Tak se před námi poprvé objevuje ústřední postava poémy. Několik teček na konci druhé věty ukazuje na nějakou charakteristiku jeho jména, za kterou leží tajemství, skryté originálním systémem zamlčení. Ale hlavně tento systém „přecházení mlčením“ ponouká čtenářovu mysl, aby hledala odpovědi na hádanky, umístěné básníkem na úrovni druhé smyslové řady, i včetně vztahu k obrazu Jevgenie.

„Budeme nazývat“, tj. jméno Jevgenij je jen prst, ukazující na nějaký jev, na který chtěl obrátit čtenářovu pozornost Puškin, ne však samotný jev.

V různých dobách za ním viděli to samého básníka, nacházejícího se v konfliktu „se světem“, to Děkabristy, pronásledované despotickým carem. Ale nikdo neobrátil pozornost na fakt, že autor se distancuje od své tvorby používaje opět stejný systém zamlčení.

Se jménem „Jevgenij“ se přátelí Puškinovo pero, ale to ještě neznamená, že se s ním přátelí i on sám. Opravdu, s tímto jménem jsou svázány mnohá básníkova díla, ale klíč k odhalení jeho významové stránky je v samotném jméně. V překladu ze starořečtiny do ruštiny: „jev“ – dobrý, „genos“ – rod, to znamená doslovně „dobrého rodu“, „požehnaného rodu“. Termín „eugenika“ označující vědu, učící a rozpracovávající metody změny lidské rasy v potřebném (komu?) směru, byl poprvé představen příbuzným Charlese Darwina Angličanem Francisem Galtonem r. 1869 v jeho práci „Dědičnost vloh, její zákony a důsledky“.

Přirozeně, projektanti základů „nové“ vědy předpokládali zlepšení lidské rasy směrem k vlastnostem, které oni považovali za dobré. Ale je známo, že s dobrými úmysly vede cesta do pekel statisticky častěji, než do ráje. Proto můžeme pokládat za přirozené, že stoupenci „eugeniky“ celkem brzy prohlásili, že privilegované třídy disponují ctnostmi ve větší míře, než třídy nemajetné. Nicméně reálný život svědčí o opaku: fyzická i intelektuální degradace se objevuje statisticky častěji v „elitních“ rodinách. Degradace takzvané řídící „elity“ je logický následek jejího bezduchého parazitismu, který je možný jen proto, že jen „elita“ vždy byla schopná předkládat společnosti monopolně vysoké ceny za produkt řídící práce. Rodiny, zaměstnané ve sféře výroby materiálních a duchovních statků, takové možnosti nikdy neměly.

Je známo, že mnohé vědy začínaly v období „Renesance“ jakoby znovu, jelikož začátek křesťanské éry (začátek našeho letopočtu) byl charakteristický především tím, že věda a náboženství se „rozešly“ ve svém chápání jediného a celostného světa. Znalosti o šlechtění speciálního plemene lidí byly známy staroegyptskému  žrečestvu dávno před „sinajským kruhochodem“, to je popsáno v Bibli, knihách Numeri, Exodus, který byl jen závěrečnou etapou sociálního experimentu globálního významu pro vytvoření zvláštního společenství mafiánského typu, proniknuvšího do všedního vědomí pod názvem „vyvolený národ“. A nyní se podíváme, jak se tajemství jména Jevgenij odrazilo v kultuře starověkého Egypta:

„Skutečně, v těle člověka je, ve všem, co žije a existuje, nezničitelný konstantní prvek, který žije věčně, protože těla udržují své formy a své orgány netlejícími. To je to, co bychom nazvali tělesnou duší. Egypťané ji nazývali Ka, tj. „génius“. Označují ho obvyklým jinotajem: Dvojník. Dvojník, jakoby druhá kopie podstaty; je to materiální tělo na pohled, duchovní ve své podstatě; je podobné lidskému tělu, ale tělesnýma očima neviditelné. Aby se materializovalo, potřebuje oporu, a to není nic jiného, než tělo a netrouchnivějící schránka nebo zobrazení (socha, reliéf, malba) živého těla. Pro pokračování života navzdory všem zdáním smrti je nezbytné, aby mumie nebo socha, podobné vyobrazení, přitahovalo k sobě dvojníka, jako to dělalo živé tělo, silou zákona magie: podobné přitahuje podobné

[10]

Zde se střetáváme s prvky staroegyptského neurolingvistického programování, v jehož důsledku je slovo Jev. Genius (řecké jméno) zavedeno do kolektivního nevědomí jako pojmenování dobré duše, jako kód–míra obrazu nějakého jevu skrytého před společností, vnímaného všemi jako židovstvo. Znachaři starověkého Egypta byli velkými mistry jak černé, tak bíle magie a chápali: že dát přesnou míru obrazu skrytého jevu znamená přivést ho k životu. Jiná věc je, jak se to jevilo světu ve skutečnosti? Na tuto otázku odpovídá věta, která se stala téměř již okřídlenou (možná proto, že vyletěla náhodou z úst našeho „Černomora“ - narážka na V. Černomyrdina – pozn. přek.): „Chtěli jsme to udělat nejlépe a dopadlo to jako vždycky.“ To je svérázné ohodnocení činnosti dávných „eugeniků“.

Na konci druhého tisíciletí nové éry se míra kvality řízení dávných „eugeniků“ celkově hodnotí katastrofickým průběhem vývoje celé západo-biblické civilizace, k jejímuž řízení ne bez jejich účasti byli přivedeni současní „jev.géniové“.  A následkem toho je: vedoucích je hodně, ale pro společnost nezbytní pracovníci, gramotní v otázkách řízení, nejsou.

Puškin se v básni snažil slovem co možná nejpřesněji ukázat na ty jevy společenského života, které stabilně existují nejednu generaci a jejichž pochopení bude podle jeho představ vykazovat rozhodující vliv na další směr vývoje globálního historického procesu.

O rozptylu židovstva, navždy „mladé“ mafiózní komunity, je v „První části“ řečeno dohromady dvěma rými:

Z návštěvy domů se vrací, ne přichází, a Puškin na to ukáže přímo v druhé části básně, když bude jinotajem hovořit o skutečném domu nejstarší „mafiánské společnosti“

Domů přicházejí ti, kteří jsou stále na návštěvě. Podle Slovníku V.I. Dála, Přicházející a příchozí: příchozí dokud, cizí, cizí; přistěhovalec, cizinec v cizí zemi – přišlý člověk, tulák, cizozemec, cizorodec.

Prošlo několik tisícíletí a současní znachaři uznali za možné říct o tom přímo:

„Základní židovskou ctností je „vstát a jít“, to není usedlý národ, nehledě na značný majetek. Je nutné pochopit, že takovými tuláky je neudělal antisemitismus okolního usazeného obyvatelstva, ale jejich vlastní neklidná podstata….  Nejméně ze všeho židé náleží k takzvané kultuře….  Žid i na vrcholu kultury, i na sociálních vrcholech zůstává „provokatérem“. Sféra židovstva není kultura, ale genius, neboť, jak řekl Sartre, genius, to není dar, ale cesta, zvolená za zoufalých okolností…. A v Sarterově „Bytí a nicotě“ se objevuje výklad: diasporická (tj. rozesetá mezi jinými národy: pozn.autora) existence jako charakteristika člověka, samotného lidského projektu. Hrdina existenciální filozofie se ukazuje, tímto způsobem, židem, existencionalismus se opět stává židovským učením…. Nelze říci, že každý žid je geniální, ale v každém géniovi je něco židovského…. Ale „absolutnost“ židovstva, gen geniálnosti, jemu příznačný, ho dělá, z druhé strany, „noční můrou národů“. To jsou slova Martina Bubera…. Žid v diaspoře je záhada a tajemství lidstva. V historii je jen jedna záhada, a ta záhada je žid. Židovstvo nelze redukovat k „nacionální otázce“ nebo antisemitismu.“