„A potom už jste s ním nemluvil?“

Du Barnstoker zamyšleně našpulil rty.

„Ne,“ prohlásil nakonec. „Pokud si vzpomínám, tak ne.“

„A na střechu jste nelezl?“

„Na střechu? Ne. Ne, ne. Na střechu jsem nelezl.“

Vstal jsem.

„Děkuji vám, pane du Barnstokere. Pomohl jste mi při vyšetřování.

Teď bych vám radil vzít si něco pro spaní a jít si lehnout.“

„Pokusím se,“ odpověděl du Barnstoker odhodlaně.

Popřál jsem mu dobrou noc a opustil jsem jeho pokoj. Měl jsem v úmyslu probudit děťátko, ale tu jsem spatřil, jak na konci chodby rychle a neslyšně přiklaply pootevřené dveře Simonetova pokoje. Tak jsem tam okamžitě zamířil.

Vstoupil jsem bez klepání a hned bylo jasné, že jsem učinil správně.

Otevřenými dveřmi do ložnice jsem viděl, jak únavný vtipálek poskakuje po jedné noze a stahuje si kalhoty. Bylo to o to nesmyslnější, že se v obou místnostech svítilo.

„Nenamáhejte se, Simonete,“ pronesl jsem ponuře. „Rozvázat si kravatu stejně nestihnete.“

Simonet se bezvládně sešinul na postel. Brada se mu třásla, oči mu vylézaly z důlků. Vstoupil jsem do ložnice a s rukama v kapsách jsem se před ním zastavil. Chvíli jsme oba mlčeli. Já jsem už dál nic neříkal, jenom jsem se na něho díval, a tím jsem mu dával jasně na srozuměnou, že je ztracen. A on se zase pod tíhou mého pohledu choulil víc a víc, hlava se mu stále hlouběji nořila mezi ramena, zkormoucený zvlněný nos byl stále zkormoucenější. Nakonec to nevydržel.

„Budu vypovídat jedině v přítomnosti svého advokáta,“ prohlásil nalomeným hlasem.

„Nechtě toho, Simonete,“ řekl jsem opovržlivě. „Kde tady ksakru seženete advokáta?“

Najednou mě chytil za klopy saka, díval se mi zdola do očí a zasípal: „Myslete si, co chcete, Petře, ale přísahám vám: já jsem ji nezabil!“

Teď bylo na mně, abych si sedl. Nahmatal jsem za sebou židli a usedl.

„Uznejte přece, proč bych to dělal?“ pokračoval Simonet vášnivě.

„K tomu musejí být motivy… Nikdo nezabíjí jen tak… Natož takové zvěrstvo, taková hrůza… Přísahám! Byla už úplně studená, když jsem ji objal.“

Na několik okamžiků jsem zavřel oči. Tak. V baráku je další mrtvola.

Tentokrát žena.

„Vy přece dobře víte,“ drmolil Simonet horečnatě, „že ke zločinům nedochází jen tak pro nic za nic. Musí být nějaký motiv… Vy mě přece znáte, Petře! Podívejte se na mě. Copak takhle vypadá vrah?“

„Stop!“ zarazil jsem ho. „Buďte chvíli zticha. Rozmyslete si to a vyličte mi všechno po pořádku.“

Nic si nerozmýšlel.

„Prosím,“ vyhrkl ochotně. „Ale musíte mi věřit, Petře. Všechno, co vám povím, bude čistá pravda a nic než pravda. To bylo tak. Ona mi už dřív dávala ledacos najevo, jenomže já jsem se pořád nemohl odhodlat… A tentokrát jste mě nalil tím brandy, tak jsem si dodal odvahy.

A v jedenáct, když už byli všichni utahaní, jsem vyšel z pokoje a potichoučku sešel dolů. Vy jste s majitelem blábolili u krbu nějaké nesmysly, něco o poznávání přírody, takové normální žvásty… Potichu jsem prošel okolo vás a připlížil se k jejímu pokoji. U starého se nesvítilo, u ní taky ne. V pokoji byla tma jako v pytli, ale rozeznal jsem její siluetu. Seděla na pohovce přímo proti dveřím. Potichoučku jsem ji oslovil, ale neodpověděla. No a tak jsem si, doufám, že mi rozumíte, k ní přisedl, a — snad to chápete — objal jsem ji… Brrr! Ani jsem ji nepolíbil, hned jsem poznal, že je úplně mrtvá. A ty vyceněné zuby… Ani nevím, jak jsem odtamtud vystřelil. Mám dojem, že jsem tam zporážel všechen nábytek… Přísahám vám, Petře! Věřte poctivému člověku…“

„Oblékněte si kalhoty,“ řekl jsem s tichým zoufalstvím. „Upravte se a pojďte za mnou.“

„Kam?“ zeptal se vyděšeně.

„Do žaláře!“ vybafl jsem. „Do temnice! Do hladomorny, vy idiote!“

„Hned,“ řekl ochotně. „Hned to bude. Já jsem vám jenom nerozuměl, Petře.“

Sestoupili jsme do vestibulu, kde nás přivítal hoteliérův tázavý pohled. Majitel hotelu seděl u stolku s časopisy a před sebou měl položenu nabitou opakovací winchestrovku. Dal jsem mu znamení, aby zůstal na místě, a zahnul jsem do chodby vedoucí k pokojům manželů Mausesových. Lelius, ležící na prahu pokoje, kde odpočíval neznámý jednoruký muž, na nás zavrčel cosi nevlídného. Simonet cupital v patách za mnou a občas přerývaně vzdychal.

Odhodlaně jsem otevřel dveře pokoje paní Mausesové a ztuhl jsem. V pokoji svítila růžová stojací lampa a na pohovce přímo proti dveřím, v póze madame Récamičrové, napolo ležela v hedvábném pyžámku okouzlující paní Mausesová a četla knihu. Když mě spatřila, překvapeně vytáhla obočí, ale nicméně se ihned mile usmála. Simonet za mými zády vydal prapodivný zvuk, něco jako „eá-p!“.

„Prosím o prominutí,“ zabreptal jsem ztuhlým jazykem a s maximálním chvatem, jakého jsem byl schopen, jsem zase zavřel. Pak jsem se otočil k Simonetovi a pomalu ho chytil za kravatu.

„Přísahám!“ zahýbal neslyšně rty. Byl na pokraji mrákot. Pustil jsem ho.

„Zmýlil jste se, Simonete,“ řekl jsem suše. „Jdem.“

Ve stejném pořadí jsme odpochodovali do mého pokoje. Simonet se okamžitě svalil do křesla, na chvíli si zakryl obličej dlaněmi, ale pak zaťal pěsti a bušil se jimi do lebky jako rozradostněný šimpanz.

„Jsem zachráněn!“ mumlal s idiotským úsměvem. „Hurá! Zase žiju!

Neutíkám, neskrývám se! Hurá!“

Pak položil ruce na kraj stolu, upřel na mě vyvalené oči a zašeptal: „Ale ona byla vážně mrtvá, Petře! Přísahám vám! Byla zabita, a nejen to…“

„Nesmysl,“ odtušil jsem chladně. „Byl jste opilý a spletl jste si dveře…“

„Ne, ne,“ oponoval Simonet a zavrtěl hlavou. „Že jsem byl opilý, to je fakt, ale něco se mi na tom nelíbí, něco mi tu nehraje. Nejspíš to bylo zjevení, přelud. Celou tu dobu jsem oka nezamhouřil, pořád jsem se svlíkal a zase oblíkal.“

„A kde jste celou tu dobu byl?“

„Na pokoji. Pak už jsem nikam nešel.“

„A v které místnosti svého apartmá jste byl?“

„Každou chvilku v jiné… Mám-li být upřímný, když jste vyslýchal Olafa, chtěl jsem tajně poslouchat a seděl jsem v ložnici…“

Jeho oči se najednou znovu vyvalily. „Počkejte! Ale když je ona živa…“ Chvíli mlčel, díval se na mě vytřeštěnýma očima a kousal se do dolního rtu. „Co se vlastně stalo?“

„Olaf je zabit.“

„Jak to zabit? Vždyť jste byl před chvilkou u něho v pokoji… Slyšel jsem, jak tam s ním mluvíte.“

„To jsem nemluvil s ním,“ řekl jsem. „Olaf je mrtev. Proto se snažte vzpomenout si co nejpřesněji na všechno, na co se vás budu ptát. Kdy jste se vrátil do svého pokoje?“

Simonet si otřel zpocené čelo. Zatvářil se nešťastně.

„To je blázinec!“ zamumlal. „Fantasmagorie… Nejdřív tamto, teď tohle…“

Použil jsem starého osvědčeného fíglu. Zadíval jsem se na Simoneta upřeně a řekl jsem: „Přestaňte kličkovat. Odpovídejte na moje otázky.“

Simonet v mžiku pocítil, že je podezřelý, a všechny jeho emoce rázem vyprchaly. Přestal myslet na paní Mausesovou. Přestal myslet na ubohého Olafa. Teď myslel jenom na sebe.

„Co tím chcete říct?“ zamumlal. „Co to znamená, přestaňte kličkovat?“

„To znamená, že očekávám vaši odpověď,“ řekl jsem. „Kdy přesně jste se vrátil do svého pokoje?“

Simonet s přehnanou dotčeností pokrčil rameny.

„Jak račte,“ poznamenal. „Je to pochopitelně směšné, je to fantastické, ale… prosím. Jak račte. Z kulečníkového salónku jsem odcházel za deset minut deset. S tolerancí plus minus jedna minuta. Zašel jsem do ložnice, odstrojil se…“ Najednou se zarazil. „Abyste věděl, Petře, tou dobou byl Olaf ještě živ. Za stěnou ložnice jsem slyšel šoupání nábytku. Hlasy si nepamatuju. Vlastně jsem ani žádné neslyšel. Ale něco se tam hýbalo. Pamatuju se, že jsem na stěnu vyplázl jazyk a pomyslel si: Tak podívej, ty blonďatá bestie, ty jdi do hajan a já si zajdu ke své Olze… Nebo tak nějak. To bylo tudíž asi za pět minut deset. Plus minus tři minuty.“

„Ano. Tak dál.“

„Dál… Dál jsem zašel do své koupelny, oholil jsem se a umyl do půl těla… Zkrátka a dobře, příště jsem se podíval na hodinky, když jsem odcházel z koupelny. To bylo asi půl jedenácté.“


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: