„Buchtička,“ zamumlal jsem mechanicky. Marná sláva, bylo znát, že už piju třetí pohár. Hoteliér se dobromyslně zasmál.

„Neodolatelná,“ sdělil mi. „Dokonce už i pan Barnstoker podlehl a štípl ji včera do bradičky. A co to dělá s naším fyzikem…“

„Myslel jsem, že náš fyzik našel zalíbení spíš v paní Mausesové…“

„V paní Mausesové…,“ opakoval majitel zamyšleně. „Víte, Petře, mám dost pádné důvody předpokládat, že to není ani paní, ani Mausesová.“

Neříkal jsem nic. Co taky?

„Už jste si možná všiml,“ pokračoval hoteliér, „že je ještě hloupější než Kajsa. A pak…“ Ztlumil hlas. „Mám dojem, že ji Mauses bije.“

Trhl jsem sebou.

„Jak to bije?“

„Myslím, že karabáčem. Mauses má totiž karabáč, bejkovec. Jak jsem ho zahlédl, říkám si v duchu, načpak asi potřebuje pan Mauses bejkovec? Můžete mi na to odpovědět?“

„Víte, Aleku…“

„Já to netvrdím,“ řekl hoteliér. „Já nic netvrdím. Ale musím vám prozradit…“ Zaposlouchal se.

„Auto,“ vyhrkl. „Slyšíte?“

Zvedl se, popadl kožešinovou vestu a zamířil k východu. Vykročil jsem za ním.

Venku už řádila opravdová vánice. Pod zápražím stál velký černý automobil, u něho se míhaly ruce a poletovaly nadávky.

„Dvacku!“ vykřikovala fistulka. „Dvacku, ani o groš míň! Copak jste neviděli, jaká je sem cesta?“

„Za dvacku si tě můžu koupit i s tím tvým pekáčem!“ ječel jiný hlas.

Hoteliér se rozběhl po schůdcích.

„Ale pánové,“ zaduněl jeho mohutný hlas. „To je přece malichernost…“

„Ten by si dal pro bůra vrtat koleno! Ale dyť já jedu taky zpátky!“

„Patnáct a šmytec! Lichváři!“

Roztřásla mě zima, a tak jsem se vrátil ke krbu, vzal jsem si pohár a zamířil do bufetu. Ve vestibulu jsem se zastavil — rozletěly se dveře a v nich se objevil sněhem olepený hromotluk s kufrem v ruce. Prohlásil: „Brrr!“, prudce se oklepal a vyklubal se z něho světlovlasý viking.

Růžové tváře měl mokré, v řasách mu uvízly sněhové vločky jako bílá prachová pírka. Když mě postřehl, krátce se usmál, až mu zasvítily rovné čisté zuby, a řekl příjemným barytonem: „Olaf Andvarafors. Ale stačí Olaf.“

Představil jsem se taky. Tu se dveře znovu otevřely, vstoupil hoteliér s dvěma oválnými cestovními kufry a za ním drobný mužíček zachumlaný až k očím, taky celý od sněhu a velice rozhořčený.

„Zatracení vydřiduchové!“ vykřikoval hystericky, až mu hlas přeskakoval.

„Bylo přece domluveno za patnáct. Tomu bych rozuměl — každej sedum padesát…“

„Ale pánové, pánové,“ chlácholil je hoteliér. „To přece nestojí za řeč. Prosím, tady vlevo… Pánové!“

Drobný človíček vykřikoval stále něco o rozflákaných držkách a o policii a nechal se odvést do kanceláře. Viking Olaf zahučel: „Mamonář!“

a začal se rozhlížet, jako by byl očekával, že ho sem přijde přivítat zástup lidí.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Vzali jsme si taxíka společně. Jiný nebyl.“

Odmlčel se a díval se mi přes rameno. Ohlédl jsem se. Nebylo tam nic zvláštního. Jen závěs, zakrývající vchod do chodby vedoucí k hale s krbem a k pokojům, se mírně vlnil. Zřejmě průvanem.

K ránu se vánice uklidnila. Vstal jsem hned na úsvitě, kdy celý hotel ještě spal, a jen tak v trenýrkách jsem vyběhl na zápraží. S hekáním a pokřikováním jsem se důkladně třel čerstvým prašanem, abych zahnal poslední zbytky působení tří pohárů portského. Slunce vykouklo nad horským hřebenem a dlouhý modrý stín hotelu si lehl přes celé údolí. Všiml jsem si, že v poschodí je třetí okno zprava dokořán otevřené.

Někdo se zřejmě ani v noci nechtěl připravit o požitek dýchat léčivý horský vzduch.

Vrátil jsem se do svého pokoje, oblékl se, pak jsem zavřel pokoj na klíč a seběhl do bufetu. Rudá, rozpařená Kajsa se už točila v kuchyni kolem žhavé plotny. Donesla mi hrneček kakaa a obložený chléb a já to všechno do sebe hodil hned tady v bufetu, vestoje. Přitom jsem jedním uchem poslouchal, jak si majitel ve své dílně pobrukuje nějakou písničku. Jen abych nikoho nepotkal, říkal jsem si v duchu.

Jitro je příliš krásná věc, než aby je člověk trávil ve dvou. S myšlenkami na to ráno, na to jasné nebe, na zlaté slunce a prázdné načechrané údolí jsem si připadal zrovna takový skrblík jako onen človíček zachumlaný do kožichu až po uši, který pro pár šupů vyvolal skandál.

(Hincus, právní zástupce v případech nezletilců, toho času na zdravotní dovolené.) Opravdu jsem nikoho nepotkal kromě bernardýna Lelia, který s dobromyslnou lhostejností pozoroval, jak si zapínám vázání, a tak jsem se docela sám zmocnil vší té krásy — jitra, jasného nebe, zlatého slunce i načechraného bílého údolí.

Když jsem ujel svých deset mil k řece a zpátky a vrátil se do hotelu, kypěl tam už bouřlivý život.

V bufetu jsem s jistou námahou z Kajsy vypáčil, že sprcha v hotelu funguje jen v přízemí, a tak jsem se rychle rozběhl pro čisté prádlo a ručník. Třebaže jsem hodně pospíchal, přišel jsem pozdě. Sprcha už byla obsazena, uvnitř se ozývalo šplíchání vody a nezřetelné prozpěvování.

Před dveřmi stál Simonet, taky s ručníkem přes rameno. Postavil jsem se za něho a za mě se okamžitě zařadil pan du Barnstoker.

Zapálili jsme si. Simonet se dusil smíchy, rozhlížel se kolem sebe a vyprávěl nám anekdotu o jednom svobodném mládenci, jak přišel na byt k jedné vdově s třemi dcerami. Té první se zbavil celkem snadno a o těch dalších jsme se naštěstí nic nedověděli, protože se ve vestibulu objevila paní Mausesová a zeptala se nás, nešel-li tudy pan Mauses, její manžel a pán. Pan du Barnstoker odpověděl galantně, že bohužel ne. Simonet se olízl a vpil se do paní Mausesové smyslným pohledem.

Já jsem se zaposlouchal do hlasu vycházejícího z koupelny a vyslovil jsem domněnku, že je pan Mauses uvnitř. Tato hypotéza se u paní Mausesové setkala s viditelnou nedůvěrou. Usmála se, potřásla hlavou a sdělila nám, že doma ve vile na rue de Chanel mají dvě vany, jednu zlatou a druhou platinovou. A když jsme se nezmohli na žádnou odpověď, oznámila, že půjde pana Mausese hledat jinam. Simonet vyrazil krátký skřek a okamžitě se nabídl, že ji doprovodí, a tak jsme s du Barnstokerem osaměli. Ne nadlouho. Brzy se k nám připojil pan Hincus, právní zástupce, který se okamžitě začal rozčilovat v tom smyslu, že tady všecko účtujou dvojnásobně a prosím, sprcha funguje jenom jedna. Pan du Barnstoker ho uklidnil — vytáhl mu z jeho ručníku dvě pestrobarevná lízátka na špejli. Hincus ihned zmlkl, a dokonce ztuhl ve tváři, chudinka. Vzal lízátka do ruky, strčil si je do úst a upřel na velikého eskamotéra vyděšený a nedůvěřivý pohled. Zato pan du Barnstoker byl vyvolaným efektem nadmíru spokojen a začal nás bavit tím, že zpaměti násobil a dělil vícemístná čísla.

V koupelně neustále šplíchaly proudy vody, jen zpěv ustal a byl vystřídán nesrozumitelným mumláním. Z horního patra sestupovali těžkým krokem, zavěšeni do sebe, pan Mauses a blonďatý viking Olaf. Dole se rozešli. Pan Mauses cestou upíjel ze svého hrnku a odnesl si ho k sobě za závěsy, viking se beze slova postavil k nám do fronty. Podíval jsem se na hodinky. Čekali jsme už přes deset minut.

Klaply vstupní dveře. Neslyšnými skoky se kolem nás bez zastavení přehnalo děťátko a zanechalo za sebou pach benzínu, potu a voňavek.

A tu jsem si uvědomil, že slyším z kuchyně hlasy hoteliéra a Kajsy — a poprvé se mě zmocnilo jakési zvláštní podezření. Nerozhodně jsem se zadíval na dveře koupelny. Hincus najednou zamumlal cosi nesrozumitelného, odstrčil Olafa ramenem a rozběhl se do vestibulu.

„Poslyšte,“ řekl jsem. „Dneska ráno někdo přijel?“

„Jenom tihle pánové,“ odpověděl du Barnstoker. „Pan Andvarafors a pan… tamhleten malý pán, co zrovna odešel…“

„My jsme přijeli včera večer,“ opravil ho Olaf.

Sám jsem dobře věděl, kdy přijeli. Na okamžik se mi v představách zjevil obraz kostlivce, jak si v proudech teplé vody brouká písničky a myje se v podpaží. Dostal jsem vztek a opřel se do dveří. V koupelně nikdo nebyl. Hučela horká voda puštěná plným proudem, ve vzduchu se vznášela hustá pára, na věšáku visela známá blůza mrtvého alpinisty a na dubové lavici pod ní brumlal a pohvizdoval stařičký tranzistorový přijímač.