Do jisté míry tento systém zamlčení používali a mnozí dodnes používají v umění, protože umění je symbolické, ale Puškin v něm dosáhl dokonalosti.

Z letmého pohledu, umělecká díla, mající ve svém základu jinotaj, nevypadají často dost poutavě, jindy vypadají, že postrádají logiku a integritu vyprávění. Ale to je zvláštní způsob výběru čtenáře, kterým disponuje skutečný mistr, znalý nejen opravdové ceny své tvorby, ale také ceny pro jeho „čtenáře“. Uvedená metoda je založená na chápání, že pro intelekt je charakteristická snaha o celistvost a pochopení příčinně-následkové podmíněností procesů, se kterými se myšlení střetává. Ale v tom se projevuje objektivní vlastnost procesů zobrazování v celém vesmíru, jehož součástí je i člověk rozumný.

Proto, pokračujíce v rozkódování jinotajných děl A. S. Puškina, zaměřili jsme se na „Měděného jezdce“ z toho důvodu, že je to jedinečné dílo, ve kterém záhadné a nejasné obrazy, vyvolávané slovy v textu zároveň s druhou smyslovou rovinou, otevírají ještě třetí smyslovou rovinu, která, jak vidíme, odráží ty jevy jediného a celistvého světa, na které slova textu básně jen ukazují.

Všichni předcházející výzkumníci poslední Puškinovy básně vycházeli z toho, že básník popisoval jen jevy minulosti. Nechápali to hlavní: první básník Ruska ovládal Zákon času a proto se jeho systém obrazů, chápání minulosti a budoucnosti neshodovaly s chápáním výzkumníků jeho tvorby.

Při povrchním pohledu poéma navazuje na dějovou linii „Domku v Kolomně“, která končí záhadným zmizením Mavruši měnící svůj vzhled, přišedší na směnu „kuchařce Fekle, dobré stařeně, co dávno ztratila čich i sluch“. Ale pokud jsou Fekla i Mavruša obrazy ateistických ideologií biblické koncepce, střídajících se v Rusku a vnímaných běžným vědomím davově-„elitární“ společnosti jako křesťanství a marxismus, pak Jevgenij je obraz nositelů celkové koncepce. Z toho, Jevgenijův příběh je historií utváření a likvidace nejstarší a „nejkulturnější“ mafie, která kdy existovala na Zemi. Podle našeho názoru, příčina mimořádného a v mnohém nevědomého zájmu o poému se skrývá v tom, že tento proces ještě neskončil a generace žijící na konci 20. století je bezděčným svědkem jeho zakončení.

Rusko, soběstačná regionální civilizace, nevědomky posledních tisíc let stojí proti expanzi ateistické (ve své podstatě) biblické koncepce, jíž padl Západ ve svém historickém a kulturním rozvoji za oběť. Dvacáté století je kulminací této konfrontace: jde v něm o složitý informační proces sebeurčení a likvidace nejstarší a „nejkulturnější“ mafie, ukázavší světu svoji skutečnou tvář ve dvou sociálních kataklyzmatech, otřásajících na začátku a na konci století ruskou společností. Popisu tohoto složitého procesu, objevujícího se na úrovni druhé smyslové roviny jako dvě revoluce (začátkem století – říjen 1917 a na jeho konci – srpen 1991), jsou posvěceny dle našeho názoru obě části této tajemné poémy.

V roce 1994 vyšla v Petrohradu nákladem 2000 výtisků nevelká kniha pod názvem „Nepublikovaný Puškin“, ve které se pojednává o prvním vydání úplného a nejvěrnějšího textu znamenité poémy „Měděný jezdec“. Jak uvádějí členové redakční skupiny, na základě dříve neznámých dokumentů se jim podařilo najít jedinečný smysl záhadné básně. Přitom jsou přesvědčeni, že „Všechny četné pokusy interpretovat význam básně se dělí na dvě základní skupiny. První z nich je založena na vysvětlení přímých, ničím nezakrytých informací textu poémy. Druhá skupina bere v úvahu možnou přítomnost skrytých prvků smyslu v textu, znesnadňující její celkové pochopení. Badatelům první skupiny je „vše jasné“. Představitelům skupiny druhé se „Měděný jezdec“ jeví „záhadným“. 

Autoři současné práce se počítají k představitelům druhé skupiny a navrhují systém dekódování obrazů básně, na jejichž základě lze pochopit  integritu celého literárního dědictví Puškina. Mimořádnou roli v tomto systému zaujímá téma starověkého Egypta.

Nejprve se na něj básník zaměřil v průběhu práce nad „Kleopatrou“ na podzim r. 1824, během pobytu ve vyhnanství v Michajlovském a také na podzim, ale už r. 1835. Tak se egyptské téma stalo  originálním orámováním 11-ti letého tvůrčího cyklu, ve kterém vznikla mnohá známá díla („Boris Godunov“, „Domek v Kolomně“, „Pověsti Bělkina“, Malé tragédie“, „Měděný jezdec“, „Piková dáma“), ale také některé méně známé věci, zanechávající, přesto, jedinečnou stopu na druhé smyslové rovině všech Puškinových děl. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá „Odpověď anonymu“: