (znati), to neznamená, že židovstvo se bojí „šlechty“, ve smyslu urozeného dvořanstva; to znamená, že se vyčleňuje (ovšem nevědomky) podle příslušnosti k představitelům jiných vědomostí o řízení, které jsou nedostupné řídící třídě Ruské říše, ale které s plným vědomím vyjádřil jeden z Rotschildů, když v odpovědi na nepodařený kompliment: „Vy jste král židů“ odpověděl: „Ne, já jsem žid králů!“. „Král“ je v obvyklém chápání představitel vyšší šlechty (v Puškinově době také vůdce šlechty, ale ne újezdní, jako Kisa Vorobjaninov, ale celostátní) a proto Rotschildova odpověď může být zařazena do kategorie „straní se znati“.
Skutečnými předky židů jsou obyčejní semitští kočovníci, početné kmeny, jichž se na konci druhého tisíciletí před naším letopočem spousta potulovala v pohraničních oblastech rozsáhlé staroegyptské civilizace. „Jev.genij“ se pro ně netrápí ne proto, že nechce, ale protože o nich opravdu nemůže vědět, neboť minulost a daleké příbuzenstvo, z jehož středu byl vydělen staroegyptskými eugeniky (ve smyslu uměle vytvořen) tento zvláštní kmen „ani ve světě živý, ani přízrak mrtvý
“ upadly již opravdu dávno v zapomnění. Ale to o nich, ztrativších schopnost k rozlišení dobra a zla, a proto stále „ohlušených hlukem vnitřní úzkosti“, je řečeno v Koránu, súře 45:31. A když bylo řečeno: „Vždyť Aláhův slib – pravda a hodina – není v něm pochybnosti,“ - řekli jste: NEVÍME, co je to hodina, MY JEN PŘEMÝŠLÍME NAD RŮZNÝMI MYŠLENKAMI, NEJSME SI NIČÍM JISTI.“ 32. A ukazovaly se jim ohavnosti toho, co vytvářeli, a postihlo je to, čemu se vysmívali.Hlava 2: Vlnobití různých úvah
Kudy přichází do libovolného národního domu židovstvo, se v poémě neříká, jako se přímo nemluví ani o tom, že slovem „Jevgenij“ se musí čtenáři vybavit obraz sociálního jevu tak zvláštního, že obyčejnému vědomí lze jeho míru jedním slovem těžko vyjádřit. A proto (čehož si nikdo nevšímá), místo všem známého úvodního slova „итак“ (tak tedy, tedy, takže, čili – pozn. přek.) z kánonických textů básně, v originálním textu vidíme rozdělené „и так“ (a tak – pozn. přek), aby u čtenáře určité epochy, v souladu s principem doplňkové informace, dle míry toho, jak v kolektivním nevědomí dozrál obraz tohoto jevu, jako by sama sebou vznikla i otázka, básníkem nevyřčená: „A jak?“ - Jak nejstarší mafie proniká do libovolné národní společnosti?
Protože se na konci 20. století nakupilo dost informací o židovstvu, aby se o něm v kolektivním nevědomí zformovala ucelená představa, je důležité pochopit objektivní, a ne deklarovanou, mravnost této zvláštní společnosti, která se projevuje nejen v jejím chování, ale i v myšlenkách.
V tomto krátkém, ale obsažném, Jevgenijově vnitřním monologu je vyjádřena sociálně protiřečivá logika chování jak jednoho samostatně vzatého žida, tak i židovstva jako celku. Samozřejmě, každý žid chápe, že jen prací si může „zajistit jak nezávislost, tak čest“, ale v reálném životě se židovstvo jako celek (myšleno statisticky) vyhýbá výrobní sféře, svázané s fyzickou prací, a upřednostňuje práci v řídící sféře a jiných oblastech informační činnosti, a také v principu imitaci společensky prospěšné činnosti podle principu: co by nedělat, jen nepracovat. Ale činnost podobného druhu potřebuje určité znalosti a proto ne každý, obdařený od Boha rozumem, je schopný efektivní práce, zvláště v řídící sféře. A toto chápaje, Jevgenij prosí Boha o přídavek „rozumu a peněz“, protože židé mají pořekadlo: „Jen by bylo zdraví a peníze, ostatní si koupím.“ Skutečně, za peníze je možné koupit vše, kromě… vědění. Je možné koupit, zvláště dnes, i diplom-vývěsku, ujišťující veřejnost o přítomnosti znalostí v určité sféře činnosti u „předkladatele“, ale koupit samotné znalosti je nemožné.
Znalosti (vědění) je jediná věc na světě, která se neprodává, nekupuje a nevyvlastňuje, ani na příkaz vládce, ale k nimž je od Boha dán přístup, morálně-mravně podmíněný. Proto si lze znalosti osvojit jen skutečnou prací, ale při tom výsledky jejich realizace budou vždy svázány se typem psychiky člověka. Proto, znalosti jsou jen přídavkem (nadstavbou) k typu stroje psychiky.
Jevgenijova mravnost (nedeklarovaná, ale objektivní) se odkrývá v druhé části jeho „různých úvah“, a, jak vidíme, jejich projevy zde vstupují do opozice s úvahami o pravém předurčení práce a rozumu:
Ve výsledku je před námi sociální typ, dokonce ne s rozdvojeným
, ale s „roz(s)trojeným“ myšlením: chápe, že prostředky k čestné prosperitě se musí v životě získávat poctivou prací, ale zároveň prosí Boha o peníze, tj. není proti tomu přežívat (užívat si?) „zdarma“ a celkově závidí povalečům a lidem „rozumu mdlého“. Jinými slovy, ve „vlnobití různých úvah“ židovského génia problikávají zjevné příznaky schizofrenie. A o tom, že ji Puškin rozeznal v kolektivním nevědomí židovstva dlouho před tím, než se projevila v individuálním vědomí jednoho samostatně vzatého žida, nás obeznamuje časopis „Petrohradský express/ Петербург экспресс“ č. 10(11), r. 1995, ve kterém ne nejchudší a ne nejnadanější židovský herec Michail Bojarskij na první straně přímo říká: „ Kéž bych byl chytřejší a bohatší…“ Přídomek „nuzný“ nedostal Jevgenij od Puškina náhodně: na začátku století byla v Rusku velmi populární bajka I. A. Krylova „Nuzný boháč/ Бедный Богач“. Uvádíme ji zde celou, protože zmíněná bajka, její osobité vyjádření v kolektivním nevědomí současnosti, je problém, který se Puškin na úrovni druhé smyslové roviny snažil v básni osvětlit.