Na jejím konci nehybně seděl v lehátku Hincus. Levou rukou si na koleně přidržoval láhev, pravou měl schovanou v záňadří, nejspíš aby si ji ohřál. Do obličeje mu skoro nebylo vidět, zakrýval jej límec kožichu a štítek kožešinové čepice, jen ostražité oči tam jiskřily, jako když jedovatý pavouk vykukuje ze své skrýše.

„Pojďte, Hincusi,“ řekl jsem. „Už jsou všichni pohromadě. Čeká se na vás.“

„Všichni?“ zeptal se chraptivě.

Přikývl jsem a rozhlédl se. Slunce se skrylo za hřebenem, sníh v údolí zfialověl, přes tmavnoucí nebe začal šplhat bledý měsíc. Koutkem oka jsem si všiml, že mě Hincus pozorně sleduje.

„Proč by na mě čekali?“ zeptal se. „Jen ať začnou…“

„Šéf má pro nás nějaké překvapení.“

„Překvapení,“ opáčil Hincus a odkašlal si. „Mám tuberkulózu,“ prohlásil najednou. „Doktoři říkají, že musím být pořád na čistém vzduchu… A jíst kuřecí maso…“

Přišlo mi ho líto.

„Sakramentský život!“ řekl jsem od srdce. „Cítím s vámi. Ale normálně jíst přece taky musíte…“

„Musím, to se rozumí,“ připustil Hincus a vstal. „Najím se a zase se sem vrátím.“ Postavil láhev do sněhu. „Co myslíte, lžou doktoři nebo ne? S tím čistým vzduchem…“

„No tak, Hincusi,“ chlácholil jsem ho. „Tuberkulóza už se dneska dá vyléčit. Nejsme v devatenáctém století.“

„Ano, asi máte pravdu,“ souhlasil malátně. Zahnuli jsme do chodby.

V jídelně cinkalo nádobí a hučely hlasy. „Jděte napřed, sundám si kožich,“ řekl Hincus a zastavil se před dveřmi svého pokoje.

Přikývl jsem a vstoupil do jídelny.

„Kde máte zatčeného?“ zeptal se Simonet hlučně.

„Všechno v pořádku,“ řekl jsem. „Hned přijde.“

Du Barnstoker vykládal cosi o magii čísel. Paní Mausesová vykřikovala: „Ach!“ Simonet se trhaně pochechtával. „Nechte toho, Bardl…

Dybr…,“ hučel Mauses. „To všechno jsou středověké nesmysly.“ Nalil jsem si řádnou porci polévky a tu se objevil Hincus. Rty se mu chvěly a už zase byl nějak nazelenalý. Přivítal ho výbuch výkřiků. Hincus rychle přelétl stůl pohledem a nějak nejistě zamířil na své místo mezi mnou a Olafem. V té chvíli zacinkal hoteliér nožem o okraj talíře.

„Panstvo!“ pronesl slavnostně. „Prosím o chvilinku pozornosti!

Nyní, když jsme se tu všichni shromáždili, dovolím si vám oznámit příjemnou zprávu. Aby vyhovělo četným přáním hostů, rozhodlo se vedení hotelu uspořádat dnes slavnostní bál na počest vítání jara. Naše dnešní stolování nekončí. Bude se tančit, panstvo, přineseme víno, karty, bude veselá zábava!“

Simonet třaskavě plácl dlaněmi. Paní Mausesová rovněž zatleskala.

Všichni ožili, dokonce i nekompromisní pan Mauses si důkladně lokl z hrnku a zasípal: „No, karty — to by ještě ušlo…“ Děťátko tlouklo vidličkou do stolu a vyplazovalo na mě jazyk. Takový růžový jazýček, docela pohledný. A když šum a halas dosáhly vrcholu, nahnul se ke mně najednou Hincus a zašeptal mi do ucha: „Poslyšte, inspektore, vy prý jste od policie… Co mám dělat? Šel jsem si teď do kufru pro lék. Mám nařízeno brát před jídlem takové kapky… Měl jsem tam… no, nějaké teplé prádlo, kožešinovou vestu, ponožky jsem tam měl… A nic z toho tam není. Nějaké cizí hadry, roztrhané prádlo… a knížky…“

Opatrně jsem položil lžíci na stůl a zadíval se na něho. Oči měl kulaté, pravé víčko mu cukalo, v očích strach. Nebezpečný gangster, maniak a sadista.

„No dobrá,“ procedil jsem mezi zuby. „A co byste ode mě chtěl?“

V mžiku nějak schlípl a stáhl hlavu mezi ramena.

„Ale ne… nic… Jenom nechápu, jestli je to žert nebo co… Jestli je to krádež, tak vy jste od policie… Ale je docela možné, že to je jenom vtip. Co myslíte?“

„Ano, Hincusi,“ odpověděl jsem, vrátil jsem se pohledem ke stolu a pustil se do polévky. „Tady všichni vtipkujou. Berte to jako žert.“

K mému nemalému údivu se nápad s večírkem vydařil. Pojedli jsme rychle a ledabyle a nikdo neopustil jídelnu kromě Hincuse, který zamumlal nějakou omluvu a odvrávoral zpátky na střechu propláchnout si plíce horským kyslíkem. Sledoval jsem ho pohledem a pociťoval jsem něco jako výčitky svědomí. Letmo mě napadlo, že na právního zástupce, byť i pouze pro případy nezletilců, má poměrně chudý slovník. Ale zahnal jsem tuto myšlenku a svědomitě jsem se zasmál společně se Simonetem nějakému jeho košilatému vtipu, který jsem vůbec neslyšel. Na jeden hlt jsem vypil půl skleničky brandy a nalil jsem si další. Začalo mi hučet v hlavě.

Zábava se zatím rozproudila. Kajsa ještě ani nesklidila ze stolu špinavé nádobí a pan Mauses a du Barnstoker, oba s vybízivou gestikulací, zamířili ke karetnímu stolku krytému zeleným suknem, který se najednou objevil v koutě jídelny. Hoteliér pustil ohlušující hudbu.

Olaf a Simonet se ve stejném okamžiku rozběhli k paní Mausesové, a jelikož bylo nad její síly rozhodnout se, koho z nich si zvolí za svého kavalíra, dali se do tance všichni tři. Děťátko na mě znovu vyplázlo jazyk. Prosím, když chceš… Vysoukal jsem se od stolu a rozhodnut našlapovat co nejpevněji jsem si k té lupičce… k tomu lupiči přenesl láhev a sklenici.

„Smím prosit, slečno?“ zeptal jsem se a žuchl na židli vedle děťátka.

„Netančím, milostivá,“ odpovědělo děťátko líně. „Nechtě toho žvanění a radši mi dejte cigaretu.“

Dal jsem děťátku cigaretu, lokl si ještě brandy a začal jsem tomuto stvoření vysvětlovat, že jeho vystupování — vy-stu-po-vá-ní! — je amorální, že to takhle nejde. Že si ho jednou vypůjčím, jen ať počká.

A po chvilce uvažování jsem prohlásil, že ho taky můžu pohnat k zodpovědnosti za nošení nenáležitého oblečení ve veřejných prostorách.

A za vyvěšování hesel, dodal jsem. To se nemá. Lepit papíry po dveřích. Je to pohoršující a provokační. Provokační!

Děťátko mi na to něco odpovídalo, poměrně vtipně, jednou nakřáplým jinošským basem, hned zas něžným dívčím altem. Hlava se mi točila a brzy se mi začalo zdát, že si tu povídám se dvěma společníky najednou. Někde tady vedle mě existoval zkažený výrostek ubírající se cestou nepravou, v jednom kuse chlemtal moje brandy a já za něho nesl odpovědnost jakožto příslušník policie a navíc starší. A zároveň někde tady vedle mě přebývala okouzlující, přitažlivá dívka, která se zaplaťbůh ani trochu nepodobala mojí manželce a k níž jsem asi začal planout city něžnějšími, než jsou city otcovské. Musel jsem zapuzovat výrostka, který se nám neustále pletl do rozhovoru, abych mohl dívce vyložit své názory na manželství jako na dobrovolné spojení dvou srdcí, která na sebe vzala jisté morální závazky. A žádné velocipédy a motocykly, dodal jsem přísně. Na tom se dohodněme hned. Moje žena to nesnáší. Dohodli jsme se, já se zvrátil na opěradlo a rozhlédl se po sále. Všechno běželo v naprostém pořádku. Zákony ani morální normy nebyly překračovány. Nikdo nevyvěšoval hesla, nepsal lístky, nekradl hodinky. Hudba hřímala. Du Barnstoker, Mauses a hoteliér mazali karty a neomezovali výši sázek. Paní Mausesová udatně křepčila se Simonetem cosi svrchovaně moderního. Kajsa sklízela nádobí. Talíře, vidličky a Olafové se ovíjeli kolem ní. Všechno nádobí na stole bylo v pohybu, jen taktak jsem zachytil utíkající láhev a polil jsem si kalhoty.

A to byla chyba. Dívka se urazila a někam zmizela, výrostek tu zůstal a začal se chovat hulvátsky. Ale tu ke mně přistoupila paní Mausesová, vyzvala mě k tanci a já jí s radostí vyhověl. Za chvilku se ve mně zrodilo pevné přesvědčení, že jsem trouba, že přece musím svůj osud spojit jedině s paní Mausesovou a s nikým jiným. Se svou Olgou! Měla božsky měkké ručky, vůbec ne ošlehané, ani trochu rozpraskané, a ochotně mi dovolovala, abych je líbal, měla krásné, dobře viditelné oči, neskrývané žádnou optikou. Opojně voněla a neměla blížence, neurvalého, divokého chlapa, který člověka nenechá v klidu slovo promluvit. V její blízkosti se sice neustále nevím proč objevoval Simonet, únavný vtipálek, ale s tím bylo možné se smířit, protože to nebyl blíženec. Pak jsem najednou vystřízlivěl a zjistil jsem, že stojím s paní Mausesovou za závěsem u okna. Držel jsem ji kolem pasu, ona mi opřela hlavu o rameno a řekla: „Podívej se, ten kouzelný výhled!“