Když Rumata kopl do dveří svého domu a vstoupil do nádherné, třebaže trochu zašlé haly, mračil se jako noc. Když ho Muga, šedivý přihrblý sluha, který už čtyřicet let odsloužil jako lokaj, spatřil, naježil se a s hlavou mezi rameny pozoroval, jak pán strhává klobouk, plášť a rukavice, odhazuje na lavici řemení s meči a stoupá do svých komnat. V salónu Rumatu čekal mladý sluha Uno.

„Řekni, ať mi přinesou jídlo,“ zahučel Rumata. „Do pracovny.“

Chlapec se ani nepohnul.

„Máte tam návštěvu,“ oznámil zarputile.

„Kdo zas?“

„Nějaká holka. Nebo možná donna. Chová se jako holka, vlídně, ale oblečená je urozeně… Krasavice.“

Kira, pomyslel si Rumata něžně a s úlevou. Och, to je výborné!

Jak to vycítila, maličká moje… Chvilku stál se zavřenýma očima a soustřeďoval roztoulané myšlenky.

„Mám ji vyhodit, nebo jak?“ zeptal se hoch bez okolků.

„Ty jsi nemehlo,“ řekl Rumata. „To spíš vyhodím já tebe. Kde

„No právě v pracovně,“ řekl chlapec a pokusil se o úsměv.

Rumata tam rychle zamířil.

„Ať přinesou jídlo pro dva,“ nařídil v chůzi. „A povídám ti, nikoho dovnitř nepustíš! Ani kdyby přišel král, čert nebo sám don Re-ba…“

Seděla v křesle s nohama zkříženýma pod sebou, podepírala si bradu pěstičkou a listovala v Traktátu o pomluvách. Když Rumata vstoupil, zvedla hlavu, ale on ji nenechal vstát. Přiskočil k ní, objal ji, zabořil nos do jejích bohatých, voňavých vlasů a mumlal: „To je dobře, že jsi přišla, Kiro… To je dobře…“

Nebylo na ní nic zvláštního. Docela obyčejná dívenka, osmnáct let, zvednutý nosík, její otec pomocník písaře u soudu, bratr poddůstojník v úderném oddílu. A nikdo ji nechce za ženu, protože je zrzavá a zrzavé nemají v Arkanaru rádi. Ze stejného důvodu je až obdivuhodně tichá a ostýchavá, úplně jiná než ty ukřičené, domýšlivé městky, které jsou u všech společenských vrstev tak vysoko ceněny. Nepodobala se ani unylým krasavicím ode dvora, které příliš brzy a již na celý život poznaly, jaký je smysl existence ženy. Ale milovat uměla právě tak, jako se teď miluje na Zemi — klidně a bez zábran…

„Proč jsi plakala?“

„Proč jsi takový rozzlobený?“

„Ne, řekni mi, proč jsi plakala.“

„To ti řeknu potom. Máš unavené oči, tuze unavené… Co se sta-?“

„Až později. Kdo ti ublížil?“

„Nikdo mi neublížil. Odvez mě odtud.“

„Rozhodně tě odvezu.“

„Kdy odjedeme?“

„Nevím, maličká. Ale určitě odjedeme.“

„Daleko?“

„Moc daleko.“

„Do metropole?“

„Ano… Do metropole. Ke mně.“

„Je tam hezky?“

„Kouzelně hezky. Tam nikdy nikdo nepláče.“

„To není možné.“

„No ovšem, není to možné. Ale ty tam nikdy nebudeš plakat.“

„A jací jsou tam lidé?“

„Jako já.“

„Všichni jsou takoví?“

„Ne, všichni ne. Někteří jsou mnohem lepší.“

„To už vůbec není možné.“

„To právě je docela dobře možné!“

„Proč je tak snadné ti věřit? Otec nevěří nikomu. A bratr říká, že jsou všichni prasata, že jsou jenom darebáci, jinak nikdo. Ale já jim nevěřím, zato tobě vždycky věřím…“

„Mámtěrád…“

„Počkej, Rumato… Sundej si tu obruč… Říkal jsi, že to je hříšné…“

Rumata se šťastně zasmál, stáhl si z čela obruč, položil ji na stůl a přikryl knihou.

„To je boží oko,“ vysvětlil jí. „Ať se zavře…“ Zvedl ji do náruče. „Je to sice velice hříšné, ale když jsem s tebou, nepotřebuji boha. Je to tak?“

„Je,“ řekla tiše.

Když usedli ke stolu, bylo už teplé jídlo vychladlé a víno přinesené ze sklepa zteplalé. Přišel sluha Uno a neslyšnými kroky, jimž ho naučil starý Muga, chodil kolem stěn a zapaloval svícny, třebaže bylo ještě světlo.

„To je tvůj otrok?“ zeptala se Kira.

„Ne, to je svobodný hoch. Výborný chlapec, jenom je strašně lakomý.“

„V penězích má být pořádek,“ poznamenal Uno, aniž se otočil.

„Tak ta nová prostěradla jsi pořád nekoupil?“ zeptal se Rumata.

„Nač taky?“ řekl chlapec. „Stará ještě ujdou…“

„Poslechni, Uno,“ řekl Rumata. „Přece nemůžu celý měsíc spát na jednom prostěradle!“

„Che,“ utrousil sluha. „Jeho Veličenstvo spí třeba půl roku na jednom, a nestěžuje si…“

„A co olej?“ řekl Rumata a mrkl na Kiru. „Co olej ve svícnech? Ten je snad zadarmo?“

Uno se zarazil.

„Máte přece návštěvu,“ řekl nakonec odhodlaně.

„Vidíš, jaký je!“ zasmál se Rumata.

„Je hodný,“ řekla Kira vážně. „Má tě rád. Víš co? Vezmeme ho s sebou.“

„Uvidíme,“ poznamenal Rumata.

Chlapec se s nedůvěrou zeptal:

„Kam zase? Já nikam nepoj edu.“

„Pojedeme tam,“ vysvětlila Kira, „kde jsou všichni lidé jako don Rumata.“

Chlapec se zamyslel, pak opovržlivě řekl: „Nejspíš asi do ráje pro urozené…,“ pak pohrdavě odfrkl a šoupaje po podlaze rozbitými botami vrávoravě odešel z pracovny. Kira se za ním zadívala.

„Skvělý chlapec. Zarputilý jako malý medvěd. Máš dobrého přítelem

„Všichni moji přátelé jsou dobří.“

„A baron Pampa?“

„Odkud ho znáš?“ podivil se Rumata.

„Vždyť o nikom jiném nevyprávíš! Neslyším od tebe nic jiného než baron Pampa, baron Pampa…“

„Baron Pampa je výtečný kluk.“

„Jak to — baron a kluk?“

„Chci říct — výborný člověk. Hodný a veselý. A velice miluje svou ženu.“

„Ráda bych se s ním seznámila… Nebo ty se za mě stydíš?“

„Ne, nestydím se za tebe. Jenže to je tak. On je sice výborný člověk, ale přece jenom baron.“

„Aha,“ řekla Kira.

Rumata odstrčil talíř.

„Řekni mi konečně, proč jsi plakala. A přiběhla jsi sama. Copak dneska můžeš běhat po ulicích úplně sama?“

„Nevydržela jsem to doma. Už se tam nevrátím. Smím u tebe zůstat jako služka? Zadarmo…“

Rumata se křečovitě zasmál, hrdlo měl dusivě sevřené.

„Otec každý den přepisuje udání,“ pokračovala s tichým zoufalstvím. „A papíry, z nichž to opisuje, jsou celé od krve. Dostávaje ve Veselé věži. Proč tys mě naučil číst! Večer co večer, večer co večer… Otec přepíše záznam o mučení — a pije… Tak hrozně, tak hrozně… Vidíš, Kiro, povídá třeba, náš soused kaligraf učil lidi psát. A kdo myslíš, že to je? Při mučení se přiznal, že je čaroděj a irukánský špión. Tak komu teď člověk může věřit? Já sám jsem se u něj učil psát… A pak přijde z hlídky bratr, opilý namol, na rukou zaschlou krev… A říká: Všecky vyvraždíme do dvanáctýho kolena…! A doráží na otce, jak je možné, že umí číst a psát… Dneska přitáhl ještě s jedním kamarádem do domu nějakého člověka. Bili ho, všecko kolem bylo zastříkáno krví. Ten člověk už pak ani nekřičel. Já to nesnesu, nevrátím se, radši mě zabij!“

Rumata si stoupl vedle ní a hladil ji po vlasech. Dívala se nehnutě do jednoho místa suchýma, planoucíma očima. Co jí mohl říct? Zvedl ji do náruče, odnesl na pohovku, usedl vedle ní a začal jí vyprávět o křišťálových chrámech, o veselých parcích, kde se po celé míle nenajde jediná trouchnivina, komáři ani haraburdí, o stolečku, který se sám prostírá, o létajících kobercích, o kouzelném městě Leningradě, o svých přátelích, hodných, veselých a hrdých lidech, o čarovném kraji za moři a za horami, který má tak podivný název — Země… Poslouchala tiše, pozorně, jen se k němu pevněji přitiskla, když venku pod okny zaduněly okované boty — drrrum, drrrum, drrrum…

Měla báječnou vlastnost — svatosvatě a bezelstně věřila v dobro. Kdyby takovou pohádku vyprávěl nevolnému rolníkovi, pochybovačně by odfrkl, utřel by si rukávem nos a beze slova by šel pryč, jen by se s lítostí ohlížel na toho hodného, střízlivého, jenže bohužel potřeštěného urozeného dona. Kdyby něco takového začal vyprávět donu Tameovi s donem Serou, ani by ho nevyslechli do konce. Jeden by usnul, druhý by krkl a řekl: „To je všecko ohromně hezký, ale jak je to tam s ženskejma?“ Zato don Reba by ho vyslechl až do konce pozorně, po posledním slově by mrkl na strážné, aby urozenému dono vi zkroutili ruce za záda a zjistili od něj přesně, od koho urozený don ty nebezpečné báchorky pochytil a komu už je stačil vyprávět…

Když se uklidnila a usnula, políbil ji na spokojenou spící tvář, přikryl ji zimním pláštěm s kožešinovým lemováním a po špičkách vyšel. Když za sebou zavíral dveře, protivně zavrzaly. Rumata prošel tmavým domem, sestoupil do místnosti pro služebnictvo a nad hlavami, sehnutými v uctivé pokloně, prohlásil:


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: