Kromě toho, mág (šaman) může být sám nevolníkem egregoru z důvodu biopolové energetické závislosti na něm, když pro něj obvyklá, komfortní úroveň jeho energopotenciálu se zabezpečuje na účet egregoriálního přerozdělení energie v jeho propěch. Pokus o svévolný odchod z egregoriálního vedení v zformované udržitelné egregoriální situaci bude v takovém případě doprovázen narušením biopolí mága-nevolníka, neschopným je dovést na jeho obvyklou komfortní úroveň  energopotenciálu mimo egregor. Potom mág, který to pozná, „proklíná žalostný osud svůj“.

Podobná energetická závislost může být získána nejen v dospělosti, ale také být prostředkem toho, že člověk rostl a vyrostl pod egregoriálním vedením. V tom případě energetická závislost může být informačně podepřena tím, že egregoriální vedení ochraňovalo člověka celý jeho život před střetem s egregoriálně cizí nebo egregoriálně nepřijatelnou informací. V důsledku toho člověk může mít velmi ucelený charakter, ucelený světonázor, rozvinutou kulturu vnímání světa a myšlení, ale v jeho vnitřním světě prakticky nebude egregoriálně nepřijatelná informace, ale při střetu s ní ve společnosti její vnímání a zpracování se budou zkreslovat, štěpit, blokovat se egregoriálním vzruchem jeho psychiky jino tematickou orientací, přeludy, blokováním paměti nebo energetickým nepohodlím, narušujícím jednotu emocionální a smyslové struktury duše.

Je historickou realitou, že mnohé egregory byly do historie lidstva nasazeny uměle, vytvořeny znachary s cílem zabezpečit řízení společnosti po jimi vybrané koncepci. Náboženské kulty odpovídající těmto egregorům fixují lidskou psychiku na egregory, zkreslují vzájemné osobní vztahy člověka a Boha. Vliv na tok událostí za pomoci egregorů různého druhu, vytvořených společností, je také jedním prvků magie v lidské kultuře.

Díky osobitostem, vlastních Vesmíru, lidé, projevujíce výmysly (svévoli) různého druhu, narušující harmonii ve Vesmíru, v podstatě se ocitají v oblasti „magie“, i když se za „mágy“ nepovažují a neovládají specifické postupy těch či oněch tradičních nebo netradičních škol magie. Úměrně tomu, jakákoliv volně přístupná umělecká tvorba je egregoriální magie větší či menší efektivnosti; umělecká tvorba skrývaná před ostatními je více či méně efektivní používání metody podřízení objektu modelujícímu analogu, avšak neurčité ve smyslu adresáta magického vlivu.

Budeme-li rozebírat možnosti řízení proudu událostí v životě společnosti za pomoci některého egregoru, potom je nezbytná systematická stabilní fixace psychiky množství lidí na egregor, ve kterém se udržuje a modifikuje informace, charakteristická pro tu či onu koncepci řízení společnosti. V minulosti, fixátory psychiky lidí na egregory byly náboženské kulty, ve kterých lež hojných tematicky orientovaných překrucování skutečných Zjevení potlačovala vzájemné vztahy lidí a Boha.

Ve své přirozenosti, tj. Božím Předurčením, je člověk nadán individuální pěticí samostatných smyslových orgánů, pěticí příjímacích receptorů, s jejichž pomocí jakoby snímá „informační kopie“ z jeho okolního a celostního vnějšího světa a formuje v individuálním vnitřním světě subjektivní obrazy objektivních jevů vnějšího světa. Na konci XX. století je na světě přibližně 6 mld. lidí, ale nejsou dva lidé, kteří by měli stejné otisky prstů. Na tom stojí současná daktyloskopie; však v tom je i projev individuálnosti hmatového smyslu.  Na světě také nenajdete dva lidi z vnějšího pohledu s úplně stejnými ušními boltci, nosy, očima; v tom projevu (čistě vnějším) jsou individuálnosti (jedinečnosti) smyslů sluchu, čichu, zraku každého člověka z celého množství obyvatel naší planety. Stejně tak je to s chutí. Vnitřní projev jedinečnosti těchto smyslů je v prahu citlivosti.

Subjektivní obrazy věcí a jevů objektivního vnějšího světa, zformovaných v důsledku vzájemné interakce individuálních příjmacích receptorů (pěti smyslových orgánů) a individuální psychické činnosti, a to je to, co nazýváme „informací“ v pojmu: „Vesmír je proces trojjedinnosti hmoty, informace a míry.“ Zvlášností tohoto druhu „informace“  - subjektivní kategorie  - je to, že existuje jakoby odděleně od hmoty, míry a informace objektivních kategorií (které existují vždy nerozdílně) jen na úrovni podvědomí; na úroveň vědomí přechází (je-li možné to takto vyjádřit) po nalezení jejího kódu = míry slova. Stává se to ve snu, když je vědomí zablokované, ale podvědomí se aktivizuje a provádí intenzivní zpracování objektivních informací z vnějšího světa,  patřící k této době. Sny „vidí“ a „slyší“ vnitřním zrakem a sluchem prakticky všichni (dokonce i ti, kdo to odmítají), ale převyprávět z „uviděného“ a „uslyšeného“ mnoho nemohou: jen ty obrazy, které disponují lexikální mírou. Tak nevědomé, mimolexikální obrazy získávají míru, tj. slovo a člověk může sobě a svému okolí převyprávět svůj sen.

A svoboda člověka, žijícího v individuálním a celostním světě, to je svoboda formování individuálních mimolexikálních (neuvědomělých) obrazů věcí a jevů na úrovni podvědomí. Jakmile člověk začne převádět nevědomé obrazy do vědomých, jeho svoboda u toho končí, protože se se zde střetává se svobodou jiného jedince, disponujícího stejnými právy na straně svobody kódování svých individuálních obrazů ve vztahu těch samých věcí a jevů. V reálném, vnějším lidském světě, hmota, informace a míra jsou nerozdělitelné a existují jako trojjediný proces.

V tomto není nic nového: toto všechno bylo na Rusi známo již dávno, avšak popisovalo se to trochu jinou terminologií v národních pohádkách, příslovích, pořekadlech. Proto v ruštině vůle a svoboda jsou vědomím příjmány jako synonyma, i když tak docela to není: vůle je kategorie podvědomí; svoboda je kategorií vědomí. Pochopit rozdíl mezi „svobodou“ a “vůlí“ je možné jen přes živou ruskou řeč, odrážející se v národních příslovích a pořekadlech. „Volnému vůle, spasenému ráj“, tj. dostat se do ráje, nelze slepě následova své vášně, v opačném případě získáš je volné-mimolexikální subjektivní obrazy objektivních jevů. Proto svobodný je jen ten, kdo nejedná jen podle rozmarů a vrtochů, ale kdo je schopen intelektem ovládat svou vlastní psychiku. A na to je i ruské přísloví: „Rozumem nehřeší, ale vůlí“. Po čemž se stává pochopitelným proč „Svoboda, to je uvědomělá nutnost“, protože „Každému jeho vůle“. Ale to znamená, že „Jeho je vůle, jeho je i osud“, tj. každý má volnost (právo) mít své mimolexikální obrazy o individuálním a celostném světě, který ho obklopuje a bezmyšlenkovitě je v životě následovat, ale přitom si nestěžovat na svůj osud. Slovo „bezmyšlenkovitě“ je označeno z toho důvodu, že kódování mimolexikálních obrazů podvědomí slovem nutně vede k chápání svobody na úrovni poznání, jako vědomé nutnosti srovnávat své lexikální obrazy s lexikálními obrazy druhých lidí. Pokud člověk tomuto procesu neporozumí, dostává se do patové situace, kdy „Rozum chce, ale vůle nebere“. To znamená, že vedomí mechanicky přijímá slova, ale v podvědomí nevznikají jim odpovídající obrazy a proto se vědomá činnost blokuje. Nakonec, o rozdílu podvědomí člověka a zvířete: „Člověk má vůli, zvíře pobuzení“. Všechna rčení jsou uvedena ve slovníku V.I. Dála. Pobuzení, dle tohoto slovníku, je dar vrozený všem živočichům, vykonávat všechny potřeby podvědomě. V pobuzení živočichů jsou sloučeny do jednoho rozum a vůle, nebo myšlenka a srdce, v člověku rozdělené. Ohař hledá divokou zvěř pobuzením, tj. podřizuje se programu umístěnému v jeho psychice.

„Pobuzení“ zvířat je výsledek modelování Objektivní reality v psychice zvířete, za prvé, na úrovni genetické podmíněnosti psychických možností druhu, za druhé, výchovného vlivu, který na něj má okolí zvláště jeho a jiných druhů bez jejich pochopení. I živočichové odrážejí ve své psychice Objektivní realitu druhem obrazů s člověku neznámými vnělexikálními kódy. Ale hovořit o „pojmech“ ve vztahu k živočichům je možné jen na úrovni jejich schopností k lexikálním formám kódování jejich subjektivních obrazů. Běda! Pes má na celou různorodost těchto obrazů jeden kód (při různém emocionálním zabarvení): Haf! Kráva: Bů! Kočka: Mňau! atd.