„Que diable!“ vykřikl du Barnstoker. „Kde je hoteliér?“

Propukl zmatek. Dupavými kroky v těžkých botách přiběhl hoteliér.

Objevil se Simonet, jako by se vynořil ze země. Nahoře se přes zábradlí nahnulo děťátko s cigaretou přilepenou ke spodnímu rtu. Z vestibulu bázlivě vykoukl Hincus.

„To je neuvěřitelné!“ vykřikoval du Barnstoker rozčileně. „My tady stojíme a čekáme už přinejmenším čtvrt hodiny…“

„Mně se zase někdo válel po posteli,“ oznámilo děťátko shora. „A ručník mám mokrý.“

Simonetovi jiskřila v očích ďábelská radost.

„Pánové, no tak, pánové,“ uklidňoval hoteliér a prosebně gestikuloval.

Nahlédl do koupelny a v první řadě zavřel vodu. Pak sundal z věšáku bundu, vzal tranzistor a otočil se k nám. Tvářil se slavnostně.

„Pánové!“ pronesl dutým hlasem. „Mohu konstatovat pouze fakta.

Toto je JEHO přijímač, pánové. A toto je JEHO bunda…“

Beze slova jsem odstrčil hoteliéra, vstoupil do koupelny a zamkl za sebou. Teprve když už jsem byl svlečený, jsem si uvědomil, že vlastně nejsem na řadě já, nýbrž Simonet, ale nepocítil jsem ani nejmenší výčitky svědomí. Narafičil to on, pomyslel jsem si zlostně.

Tak teď ať čeká! Co vody vyteklo zbytečně…

Když jsem opustil koupelnu, hosté ve vestibulu stále ještě diskutovali o této události. Ovšem neříkali nic nového, a tak jsem se tu nezdržoval.

Na schodech jsem šel kolem děťátka, které stále ještě viselo přes zábradlí. „Jako u blbejch!“ utrousilo vyzývavě, když jsem je míjel.

Neřekl jsem nic a zamířil rovnou do svého pokoje.

Sprcha a příjemná únava způsobily, že se moje zlost zcela vytratila.

Přišoupl jsem si křeslo k oknu, vybral jsem si nejtlustší a nejserióznější knihu a uvelebil jsem se s nohama na desce stolu. Hned při první stránce jsem usnul a probudil jsem se asi za půldruhé hodiny. Slunce už urazilo pořádný kus cesty a stín hotelu ležel teď pod mým oknem.

Podle tohoto stínu jsem měl dojem, že na střeše sedí nějaký člověk. A v rozespalosti jsem si pomyslel, že to bude nejspíš ten únavný vtipálek Simonet a skáče tam z jednoho komínu na druhý a řičí. Znovu jsem usnul, pak mi kniha spadla na podlahu, lekl jsem se a to mě probudilo definitivně. Teď jsem na střeše zřetelně viděl stíny dvou lidí. Jeden bezpochyby seděl, druhý stál. Opalujou se, pomyslel jsem si, a šel jsem se umýt. Při mytí mě napadlo, že by nebylo zlé vypít pro povzbuzení šálek kávy. Zapálil jsem si a vyšel do chodby. Byly už asi tak tři hodiny.

Na podestě jsem se potkal s Hincusem. Sestupoval právě po schodech z půdy a tvářil se nějak podivně. Byl do půl těla vysvlečený, blyštěl se potem, obličej měl zelenavě bílý, vůbec nemrkal a oběma rukama si mačkal na prsa zmuchlané části oděvu. Jak mě zahlédl, prudce sebou trhl a zastavil se.

„Opalujete se?“ zeptal jsem se ze zdvořilosti. „Jen abyste se nespálil.

Nevypadáte dobře.“

Tím jsem projevil péči o bližního svého, a aniž jsem čekal na odpověď, zamířil jsem dolů. Hincus šlapal po schodišti za mnou.

„Dostal jsem chuť něčeho se napít,“ řekl poněkud chraptivě.

„Ale měl byste se obléknout,“ poradil jsem mu. „Co kdyby tam byla paní Mausesová…“

„Ovšem. Přirozeně. Úplně jsem zapomněl.“

Zastavil se a začal si chvatně natahovat košili a bundu. Já jsem zatím zašel do bufetu, kde mi Kajsa dala talířek se studeným rostbífem, chléb a kávu. Hincus, teď oblečený a už ne tak zelený, se ke mně připojil a poručil si něco ostřejšího.

„Simonet je tam taky?“ zeptal jsem se. Napadlo mě, že bychom si mohli zkrátit chvíli kulečníkem.

„Kde?“ zeptal se Hincus přiškrceně a opatrně zvedal k ústům plnou odlivku.

„Na střeše.“

Hincusovi se zatřásla ruka, brandy mu začalo stékat po prstech.

Rychle do sebe hodil odlivku, nosem se zhluboka nadechl, otřel si dlaní ústa a řekl: „Ne. Tam není nikdo.“

Podíval jsem se na něho překvapeně. Pevně semkl rty a naléval si druhou štamprli.

„To je zvláštní,“ poznamenal jsem. „Zdálo se mi, nevím proč, že je Simonet taky tam na střeše.“

„Tak se pokřižujte, ať se vám takové věci nezdají,“ odpověděl právní zástupce drsně, obrátil do sebe skleničku a nalil si další.

„Co je to s vámi?“ zeptal jsem se.

Chvíli beze slova pozoroval plnou odlivku.

„Ale nic,“ řekl konečně. „Nepříjemnosti. Může se stát, že má člověk nepříjemnosti?“

Bylo v něm cosi ubohého, co mě obměkčilo.

„Ano, samozřejmě,“ připustil jsem. „Promiňte.“

Vypil třetí skleničku a najednou řekl: „Poslyšte, vy nemáte chuť chvilku se opalovat na střeše?“

„Ne, děkuji,“ odmítl jsem. „Mám strach, že bych se spálil. Mám citlivou pokožku.“

Hincus chvilku uvažoval, pak vzal láhev a zašrouboval víčko.

„Je tam báječný vzduch. A krásný výhled. Celé údolí jako na dlani…

Hory…“

„Pojďte si zahrát kulečník,“ navrhl jsem mu. „Hrajete?“

Poprvé se mi podíval přímo do obličeje malýma, chorobnýma očima.

„Ne,“ odpověděl. „Radši se půjdu nadýchat čistého vzduchu.“

Nato znova odšrouboval láhev a nalil si čtvrtou štamprli. Dojedl jsem rostbíf, dopil kávu a měl jsem se k odchodu. Hincus zíral tupým pohledem na svou skleničku brandy.

„Ať z té střechy nespadnete!“ řekl jsem mu na rozloučenou.

Ušklíbl se a neřekl nic. Znovu jsem vyšel do poschodí. Cvakání kulečníkových koulí jsem neslyšel, a tak jsem zaklepal na dveře Simonetova pokoje. Nikdo se neozval. Za dveřmi sousedního pokoje bylo slyšet nesrozumitelné hlasy, a tak jsem zaklepal tam. Ani tady Simonet nebyl. Du Barnstoker a Olaf seděli u stolu a se zanícením mazali karty.

Omluvil jsem se a zase zavřel. No nic, budu chvíli šťouchat sám.

V podstatě je to jedno. Dokonce je to takhle ještě lepší. Zamířil jsem do kulečníkového sálu a cestou jsem zažil menší šok. Po schodech z půdy sestupovala paní Mausesová a dvěma prsty si přidržovala lem dlouhé přepychové róby. Když mě zahlédla, obdarovala mě okouzlujícím úsměvem.

„Vy jste se taky opalovala?“ plácl jsem v rozpacích.

„Opalovala? Já? Zvláštní nápad!“ Přešla podestu a přistoupila ke mně. „Vyslovujete tak podivné hypotézy, inspektore!“

„Neříkejte mi inspektore, prosím vás,“ požádal jsem ji. „V práci to slyším tak často, že mi to leze krkem…“

„Zbo-žňu-ji policii,“ pronesla paní Mausesová a obrátila své krásné oči ke stropu. „Ty hrdiny, ty odvážlivce… Jste přece odvážlivec, viďte?“

Přišlo to nějak samo od sebe, že jsem jí nabídl rámě a vedl do kulečníkového sálu. Ruku měla bílou, tvrdou a překvapivě studenou.

„Milostivá,“ řekl jsem, „vždyť jste úplně promrzla…“

„Ale ba ne, inspektore,“ odpověděla a hned se zarazila: „Promiňte, ale jak vám mám říkat?“

„Třeba Peter,“ navrhl jsem.

„To by bylo líbezné. Měla jsem přítele Petra, barona von Gottesknecht.

Neznáte se? Ovšem v tom případě musíte vy mně říkat Olgo.

Ale co když to uslyší Mauses?“

Prošli jsem jídelnou a vstoupili do kulečníkového sálu. Byl tam Simonet. Ve stěně sálu byl mělký, ale široký výklenek. V něm ležel Simonet na zádech, obličej měl rudý, vlasy rozcuchané.

„Simone!“ vykřikla paní Mausesová a skryla si tváře v dlaních.

„Co je vám?“

Simonet v odpověď zaskřehotal, vzepřel se nohama a rukama o stěny výklenku a začal se soukat ke stropu.

„Bože můj, vždyť se zabijete!“ vykřikla paní Mausesová.

„Vážně, Simonete,“ přidal jsem se mrzutě, „zlomíte si vaz.“

Ten rošťák však neměl ani nejmenší úmysl se zabíjet nebo si lámat vaz. Došplhal až ke stropu, tam zůstal chvíli viset, každým okamžikem víc brunátněl, pak měkce seskočil a zasalutoval nám. Paní Mausesová zatleskala.

„Vy jste prostě zázrak, Simone,“ prohlásila nadšeně. „Jako moucha.“

„Tak co, inspektore,“ povídal Simonet trochu udýchaně. „Rozdáme si to ke slávě krásné dámy?“ popadl tágo a učinil šermířský výpad.

„Vyzývám vás, inspektore Glebski!“

S těmito slovy se otočil ke kulečníkovému stolu a bez míření rozehnal všechny seřazené koule s třeskotem přes celý stůl, až se mi zatmělo před očima. Ale na ústup už bylo pozdě. Zarputile jsem vzal do ruky druhé tágo.