•  Buďte rozvážní ve svých soudech

•  Dbejte na to, abyste měli hodně žáků

•  Vystavte ohradu okolo Zákona

Od těch dob začínají zmínky o učencích, kteří byli vynikajícími vůdci při přenosu a výkladu Zákona. Největším z nich byl Simon Spravedlivý, poslední z představitelů Velké synagogy (okolo r. 230 pr. Kr.) a jeho učení lze shrnout: „Svět se potvrzuje na třech věcech:

•  Zákoně

•  Kultuře

•  Dobročinnosti“

Následníkem Simona Spravedlivého byl jakýsi Antigon ze Sicho; jeho moudrost se soustředila na následující ponaučení, ve kterém je patrný, výjimečně, řecký vliv: „Nepodobejte se těm služebníkům, kteří slouží pánu za účelem výplaty; podobejte se těm, kteří plní své povinnosti, nepřemýšlejíce o odměně, a bude mezi vámi strach Boží“.

Po tomto Antigonovi lidé, stojící v čele rabínského učení, z nám neznámé příčiny, následují po dvou.

Nejpravděpodobnější je, že tento dualismus znamená neshodu v úhlech pohledů a tendencí, nedosahujících, nicméně, skutečného rozkolu.“

Mimořádné možnosti tandemu v rozličných činnostech jsou vnímavým lidem dávno známy, ale nevšímavým a nemyslícím o nich není známo nic, a proto nechápou, proč, zaprvé, jsou vyšší představitelé potřeba dva, a zadruhé, proč rozdíl v jejich úhlech pohledů nevede k rozkolu, a navíc k nepřátelství. A efektivnost činnosti na tandemovém principu je možné v historii objevit dlouho před Antigonem ze Sicho. Ale daná část z knihy Alberta Révilla hovoří o tom, že Levité ho začali používat po střetu s dialektikou starých Řeků, kteří, jsouce ve své podstatě materialistickými ateisty, se snažili takovýmto způsobem odstranit subjektivitu v hodnocení objektivních procesů. Toto je metoda, a jako metoda je nad jakoukoliv ideologickou formou, protože prošla zkouškou času: zmínky o ní jsou i v dobách, kdy již ve společnosti zcela vládl idealistický ateismus: „Pravdivě též říkám vám, že, pokud se dva z vás na Zemi shodnou žádat o cokoliv, pak to, čeho byste nežádali, bude od Otce Mého Nebeského,“ Evangelium podle Matouš, kap. 18, v. 19.

Ale monopol na znalosti metodologie je vyšší princip, kterým vládne znacharstvo při komunikaci s davem. Jen ona poskytuje neomezenou moc v davově-„elitární“ logice chování společnosti a proto již následující verš Evangelia podle Matouše uzavírá nezasvěceným přístup k pochopení a osvojení si tohoto principu v praxi: „neboť, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Mém, tam jsem Já uprostřed nich“. To je velice vysoká úroveň hermetismu, neboť zdaleka ne každí „tři“ se mohou sjednotit ve jménu dosažení společného cíle.

Nicméně, v kolektivním nevědomí ruského národa je vše pro odhalení jakéhokoliv hermetismu: „Jeden rozum je dobrý, dva jsou lepší“. Toto národní rčení znají všichni. Ale proto, aby šlo čelit hermetismu minulých a současných Levitů, je třeba chápat i jeho doplňky: „Jeden rozum je dobrý, dva jsou lepší, tři jsou k ničemu“. Nebo ještě lépe: „Ум да умец, да третий дубец“

 Он страшился, бедный,                                         Obával se, chudák,                                       

Не за себя. Он не слыхал,                                       ne o sebe. Neslyšel,

Как подымался жадный вал,                                  jak zvedla se lačná vlna,

Ему подошвы подмывая,                                       boty mu podemílajíc,                        

Как дождь в лицо ему хлестал,                              jak ho déšť šlehal do obličeje,

Как ветер, буйно завывая,                                      jak vítr, bujně doucí,

С него и шляпу вдруг сорвал.                               z něj klobouk v mžiku serval.

Hájíce své úzce egoistické zájmy, židé obyčejně používají hesla „starosti o bližního“, ale přitom nikdy neříkají přímo, koho považují za svého bližního, a koho za vzdáleného. Pokud se na ně budeme dívat skrze prizma doktríny: „Deuteronomium-Izajáš“, potom jsou všichni, kromě židů, pro židy vzdálení. Odtud definice národa T. Herzelem, která významově více odpovídá definici mafie: „Skupina lidí společné historické minulosti a všeobecné uznávané přináležitosti k ní v současnosti, soudržná z důvodu existence společného nepřítele.“ Jak je zřejmé z textu, Jevgenij nebyl vylekaný, ale obával se, tj. cítil se pod tlakem obav nemajících vztah k realitě.

Židovstvo se svými subjektivními cíli, vsugerovanými mu staroegyptským znacharstvem prostřednictvím zasvěcených Levitů, se podvědomě cítí osamělé v proudu výměny generací mnohých národů, protože objektivní cíle rozvoje lidstva nikdo, kromě Boha, nezná, ačkoliv věda a náboženství popisují dle míry svého chápání všeobecného chodu věcí ty, či ony možné varianty předurčení lidstva na Zemi. Proto, pokud se v první části básně setkáváme, ve vztahu k Jevgenijovi, s přídomkem nuzný, nuzák, potom ve druhé části je již nuzný hlupák. Ale co čteme v předmluvě k básni:

Пред Ним широко                                                   Před ním se svobodně

Река неслася; бедный челн                                     řeka nesla; nuzný člun

По ней стремился одиноко.                                               Po ní směřoval osaměle.

Tak se prostřednictvím verbálního rýmu (řeka – nesla se, člun – směřoval) vyjadřuje absence a existence subjektivních cílů hnutí.

Nízkofrekvenční sociální procesy, tj. procesy, jejichž perioda je násobně delší, než perioda aktivního lidského života jsou, zpravidla, skryty obyčejnému vědomí, a proto se básníkovi zdají ve formě nevědomých („lehkovážných“) obrazů. Puškin o tom hovoří speciálně v poslední, 22. oktávě předmluvy „Domku v Kolomně“-

Насилу-то рифмач я безрассудный                                   Horkotěžko jsem rýmovač já lehkovážný

Отделался от сей октавы трудной.                                    Nechal za sebou oktávu to trudnou.

Donést tuto „lehkovážnou“, tj. z kolektivního nevědomí ruského národa přijatou informaci čtenáři, je možné jen jejím kódováním tj. vybavit mimo lexikální obrazy v čase přesným a stabilním slovem-mírou, převádějící je na obrazy vědomé. Stejně, jak tento stav popsal Puškin v „Egyptských nocích“:

„Čarský cítil to blahodárné rozpoložení ducha, když se před vámi rýsují jasné sny, a vy získáváte živá, nečekaná slova pro vyjádření vašich vidin, kdy verše lehce plynou z vašeho pera, a zvučné rýmy běží v ústrety uspořádané mysli.“

„Slova živá a nečekaná“ jsou zobrazení na úrovni vědomí existence „uspořádané mysli“ ve vztahu k nevědomému vidění rozvoje sociálních procesů. Samozřejmě, že v každém historickém okamžiku živá slova rodí ve vztahu k těmto jevům své obrazy, které také tvoří druhou, ale někdy i třetí smyslovou řadu díla.

Hlava 6. „Chci Ti porozumět…“

Proto, aby další popis druhé a třetí smyslové řady „Měděného jezdce“ nevyvolával u čtenáře rozpačité dotazy, jsme nuceni udělat řadu důležitých odbočení.

Nejblíže ze všech došel k rozšifrování vzájemného vztahu rytmu a obrazu v Puškinově tvorbě A. Bělyj v knize “Rytmus jako dialektika“ a Měděný jezdec

[26]

. A ačkoliv se autor snažil „algebrou ověřit harmonii, zvuky ukázav“, nicméně jeho studie rytmických křivek textu má mimořádný význam v procesu odhalení druhé smyslové řady básně. Zřejmě je v tom jedna z příčin ignorování takové seriózní práce „puškinisty“, která se ani jednou, od momentu svého vzniku, nedočkola dalšího vydání, a proto je nedostupná širokému okruhu čtenářů. Abychom prokázali účinnost našich výzkumných metod, přinášíme  k ní zde doslov, napsaný samotným autorem, s našimi kometáři pod čarou.