„Rozpoznání křivek rytmu

[27]

a jejich podivuhodný vztah ke způsobu porozumění příběhu nás přivádí do oblasti posuzování velmi závažných otázek týkající se psychologie kreativity a psychologie vnímání uměleckých děl.

Vyvstává otázka, proč křivka odpovídá smyslu? A jak odpovídá?

Především, jak odpovídá, v jakém smyslu odpovídá a jakému smyslu odpovídá? Namítají: „Co znamená jakému smyslu? Cožpak smysl uměleckého díla není jeden?“ A v tom to je, že zřejmě není jeden; jeden smysl jest šabona/razítko pochopení/vědomí, otisknuté na dílo nebo kritikem interpetujícím dílo, například, Bělinským, nebo také samotným autorem; druhý smysl je smysl, vložený do samotné dynamiky tvorby sociálním  zákazníkem, nebo kolektivem, jehož je básník propagátorem; a tento smysl, dynamizující zvukem tématu, především vyvolává v umělci odpovědní zvuk; umělec je ozvěna: „Takový jsi i Ty, básníku“, říká Puškin; umělec reaguje na objednávku rytmem, vůlí k tvorbě, vůlí k zobrazení, ale nikoliv rozumem/uvážlivostí, a ani emocí; rytmická konstrukce, to je téma objednávky v umělcově vůli; promyšlení zakázky umělcem ve vůli umělce; promyšlení zakázky umělcem je post-faktum; podobá se doprovodu; vůbec nejsem povinen svazovat tóny Beethovenovy hrdinské symfonie s Napoleonem; mohu v symfonii prožívat hrdinské úsilí komunardů, ale ne Napoleonovo; nebo: si mohu místo Napoleona představit Alexandra Makedonského; nakonec: nemusím si představovat nic; a právě proto nejsou tóny symfonie bezvýznamné; pro hudebníky je podpůrný text nejčastěji textem vnuceným, připomínající nabízené berle těm, kteří neumějí chdit po tónech. Co se týče hudby, je to víceméně jasné muzikálně gramotnému člověku.

Co se týká poezie, tak jasné to není

[28]

; předpokládá se, že poetický příběh má smysl, vyjádřený v abstraktní myšlence; a tento smysl umělec vědomě sestavuje do obrazů  příběhu; nejprve promyslí obsah, a potom k němu volí své obrazy.

To si myslí leckdo. Ale tak to není. Nejčastěji se objevuje vysvětlující kritik; a překládá obrazy do jazyka myšlenky; copak básník s dostatečnou zřetelností tyto myšlenky nepřevyprávěl? Ukazuje se, že nikoliv; ukazuje se, že i on si ne vždy uvědomuje myšlenku zakázky ve svém díle; Puškin se učí od „temného“ jazyka svých rytmů

[29]

.

“Я понять тебя хочу                                           „Chci Ti porozumět

Темный твой язык учу.”                         Tvůj temný jazyk se učím (chci umět)“        

Hauptman se přímo přiznal, že ne zcela zřetelně chápe obrazy svého „Potopeného zvonu“. Tudíž: je to nedostatek? A v tom to je, že nikoliv; v tomto odmítnutí dozachytit/dopochopit rytmy a obrazy

[30]

se právě projevuje básníkova skromnost, instinktivně uznávajícího, že reflexe vědomí ohraničené osobnosti Puškina Alexandra Sergejeviče neobsáhnou šíře a hlubiny sociálního tématu, procházející skrz něj od „my“, pro něj nejasně patrného, ale jasně slyšitelného sociálního kolektivu

[31]

. Toto téma, procházeje skrz něj, se rozlývá do blíže neurčeného sociálního „my“, skládající se ze čtenářů, nejen pasivně příjmajících, ale i rozvíjejících, valících téma z pokolení na pokolení; smyslem práce zmíněných aktivních čtenářů není to, že při čtení vytahují abstraktní myšlenku tak, jako se z vařeného candáta vytahuje nepoživatelná kostra; smysl učení je v zažívání candátova masa, které se posléze stane částí organismu; chemická absorbce postupuje do krve, posouvá se pulsem a dožaduje se nových činů životních projevů.

Nejnestravitelnější na candátovi je kost; a nejnestravitelnějším v uměleckém díle jsou z něj vytažené odrazy, patřící kritikovi své doby, nebo vědomí umělce, ohraničeného svou dobou; to, čím v nás žije Puškin nemá žádný vztah Alexandru Sergejeviči přemítajícím nad smyslem „Měděného jezdce“. Například, tento poslední může předpokládat, že psal „na počest“ carskému režimu; mezi tím živá existence obrazů v proudu jejich dialektiky na úrovni muzikálního protikladu volá „po klidu“; ale autoři jsou skromnější, než se zdá; ve správnou chvíli nepochybě mlčí o smyslu toho, co vložili do obrazů a rytmů; a to proto, že oni, jako živí konstruktéři modelů, odpovídajícím, jimi vyjádřeným rytmem, dobře vědí, že existence obrazů v nich definuje náhodná témata, že toto vědomí je post-factum tvorby, že umělcovy úvahy stejně jako již bytí, nakolik již muzikální témata jsou její textová interpretace.

Kritik, poznamenaný rozumem své doby, nebo umělec přikládájí dílu jen tranzitní vízum generace (námi zdůrazněno), předávajíce ho do živé mezigenerační výměny, aby dílo v pochopení a živé spolupráci generací rostlo významem; stejně jako kolektiv je původním tvůrcem tónů v umělcově duši je propagátorem, tak tón, vylétávající z reproduktoru v proměnlivosti doby kolektivy (námi zdůrazněno) vnímající získává odpovědní tóny; a každý odpovědní tón je novým reprodukováním díla a jeho nové pochopení; dílo začíná narůstat významy, jako zrno; nejprve je opuštěné; potom je klasem, dále skupina klasů;a nakonec je vlnícím se mořem klasů-významů; ale zrno sociální objednávky padá na kamenitou  půdu a hyne tam, kde tranzitním vízem je vědomí umělce,  proměňující se ve vlastnický znak firmy: „Moje“: a já vím, že „tohle znamená toto, a tamto zase toto“. Tak mluví umělci-vlastníci, nevnímající se, jako Puškin, ozvěnou kolektivu; ale jejich díla, převědomá, nebo sama existence obrazů se podřizuje osobnímu rozumovému chápání, nevzkvétá v průběhu staletí; to znamená, že smysl v nich neproudí. Čtenář, dotýkaje se podobných děl, společně netvoří; dílo hyne, protože rozumové chápání příliš tvrdě definovalo existenci svých obrazů.

Dílo se tvoří do aktu jeho početí v duši umělce – kolektivem od kolektivu a ke kolektivu: to je cesta tvorby; ale tato cesta nejde přes abstraktiní vědomí, nýbrž skrz vůli

[32]

; myšlení koletivu tvořícího v umělci mu volí (diktuje); a na vůli reaguje vůle k rytmům; vůle inspiruje emoci (obraznost); tendencí umělce je vždy sdělný výsledek, produkt díla; čtenář jde z opačné strany; od výrobku se ponořuje do výrobního procesu, vžívá se v existenci obrazů; a tato existence v jeho duši vzbuzuje novou konstrukci vůle, končící úpravou příběhu novým sdělným výsledkem; pokud se tento výsledek střetává s příliš silně vyjádřenou smyslovou úvahou umělce, vždy značící „moje, neopovažuj se dotknout“, je čtenář, jako spolutvůrce, odmítnut; ale to znamená: je jím odmítnut umělec a ten zastarává.

Rozdíl mezi nestárnoucími umělci a těmi, co rychle zvětrávají, je v tom, že mají takt, který se nutně nepodřizuje existenci jejich obrazů a jejich vědomí, spokojující se jen s tranzitním vízem vnější smyslové podobnosti: vědí, že jimi nezačíná ani nekončí smyslová tvorba nad obrazy, že smysl se ozřejmuje nikoliv svou stabilizací do tendenčních úvah, ale rozšířením možností vzniku jiných úvah, nerušících jedna druhou, ale skládajících se v řekách v dialektickém kolektivu.

Křivka existuje neohraničenou úvahou umělce, ale samotnou schopností v nás šíří a unáší smysly obrazů; a interpretace básně křivkou v našem náčrtu je odpověď naší doby na otázku o tom, v čem je myšlenka básně; je možná jen v tom případě, pokud budeme vycházet z umělecké přítomnosti obrazů a rytmů, jako reálné existence, jako smyslového materiálu; a ono nezávisí na ustálených názorech o tom, co je myšlenkou „Měděného jezdce“.

Odhalením rytmického projevu básně v nás ona klíčí; skrz upevnění názoru včerejší autority o ní do běžného mínění ona umírá; nepotřebujeme jí.