Наводненье                                                                        Navodnění

Туда, играя, занесло                                                sem zaneslo, hrajíc si,

Домишко ветхий. Над водою                                Vetchý domek. Nad vodou

Остался он как черный куст.                                 Zůstal jako černý keř.

Его прошедшею весною                                        Ještě minulé jaro

Свезли на барке.                                                     Ho odvezli na bárce.

V podstatě to je jinotajné sdělení o popotopní události – objevení se a následujícím osudu biblické koncepce – Starého zákona (Vetchého domečku – v ruštině se „Starý zákon“ řekně „Vetchij zavet“ - „vetchá smlouva“, pozn. př.)

V souladu se súfijskou terminologií „bárka = baraka“ (Súfijové mají za to, že z tohoto slova vznikl název základního prostředek přesunu po vodě, koráb) znamená rozlišení, schopnost člověka ve svém světonázoru dělit celistvý svět na dvě části: „to – ne to“. Hlavně touto schopností omezený (ve smyslu hranic svých schopností) člověk může do sebe pojmout celou neohraničenou Objektivní realitu ve formě nějaké mozaiky, ve které je množství „to – ne to“ spolu spojeno tak, jak člověk osmyslel svět(realitu). Rozlišení je schopnost, dávaná každému člověku Shora podle jeho objektivní mravnosti. V souladu s tím:

„Mojžíšovi bylo dáno Písmo a Rozlišení*“ (Korán, 2:50). Všechny církve dikutují o Písmu, ale všechny mlčí o Rozlišení…

Jedinci, Shora obdaření Rozlišením, na první prioritě zobecněných prostředků řízení uskutečňují nejvyšší úroveň sociální moci, moc konceptuální. Konceptuální moc je ve své přirozenosti autokratická. Znamená to, že je mimo demokratických procedur; člověk se k ní pozvedá na základě principu, objektivně existujícího ve společnosti: každý mírou svého chápání celkového chodu věcí pracuje na sebe, a v mírou nechápání na toho, kdo chápe více. Konceptuální moc je moc koncepce (informace, utvářející stereotypy vztahů k jevům vnitřního a vnějšího světa) a moc lidí, určujících mírou svého chápání společnosti nezbytnou koncepci řízení. Ale jen ti, co disponují Rozlišením jsou schopni pochopit, kdy se existující koncepce řízení stává „prázdnou“, tj. vyčerpá své možnosti, po čemž bude „po jaru“ možné vybrat ze všech alternativních koncepcí řízení, vytvořených společností, vybrat tu, jenž jí zabezpečuje v konkrétních historických podmínkách nejstabilnější rozvoj.

Z toho důvodu se v „Závěru“ o biblické koncepci řízení, „domečku vetchém/starém“ říká: „Byl prázdný a celý poničený“. Ale i ostrov, který úředník navštěvuje, „plující na loďce v neděli na výlet“, je opuštěný.

Jinými slovy, již začátkem 19. století Puškin jinotajnou formou, přerušuje špatné informační výpočty davově-„elitárního“ bytí, mu vyslovuje ortel nejen na úrovni koncepce řízení společnosti, ale i na úrovni kádrové základny, sformované na základě této koncepce (Nevyrostlo tam ani stéblo). To je velmi výstižný jinotaj: podle slovníku V.I. Dála „stéblo, stébelko – i rostlina, i nesmyšlené vyprávění, ale pravdivé (národní bylina je skutečná minulost); jindy výmysl (zámysl), ale nepohádkový.“

Století po uplynutí tohoto historického ortelu  ho začal v Rusku naplňovat Stalin, neboť za něj poprvé na planetě Zemi, na její jedné šestině, se společnost „zombií-šroubků“ začala měnit na společnost lidí. Dnes my všichni, ale každý mírou svého chápání, se účastníme závěrečné etapy naplnění tohoto ortelu. Pociťování svým rozsahem grandiózního vlivu psychologicky dnes natolik utlačuje současné „Jevgenije“, že „zbláznění ze strachu z odplaty“ za spáchané (hlavně v posledním století) zločiny v Rusku bezmyšlenkovitě prozrazují takové věci, jaké by nebylo možné z nich vytáhnout dokonce ani při mučení ve sklepech bývalého NKVD.

„Je zajímavé, že každý ze třech posledních Stalinových svazků otevírá citát z Puškina. Když už se autor nemůže obejít bez Puškina, ale má při tom za to, že génius a zločin jsou „věci slučitelné“, mohu mu napovědět mnohem vhodnější epigraf z „Měděného jezdce“, kdy „šílený strachem z odplaty ze strany vládce poloviny světa se „šroubek“ Jevgenij pokouší zachránit útěkem: „A celou noc šílený nuzák, /kam se podíval,/ za ním všude Měděný jezdec/ s těžký dusotem uháněl.“

Takto nevědomě příjmají nejaktivnější roli v budování „své“ neblahé budoucnosti.

Uvedený citát náleží jednomu ze současných „jevgenijů“, Leonu Onikovovi, který se zmítal v histerii kvůli vydání posledních třech svazků (14,15,16) Sebraných spisů I.V.Stalina.

Je známo, že báseň u některých čtenářů vyvolává tíživý pocit beznaděje. Ale to může znamenat, že se na podvědomé úrovni identifikůjí s tím jevem, který stojí za jménem Jevgenij. Ve skutečnosti „Měděný jezdec“, stejně jako celá Puškinova tvorba, je výtvor zářící a zaměřený do budoucnosti. Ale uvidět světlo, jenž se stalo Jevgenijovi cizím, je možné až po pochopení svérázné role informace chronologické priority zobecněných prostředků řízení v básni.

Tak v „Úvodu“ před čtenářem plynou všechna roční období, kromě podzimu.

Léto:

Когда я в комнате моей                                           Když ve svém pokoji

Пишу, читаю без лампады,                                     píšu, čtu bez lampy,   

И ясны спящие громады                                        a zářící spící giganti

Пустынных улиц, и светла                                    na prázdných ulicích, a světla

Адмиралтейская игла,                                            Admiralitětské věže, 

И не пуская тьму ночную                                      nepustíce noční tmu

На золотые небеса,                                                  na zlatá nebesa,

Одна заря сменить другую                                     jedna záře vystřídat  druhou

Спешит, дав ночи полчаса.                                    Spěchá, davši noci půlhodinu.

Zima:

Люблю зимы твоей жестокой                                Miluji Tvé kruté zimy

Прозрачный воздух и мороз,                                 průzračný vzduch a mráz,

Бег санок вдоль Невы широкой,                           bez sáněk podél široké Něvy,

Девичьи лица ярче роз,                                          dívčiny tváře rudější než růže,

И блеск, и шум, и говор балов,                             a blesk, a šum, a mluva bálů,

А в час пирушки холостой                                     a během staromládeneckých večírků

Шипенье пенистых бокалов                                  sykot pěnících pohárů

И пунша пламень голубой.                                    a modroplamenný punč.

A, nakonec, jaro:

Или победу над врагом                                          Nebo vítězství na nepřítelem

Россия снова торжествует,                                     Rusko opět oslaví,

Или, взломав свой синий лед,                               Nebo, lámajíc svůj modrý led,

Нева к морям его несет                                          Něva k mořím nese ho,

И, чуя вешни дни, ликует.                                     A cítíc jarní dny, raduje se.

Podzim chybí jak v „Úvodu“, tak v „Závěru“. Z jakého důvodu? Proto, že v nich pro Jevgenije není místo (minimálně živému, pokud je řeč o „Závěru“). Toto roční období doprovází Jevgenije, jako nějaký symbol vyčerpavšího své možnosti a ušedšího do minulosti, a proto události první a druhé části básně se odehrávají na podzim.

Jaro, jako symbol zrození nového, radostného, světlého, chronologicky otevírá a zakončuje báseň, dodávaje jí osobitý, skrytý před „cizími světly“, optimismus. Tento pocit vzniká i tím, že Něva v „Úvodu“ jen „cítí“ příchod jarních dnů; v „Závěru“ je pak příchod jara hotový fakt a proto zrození nového plánu životního uspořádání (koncepce řízení), alternativního biblickému, se na úrovni druhé smyslové řady vnímá jako objektivní danost/realita.