„Zůstal jste v ložnici?“

„Ano, oblékal jsem se v ložnici. Ale to už jsem neslyšel nic. A jestli jsem něco slyšel, tak jsem to nevnímal. Když jsem byl oblečen, zašel jsem do druhého pokoje a čekal. Mohu přísahat, že po večírku jsem už Olafa na vlastní oči neviděl.“

„Věřím,“ poznamenal jsem. „A teď mi řekněte: Kdy jste naposled mluvil s Hincusem?“

„Hm… Mám dojem, že jsem s ním ještě nikdy nemluvil. Nedovedu si představit, o čem bych si s ním mohl povídat.“

„A kdy jste ho naposled viděl?“

Simonet přimhouřil oči a vzpomínal.

„Před tou sprchou?“ pronesl nejistě. „Ale ne, co to povídám! Při jídle přece seděl se všemi u stolu. To jste ho přivedl z té střechy… Copak se mu stalo?“

„Nic zvláštního,“ řekl jsem ledabyle. „A ještě jednu otázku. Kdo myslíte, že prováděl všechny ty kousky se sprchou, ztracenými pantofli…“

„Rozumím,“ řekl Simonet. „Myslím, že s tím začal du Barnstoker a po něm se přidali všichni, kdo nebyli líní.“

„Vy taky?“

„Já taky. Nakukoval jsem do okna k paní Mausesové. Zbožňuju takové žertíky…“ Užuž chtěl zaržát svým záhrobním chechtotem, ale hned se ovládl a zatvářil se vážně.

„A jinak nic?“ zeptal jsem se.

„Jak to že ne? Volal jsem Kajsu z prázdných pokojů, inscenoval jsem návštěvy utopence…“

„Co to je?“

„Běhal jsem po chodbách bos s mokrýma nohama…“

„A Mausesovy hodinky, to je vaše práce?“ zeptal jsem se.

„Jaké Mausesovy hodinky? Ty zlaté? Ty cibule?“

Byl bych mu nejraději vlepil facku.

„Ano,“ vyštěkl jsem. „Cibule. Vy jste je štípl?“

„Za koho mě máte?“ rozhořčil se Simonet. „Jsem snad nějaký poberta?“

„Ne, ne, poberta ne,“ řekl jsem s přemáháním. „Vy jste je sebral žertem. Inscenoval jste návštěvu zloděje z Bagdádu.“

„Poslyšte, Petře,“ řekl Simonet velmi vážně. „Vidím, že se s těmi hodinkami taky něco stalo. Tak abyste věděl, já jsem se jich ani nedotknul.

Ale viděl jsem je. A myslím, že je viděli všichni…“

„Dobrá,“ připustil jsem. „Tohle nechme. Teď k vám mám dotaz jako k odborníkovi.“ Položil jsem před něho Olafův kufr a odklopil víko. „Co by tohle mohlo podle vás být?“

Simonet si rychle prohlédl přístroj, opatrně ho vytáhl z kufru a začal si ho ze všech stran prohlížet. Pohvizdoval si přitom mezi zuby.

Pak přístroj potěžkal a stejně opatrně ho vložil zpátky do kufru.

„To není z mého oboru,“ prohlásil. „Podle toho, jak je to kompaktní a poctivě udělané, by to mohlo být něco vojenského nebo kosmického.

Nevím. Kde jste to vzal? U Olafa?“

„Ano,“ přisvědčil jsem.

„Kdo by to řekl!“ zamumlal. „U takového nemehla… Ostatně, pardon. Proč ksakru jsou tady točítka? Velice podivný agregát…“ Podíval se na mě. „Jestli chcete, Petře, mohu zatočit tadyhle s těmi kolečky a šroubky. Ale berte na vědomí, že to může být o hubu…“

„Není třeba,“ řekl jsem. „Dejte to sem.“ Zavřel jsem kufr.

„Správně,“ souhlasil Simonet a protáhl se v křesle. „Tohle se musí předat expertům. A já dokonce vím komu… Mimochodem, proč nezavoláte specialisty?“

Stručně jsem mu pověděl o lavině.

„Ještě tohle,“ poznamenal malátně. „Už můžu jít?“

„Ano,“ řekl jsem. „Jděte a lehněte si.“

Odešel. Vzal jsem kufr a začal hledat, kam bych ho schoval. Nebylo kam. Něco vojenského nebo kosmického, pomyslel jsem si. To mi ještě chybělo! Politická vražda, špionáž, diverze… Fuj, pitomost!

Kdyby k vraždě došlo kvůli tomuhle kufru, tak by ho byli odnesli…

Kam já ho strčím? A tu jsem si vzpomněl na hoteliérův sejf a s kufrem v podpaží jsem sešel dolů.

Majitel se rozložil u stolku s papírem a kalkulačkou. Winchestrovku měl po ruce, opřenou o stěnu.

„Co je nového?“ zeptal jsem se.

„Žádné radostné zprávy,“ odpověděl nějak provinile. „Musel jsem Mausesovi vysvětlovat, co se přihodilo.“

„Proč?“

„Zuřivě se dobýval k vám nahoru, syčel, že nikomu nedovolí, aby v noci lezl za jeho ženou. Já jsem zkrátka nevěděl, jak ho zarazit, tak jsem mu prozradil, jak se věci mají…“

„Chyba,“ řekl jsem. „Ale je to moje vina. A co on?“

„Ale nic. Vyvalil na mě ty své bulvy, asi půl minuty mlčel a pak začal řvát, koho prý jsem to ubytoval v pokoji, za který platí on, jak jsem si to mohl dovolit…“

„No dobrá, Aleku. Podívejte, dejte mi klíč od sejfu, já tam uschovám tenhle kufr, ale klíč, nesmíte se na mě zlobit, ten si nechám u sebe. Za druhé musím vyslechnout Kajsu. A za třetí mám strašnou chuť na kávu.“

„Tak pojďte,“ řekl hoteliér.

Vypil jsem hrneček kávy a vyslechl Kajsu. Káva byla skvělá, zato z Kajsy jsem skoro nic nedostal. V jednom kuse mi na židli usínala, a kdykoli jsem ji budil, okamžitě se ptala: „Co je?“ Nicméně se mi podařilo zjistit, že si Olaf o korále řekl, chtěl je mít na památku, a že k tomu došlo krátce po hlavním jídle, kdy Kajsa odnášela dolů nádobí a myla je. Tak jsem ji poslal spát, zašel jsem do vestibulu a vzal si na paškál majitele.

„Co si o tom všem myslíte, Aleku?“ zeptal jsem se.

Potěšeně odstrčil kalkulačku a protáhl si mohutná ramena, až mu v nich zapraštělo.

„Začínám nabývat dojmu, Petře, že v co nejkratší době budu muset hotel přejmenovat.“

„To snad ne?“ podivil jsem se. „A jak se bude jmenovat?“

„To ještě nevím,“ odpověděl majitel. „A dělá mi to trochu starosti.

Za několik dní bude moje údolí plné reportérů a do té doby musím být v plné zbroji. Bude samozřejmě hodně záležet na tom, k jakým závěrům dospěje oficiální pátrání, ale tisk přece nemůže ignorovat osobní názor majitele hotelu…“

„A majitel hotelu už má osobní názor?“ řekl jsem překvapeně.

„No, možná že není docela správné říkat tomu názor… Jsem přece jen mechanik samouk, takže moje pocity vznikají zpravidla místo důkazů.

Kdežto vy jste policejní inspektor. Ve vás vznikají pocity na základě důkazů, když vás důkazy neuspokojují. Když vás uvedou do rozpaků. Prostě, ptejte se!“

Aniž jsem to sám čekal — byl jsem už příliš bezradný a unavený — jsem mu místo otázek vyprávěl o Hincusovi. Poslouchal a chápavě přikyvoval plešatou hlavou.

„No jo,“ řekl pak. „Tak vidíte, Hincus taky…“

Utrousil tuto tajemnou poznámku a hned začal důkladně a bez vybízení vykládat, co dělal od chvíle, kdy přestali hrát karty. Celkem vzato, věděl toho dost málo. Olafa viděl naposledy přibližně ve stejnou dobu jako já. V půl desáté šel dolů s Mausesovými, nakrmil Lelia, pustil ho ven, aby se vyvenčil, dal pohlavek Kajse za to, že se loudá, a pak jsem přišel já. Potom mu bleskl hlavou ten nápad posedět u krbu při svařeném portském. Dal pokyny Kajse a zašel do jídelny vypnout hudbu a zhasnout.

„Pokud si vzpomínám, bylo všechno v pořádku. Všechny dveře v patře byly zavřené, všude bylo ticho. Vrátil jsem se do bufetu, nalil víno do pohárů a v té chvíli se utrhla lavina. Jestli si vzpomínáte, tak jsem vám donesl víno a napadlo mě zavolat do Muiru. Měl jsem tušení, že to je s námi na draka. Od telefonu jsem se vrátil k vám ke krbu a od té doby jsme byli pořád spolu.“

Prohlížel jsem si ho zpod přimhouřených víček. Ano, byl to silný chlap. Nejspíš by měl dost sil zakroutit Olafovi krkem, zvlášť kdyby byl Olaf předem otráven. A právě majitel hotelu měl jako nikdo jiný báječné možnosti otrávit kohokoli z nás. A nejen to, mohl mít náhradní klíč od Olafova pokoje. Třetí klíč… To všechno mohl. Ale taky něco nemohl. Nemohl vyjít z pokoje dveřmi a zamknout zevnitř. Nemohl vyskočit oknem a nezanechat žádné stopy na rámu, nezanechat stopy na římse a nezanechat stopy, velmi hluboké a nápadné, dole pod oknem… Mimochodem, tohle ovšem nemohl nikdo…

„Promiňte mi mou zvědavost,“ řekl hoteliér, „proč jste šli se Simonetem k paní Mausesové?“

„Ale taková hloupost!“ řekl jsem. „Fyzik přebral a zdálo se mu bůhvíco…“

„A co konkrétně, to mi neřeknete?“