To nenadálé tykání mě přivedlo do rozpaků. Začal jsem si tupě prohlížet krajinu a přemítal jsem, jak co nejtaktněji stáhnout ruku z jejího pasu, než nás tu někdo přistihne. Mimochodem ten výhled opravdu nepostrádal jistého kouzla. Měsíc už bezpochyby stál vysoko, v jeho světle vypadalo celé údolí modré a blízké hory jako by visely v nehybném vzduchu. A pak jsem si všiml žalostného stínu nešťastného Hincuse, shrbeného na střeše, a zamumlal jsem: „Chudák Hincus…“

Paní Mausesová lehce poodstoupila a udiveně ke mně vzhlédla.

„Chudák?“ zeptala se. „Proč chudák?“

„Je těžce nemocen,“ vysvětlil jsem jí. „Má tuberkulózu a strašně se bojí.“

„Ano, ano,“ přidala se. „Taky jste si všiml? Neustále se něčeho bojí. Je to nějaký podezřelý a velmi nepříjemný pán. A vůbec není z našich kruhů…“

Povzdychl jsem si a trpce jsem pokýval.

„Tak vida, vy už taky,“ řekl jsem. „Není na něm nic podezřelého.

Je to prostě nešťastný, osamělý človíček. A ubohý. Kdybyste viděla, jak co chvíli zezelená a zpotí se.“

Závěs se chrastivě rozhrnul a před námi se vynořilo děťátko. Na mě se ani nepodívalo, neuměle hráblo nohou a proneslo sípavě: „Permettez vous…“

„Bitte, milánku,“ odpověděla paní Mausesová s okouzlujícím úsměvem, dalším zářivým úsměvem obdařila mě a obepínána děťátkem začala bruslit po parketu.

Vzdychl jsem si a otřel čelo kapesníkem. Ze stolu už bylo sklizeno.

Trojice karbaníků v koutě mazala dál. Simonet třískal do koulí v kulečníkovém sále, Olaf a Kajsa se vypařili. Hudba hřímala už polohlasně, paní Mausesová a Brun předváděli ukázky vrcholného tanečního umění. Opatrně jsem je půlkruhem obešel a zamířil do kulečníkového sálu.

Simonet mi na přivítanou bujaře zamával tágem a aniž ztrácel jedinou vteřinku drahocenného času, nabídl mi pět šťouchů fóra. Svlékl jsem si sako, vyhrnul rukávy a hra začala. Prohrál jsem obrovské množství partií a byl jsem za to potrestán obrovským množstvím anekdot. Cítil jsem se úplně lehce. Chechtal jsem se anekdotám, které jsem skoro vůbec nechápal, protože se v nich mluvilo o nějakých kvartacích, lichokopytnících a profesorech s cizími jmény, pil jsem sodovku a nic jsem se neohlížel na výhrůžky a posměch svého partnera, přemrštěně jsem bědoval a chytal se za srdce, kdykoli jsem udělal chybu, nadýmal jsem se vítězoslávou při každém zdařilém šťouchu, vymýšlel jsem si nová pravidla hry a ohnivě jsem je obhajoval, popustil jsem si uzdu natolik, že jsem si rozvázal kravatu a rozepnul límec u košile. Asi jsem byl pěkně zlinkovaný. Ale Simonet taky. Dělal nepředstavitelné a teoreticky nemožné karamboly, běhal po stěnách a mám dojem, že i po stropě, v přestávkách mezi jednotlivými anekdotami prozpěvoval na celé kolo písně matematického obsahu. Neustále se pletl, tykal mi a přitom říkal: „Pardon, starouši! To dělá ta zatracená demokratická výchova!“

Otevřenými dveřmi jsem chvílemi zahlédl Olafa, jak tančí s děťátkem, nebo hoteliéra, jak nese ke karetnímu stolku podnos s nápoji, nebo zase rozpařenou Kajsu. Muzika neustále hlomozila, karbaníci zaníceně vykřikovali, když hlásili trefy nebo přebíjeli srdce či trumfovali pikami. Čas od času bylo slyšet chraptivé: „Poslyš, Drabl… Bandrl… du!“, a rozhorlené bouchání hrnku do stolu, a šéfův hlas: „Pánové, pánové! Peníze budou a my nebudeme…“, a taky křišťálový smích paní Mausesové a její hlásek: „Mausesi, jak to hrajete? Piky už přece všechny šly…“ Pak hodiny odbily nějakou půli, v jídelně začaly rachotit židle a já viděl, jak Mauses poplácává du Barnstokera po zádech, a slyšel jsem, jak říká: „Hezky jsme si zahráli, Barn… du… Jste nebezpečný soupeř. Dobrou noc, pánové! Pojďte, drahá…“ Vzpomínám si, že pak Simonetovi, jak se vyjádřil, došla zásoba pohonné hmoty, a já jsem si zašel do jídelny pro další láhev brandy, neboť jsem usoudil, že i já musím doplnit zásobárnu veselí a bezstarostnosti.

V jídelně stále ještě hrála hudba, ale nebyl tam už nikdo, jedině du Barnstoker seděl zády ke mně u karetního stolku a zamyšleně prováděl kouzla s dvěma hrami karet. Ladnými pohyby štíhlých bílých rukou lovil karty ve vzduchu, nechával je mizet z otevřených dlaní, cvrnkal celou hromádku karet z jedné ruky do druhé třpytivým proudem, rozhazoval je před sebou ve vějíři do vzduchu a posílal je do neznáma. Nevšiml si mě a já ho nerušil. Vzal jsem si jednoduše z baru láhev a po špičkách jsem se vrátil ke kulečníku.

Když v láhvi zůstalo jen něco málo přes polovinu, podařilo se mi prudkým úderem vyhodit na podlahu dvě koule najednou a propíchnout sukno. To už bylo příliš.

„Konec,“ povídám a odložil jsem tágo. „Půjdu se nalokat čistého vzduchu.“

Prošel jsem jídelnu, teď už docela prázdnou, sestoupil jsem do vestibulu a vyšel na zápraží, pak jsem chvíli chodil sem a tam po zametené cestičce před průčelím hotelu. Žlutě zářilo okno kuchyně, růžově svítilo okno v ložnici paní Mausesové, svítilo se také u Barnstokera a za závěsy v jídelně, ale ostatní okna byla temná, u Olafa bylo okno dokořán jako ráno. Na střeše se osaměle tyčila zachumlaná postava trpitele Hincuse, nešťastného, shrbeného pod tíhou svého strachu.

„Hincusi!“ zavolal jsem tiše, ale on se ani nepohnul. Snad dřímal, snad mě přes huňaté klapky na uších a vyhrnutý límec neslyšel.

Dala se do mě zima a já si blaženě uvědomil, že nyní nastal ten pravý okamžik napít se horkého portského. Vrátil jsem se do vestibulu, a když jsem potkal hoteliéra, prozradil jsem mu svůj úmysl.

„To je nápad,“ řekl. „Jděte ke krbu, Petře, já to půjdu zařídit.“

Přijal jsem jeho pozvání, uvelebil jsem se u ohně a hřál si zkřehlé ruce. Slyšel jsem, jak hoteliér chodí po vestibulu, jak něco rychle nařizuje Kajse a zase chodí po vestibulu, cvaká vypínačem, pak jeho kroky utichly a v jídelně přestala hrát hudba. Pak těžce sestoupil znovu do vestibulu a zašel do bufetu.

Zapálil jsem si cigaretu, hodil sirku do krbu a v té chvíli se mi zachvěla podlaha pod nohama, okenní tabule žalostně zadrnčely a já zaslechl vzdálený mohutný rachot. Trhl jsem sebou a mechanicky jsem se podíval na hodinky. Byly dvě minuty po desáté. Celý napjatý jsem čekal. Rachot už se neopakoval. Kdesi nahoře prudce bouchly dveře, v kuchyni zařinčely kastroly. Kajsa vykřikla: „Božínku!“ Vstal jsem, ale tu zazněly kroky a do místnosti vstoupil hoteliér s dvěma poháry horkého nápoje.

„Slyšel jste to?“ zeptal se. „Lavina v horách. A ne moc daleko…

Počkejte, Petře.“

Postavil poháry na poličku u krbu a vzdálil se. Vzal jsem si jeden pohár a znovu usedl do svého křesla. Byl jsem naprosto klidný. Laviny mě neděsily a portské, svařené s citrónem a skořicí, si zasluhovalo nejvyššího uznání. To je ono! — pomyslel jsem si a uvelebil se co nejpohodlněji.

Hoteliér se vrátil. Vzal si svůj pohár, usedl vedle mě a chvíli se beze slova díval do žhavých polen.

„Je to na draka, Petře,“ pronesl nakonec dutě a slavnostně. „Jsme odříznuti od světa.“

„Zavalilo to cestu?“

„Ano. Zkusil jsem teď zavolat do Muiru, ale telefon nefunguje. To může znamenat jedině to, co se stalo v posledních deseti letech už několikrát, že lavina zasypala Trychtýř. Znáte ho, přece jste jím projížděl.

Tamtudy je jediný přístup do mého údolí.“

Upil jsem ze sklenice.

„Okamžitě mi bylo jasné, kolik uhodilo,“ pokračoval šéf. „Rachot přišel od severu. Teď můžeme jedině čekat Než si na nás vzpomenou, než dají dohromady vyprošťovací skupinu…“

„Vody máme dost,“ řekl jsem zamyšleně. „Jen aby se z nás nestali lidojedi.“

„Tak daleko to nedojde,“ řekl hoteliér se zjevnou lítostí. „Nebo snad toužíte po obohacení jídelníčku?“

„A jak je to s otopem?“ zeptal jsem se.

„Vždycky máme zálohu v mých věčných motorech.“

„Hm,“ řekl jsem. „Tak ony jsou ze dřeva?“

Hoteliér se po mně vyčítavě podíval.

„A proč se nezeptáte, Petře, jak jsme na tom s pitím?“

„Tak jak jsme na tom s pitím?“

„S pitím,“ prohlásil hoteliér hrdě, „jsme na tom mimořádně dobře.

Jen mého speciálního likéru máme sto dvacet lahví.“