Rumata uklouzl po rozšlapané dýni a zvedl hlavu. Byl v ulici Díkůvzdání, v rajónu seriózních kupců, směnárníků a klenotnických mistrů. Po obou stranách ulice stály masivní staré domy s krámy a krámky, chodníky tu byly široké, dlažba z žulových kvádrů. Obvykle tu bylo možno potkat urozené a ty zámožnější, ale teď se proti Rumatovi valil hustý dav rozzuřených lidí nejnižších vrstev. Rumatu opatrně obcházeli, pochlebnícky po něm pokukovali, někteří se pro jistotu ukláněli. Z oken v horních poschodích čouhaly otylé obličeje a na nich se usazovala vzrušená zvědavost. Kdesi vpředu se ozývaly pánovité výkřiky: „Tak pokračujte v cestě… Neshlukujte se… Tak bude to?“ A z davu bylo slyšet hlasy:

„Právě v nich je největší zlo, z nich pochází největší nebezpečí.

Napohled jsou klidný, počestný, ctihodný, koukneš na něj — no co, obyčejnej kupec, ale vevnitř je plnej jedu!“

„Ale že mu dali, lumpovi! Teda já už jsem na ledacos zvyklej, ale přiznám se, až se mi dělalo špatně, když jsem to viděl…“

„To zas voni uměj! Správný kluci! To srdce v těle poskočí. Ti nezklamou^

„Stejně to možná nemuseli dělat. Přece jenom to byl člověk, živej tvor… Dobrá, provinil se, tak zasloužil trest, dostat za vyučenou, ale proč hned takhle?“

„Nech si ty řeči, jo? A mluv potichu. Jednak jsou kolem lidi…“

„Šéfe, šéfe, tady je pěkný sukno. A když si dupneme, dá ho levně! Ale musí se honem, nebo to zase schlamstnou lidi od Pakina!“

„Hlavně nesmíš pochybovat, chlapče. Nejdůležitější je věřit. Když úřady něco udělají, znamená to, že vědí, co dělají…“

Už zase někoho zamordovali, pomyslel si Rumata. Dostal chuť zahnout a oklikou obejít místo, odkud se hrnul dav a kde se ozývaly výkřiky o neshlukování a pokračování v cestě. Ale nezahnul. Jen si rukou přejel vlasy, aby mu spadlý pramen nezakrýval kámen ve zlaté obruči. Protože kámen nebyl kámen, nýbrž objektiv televizní kamery, a obruč nebyla obruč, ale vysílačka. Historikové na Zemi viděli a slyšeli všechno, co vidělo a slyšelo oněch dvě stě padesát vyslanců Země na devíti kontinentech této planety. A proto byli pracovníci Ústavu povinni dívat se a poslouchat.

Rumata zvedl bradu, schválně roztáhl meče do stran, aby jimi co nejvíc narážel do chodců, a vykročil prostředkem ulice přímo proti lidem, kteří před ním uctivě uskakovali a uvolňovali mu cestu. Čtyři podsadití nosiči s pomalovanými tlamami přenesli přes ulici stříbřitá nosítka. Za záclonkami vykoukla hezká, chladná tvářička s nalíčenými řasami. Rumata strhl klobouk a uklonil se. Byla to donna Oka-na, momentální milenka orla našeho dona Reby. Když spatřila vznešeného kavalíra, nyvě a významně se na něj usmála. Dalo by se bez nejmenšího zaváhání vyjmenovat snad dvacet urozených donu, kteří kdyby byli takovým úsměvem poctěni, utíkali by ke svým ženám a milenkám s radostnou zprávou: „Teď ať si na mě každý dá pozor, teď můžu koupit a prodat, koho budu chtít, já jim to vrátím!“ Takové úsměvy jsou totiž vzácná a kolikrát neocenitelná věc. Rumata se zastavil a sledoval nosítka pohledem. Musím se rozhodnout, napadlo ho. Musím se konečně rozhodnout… Otřásl se při pomyšlení, co bude muset podstoupit. Ale já přece musím! Musím… A je rozhodnuto, pomyslel si. Stejně není jiné východisko. Dnes večer. Došel ke krámku se zbraněmi, kam kdysi chodíval poptat se na ceny dýk a poslechnout si verše, a znovu se zastavil. Tak takhle je to…, tentokrát jsi byl na řadě ty, dobrý otče Hauku…

Dav už prořídl. Dveře krámku byly vytrženy z pantů, okna vymlácena. Ve dveřním otvoru stál opřen nohou o veřej obrovitý voják v šedé košili. Druhý, hubenější, seděl na bobku u zdi. Vítr honil po dláždění zmuchlané listy popsaného papíru.

Hromotluk si zastrčil prst do úst, chvíli ho cucal, pak ho vytáhl a pozorně prohlédl. Prst byl zakrvácený. Voják zachytil Rumatův pohled a dobromyslně zasípal:

„Kouše, mrcha, jako tchoř…“ Druhý voják se chvatně uchichtl. Byl to takový bledý hubeňour, rozpačitý, s uhro vitým obličejem, na němž bylo na první pohled znát, že je to nováček, zelenáč, bažant…

„Co se tady stalo?“ zeptal se Rumata.

„Vzali jsme si do prádla zakuklenýho písmáka,“ řekl bažant vzrušeně.

Dlouhán ani trochu nezměnil pózu a znovu si začal cucat prst.

„Pozor!“ zavelel Rumata potichu.

Bažant horempádem vyskočil a popadl sekyru. Hromotluk chvilku uvažoval, ale pak přece jen spustil nohu na zem a postavil se poměrně rovně.

„Jakého písmáka?“ informoval se Rumata.

„To prosím nevím,“ řekl bažant. „Na rozkaz otce Cupika…“

„No a co? Zatkli jste ho?“

„Jo. Zatkli.“

„To je dobře,“ řekl Rumata.

To opravdu nebylo špatné. Ještě zbýval čas. A čas je ze všeho nejdražší, pomyslel si Rumata. Hodina má cenu života, den má hodnotu nedozírnou.

„A kam jste ho dali? Do Věže?“

„Cože?“ optal se bažant roztržitě.

„Ptám se, kde je teď. Ve Věži?“

Na uhro vité tlamičce se roztáhl nejistý úsměv. Dlouhán se rozřeh-tal. Rumata se prudce otočil. Tam na druhé straně ulice visela na trámu vrat jako pytel hadrů mrtvola otce Hauka. Několik otrhaných kluků na něj ze dvora civělo s otevřenými papulami.

„Teď už do Věže neposílají každýho,“ zasípal vzadu dlouhán dobromyslně. „Teďka to u nás jde ráz dva. Uzel za ucho a vytáhnout na vzduch…“

Bažant se znovu uchichtl. Nevidomýma očima se po něm Rumata ohlédl a pomalu přešel ulici. Tvář smutného básníka byla černá a cizí. Rumata sjel očima níž. Jen ruce byly známé, dlouhé hubené prsty potřísněné inkoustem…

Neodcházíme ze života, ze života jsme odváděni. Jen pošetilec marně doufá, že na té hrůze něco změní. Nic nezmění, nic nedokáže, je bezmocný, má slabé paže a netuší a nemá zdání, kde chobotnice srdce skrývá. A možná — srdce nemá ani. ta chobotnice pomsty chtivá…

Rumata se obrátil a zamířil pryč. Hodný, slabý Hauk… Chobotnice má srdce. A my dokonce víme, kde je má. A to je nejhorší ze všeho, můj tichý, bezmocný příteli. Víme, kde je, ale nedokážeme je probodnout, aniž prolijeme krev tisíců zastrašených, omámených lidí. A těch je tolik, beznadějně mnoho zaostalých, izolovaných, roztrpčených nekonečnou nevděčnou prací, ponížených, zatím neschopných povznést se nad touhu získat nějaký ten měďák navíc… A není zatím možné je poučit, sjednotit, usměrnit, zachránit je před nimi samými. Je brzy, příliš brzy. V Arkanaru se o několik staletí dříve, než se předpokládalo, vylilo z břehů šedé bahno, nenarazí na žádný odpor, takže zbývá jediné: zachránit aspoň těch několik málo lidí, které je ještě možno zachránit. Budacha, Tarru, Nanina a ještě takových deset, dejme tomu dvacet dalších…

Ale už jen pomyšlení, že tisíce jiných, snad o něco méně talentovaných, ale rovněž poctivých, opravdu urozených lidí je definitivně odsouzeno k záhubě, vyvolávalo v duši ledové mrazení a pocit vlastní špatnosti. Čas od času byl ten pocit tak silný, až kalil vědomí, a Rumata jako by přímo před sebou viděl záda oněch šedých lumpů, ozařovaná purpurovými záblesky výstřelů, zvířecím strachem zkřivenou tvář dona Reby, jindy nenápadnou, bleďoučkou, a Veselou věž, jak se pomalu propadá do svých hlubin… Ano, to by byl požitek. To by byla opravdová práce. Pravé makroskopické ovlivnění. Ale potom… Ano, oni tam v Ústavu mají pravdu. Pak by přišlo to nevyhnutelné. Krvavý chaos v zemi. Rumpálová noční armáda se vynoří na povrch, deset tisíc hrdlořezů, prokletých všemi církvemi, násilníků, vrahů a prznitelů; tlupy barbarů s měděnou kůží scházejí z hor a hubí všechno živé, od kojenců po starce; obrovské tlupy hrůzou šíle-jících vesničanů a měšťanů prchají do lesů, do hor, do pouští; tvoji přívrženci — veselí, odvážní lidé — si navzájem rozparují břicha v nelítostném boji o moc a o právo vlastnit kulomet po tvé nevyhnutelné násilné smrti… A přijde ta hloupá smrt — z číše vína, kterou ti podá nejlepší přítel, nebo od šípu z kuše, který hvízdne odněkud zpoza závěsu a vpije se ti do zad. A zkamenělý obličej toho, kdo tě přijde ze Země vystřídat a najde vymřelou, krví zalitou, v požárech dohořívající zem, kde všechno, naprosto všechno bude nutno začínat od začátku…