„Naprosto správně,“ ujistil ho Rumata.

„Inu co,“ prohlásil baron a zastrčil meč do pochvy. „Když se nám nepodařilo se poprat, tak máme aspoň právo něco malého sníst a vy-pít.“

Stáhl za nohy ze stolu šedého poručíka, který stále ještě ležel v bezvědomí, a hlasitě houkl:

„Hej, hospodyňko! Víno a něco k jídlu!“

Přistoupili mladí aristokraté a uctivě blahopřáli k vítězství.

„To nic nebylo, maličkost,“ řekl baron shovívavě. „Šest zakrslých kloučků, bojácných jako všichni kramáři. To U zlaté podkovy jsem jich rozmydlil dvacet… Ještě štěstí,“ obrátil se k Rumatovi, „že jsem tenkrát neměl při sobě svůj bojový meč. V roztržitosti bych ho byl mohl tasit. A třebaže Zlatá podkova není krčma, ale jenom putyka…“

„Někde se taky říká: Netas v putyce,“ poznamenal Rumata.

Číšnice přinesla nové mísy s masem a nové džbány vína. Baron si vysoukal rukávy a pustil se do díla.

„Mimochodem,“ řekl Rumata, „kdo byli ti tři zajatci, které jste osvobodil U zlaté podkovy?“

„Osvobodil?“ Baron přestal žvýkat a zadíval se na Rumatu. „Tak to jsem se asi špatně vyjádřil, můj urozený příteli. Nikoho jsem neo-svobodil. Byli přece zatčeni. To je záležitost státu… Proč bych je měl osvobozovat? Byl to nějaký don, zřejmě veliký zbabělec, pak starý písmák a sluha…“ Baron pokrčil rameny.

„Ano, ovšem,“ řekl Rumata smutně.

Baron najednou zbrunátněl a hrozivě vyvalil oči.

„Co? Už zas?“ zařval.

Rumata se ohlédl. Ve dveřích stál don Ripat. Baron se začal vrtět, porážel přitom lavice a srážel mísy na podlahu. Don Ripat se významně zadíval Rumatovi do očí a vyšel.

„Prosím o prominutí, barone,“ omluvil se Rumata a vstal. „Královská služba…“

„Á,“ protáhl baron zklamaně. „Cítím s vámi… Já bych do služby nešel ani za nic!“

Don Ripat čekal hned za dveřmi.

„Co je nového?“ zeptal se Rumata.

„Přede dvěma hodinami,“ spustil don Ripat hned k věci, „jsem na rozkaz ministra ochrany dona Reby zatkl a dopravil do Veselé věže donnu Okanu.“

„Aha,“ řekl Rumata.

„Před hodinou donna Okana zemřela, nevydržela mučení ohněm.“

„Aha,“ řekl znovu Rumata.

„Oficiálně byla obviněna ze špionáže. Ale…“ Don Ripat zrozpačitěl a sklopil oči. „Myslím, že… Zdá se mi…“

„Rozumím,“ řekl Rumata.

Don Ripat k němu pozvedl provinilé oči.

„Byl jsem bezmocný…“

„To nebyla vaše záležitost,“ řekl Rumata chraptivě.

Oči dona Ripata znovu nabyly olověného lesku. Rumata mu pokývl a vrátil se ke stolu. Baron právě dojídal maso nadívané mletými sépiemi.

„Estorské!“ vykřikl Rumata. „A hodně estorského!“ Odkašlal si. „Budeme se veselit. Hrom do toho, budeme se veselit…“

Když přišel k sobě, uvědomil si, že stojí uprostřed rozlehlého prázdného prostranství. Nadcházel šedivý rozbřesk. Zdáli se ozývaly sípavé hlasy kohoutů. Krákaly vrány kroužící v hustém houfu nad jakousi nepříjemnou haldou opodál, ve vzduchu se vznášel vlhký hnilobný pach. Mlha v hlavě se rychle rozptylovala, začínal známý stav pronikavé jasnosti a zřetelnosti vnímám, z jazyka se příjemně ztrácela kořeněná trpkost. Prsty pravé ruky ho hrozně svědily. Rumata si zvedl k očím zaťatou pěst. Kůži na kloubech měl odřenou, v pěsti svíral prázdnou krabičku od kasparamidu, silného prostředku proti otravě alkoholem, jímž Země prozíravě vybavovala své pracovníky na zaostalých planetách. Zřejmě si už tady, na této pláni, než upadl do stavu nejhorší zvířeckosti, mechanicky, skoro instinktivně, vysypal do úst všechen zbývající obsah krabičky.

Byla to známá místa — přímo před ním se černala věž vyhořelé observatoře, o něco dál vlevo se v šeru rýsovaly strážní hlásky královského paláce, štíhlé jako minarety. Rumata se zhluboka nadechl vlhkého, studeného vzduchu a vykročil domů.

Baron Pampa se tu noc báječně poveselil. V doprovodu zchudlých donu, kteří rychle ztráceli lidskou tvář, absolvoval veliké tažení po arkanarských putykách, propil všechno včetně přepychového opasku, pozřel neuvěřitelné množství lihovin a jídel a cestou vyvolal nejméně osm rvaček. Aspoň Rumata si zřetelně vzpomínal na osm rvaček, do nichž se vměšoval, aby rváče od sebe odtrhl a zabránil krveprolití. Další jeho vzpomínky tonuly v mlze. A z této mlhy se vynořovaly hned dravci tlamy s noži v zubech, hned nesmyslně nešťastný obličej posledního zchudlého dona, kterého chtěl baron Pampa v přístavu prodat do otroctví, hned zase rozzuřený nosatý Irukánec, který zlostně požadoval, aby mu urození donové vrátili jeho koně…

Zpočátku stále ještě byl pracovníkem Ústavu. Pil stejně jako baron — irukánské, estorské, soanské, arkanárské, ale před každou změnou nápoje si tajně kladl pod jazyk tabletu kasparamidu. Uchovával si ještě zdravý rozum a ze zvyku pozoroval shluky šedých hlídek na křižovatkách a u mostů, jízdní hlídku barbarů na soanské silnici, kde by barona byli určitě zastřelili, kdyby Rumata neovládal nářečí barbarů. Jasně si pamatoval, jak jím otřásla myšlenka, že nehybné řady prapodivných vojáků v dlouhých černých pláštích s ka-pucemi, nastoupené před Vlasteneckou školou — že to je klášterní družina. Co se do toho plete církev? pomyslel si v té chvíli. Odkdy se v Arkanaru vměšuje církev do civilních věcí?

Opíjel se pomalu, ale přesto se opil. Přišlo to pak nějak nepozorovaně, naráz; a když ve chvilce vystřízlivění před sebou spatřil roz-seknutý dubový stůl v naprosto neznámé místnosti, tasený meč ve své ruce a kolem sebe tleskající zchudlé dony, napadlo ho, že by bylo načase jít domů. Ale to už bylo pozdě. To už se ho zmocnila vlna zuřivosti a odporu, nával nezřízené radosti z toho, že ze sebe setřásl všechno lidské. Stále ještě zůstával pozemšťanem, pracovníkem Ústavu, potomkem lidí ohně a železa, kteří neznali, co to je šetřit se, a nikoho nelitovali ve jménu vysokého cíle. Nemohl se stát Rumatou Estorským, pokrevním následovníkem dvaceti generací výbojných předků, proslulých loupežemi a chlastem. Ale nebyl už ani průkopník. Neměl již povinnosti vůči Experimentu. Starost mu dělaly jedině povinnosti vůči sobě samému. Už nepochyboval. Bylo mu jasné všechno, absolutně všechno. Věděl bezpečně, kdo nese na všem vinu, a věděl přesně, co chce: sekat hlava nehlava, házet do ohně, shazovat z palácového schodiště na zdvižená kopí a vidle řvoucího davu…

Rumata se otřásl a vytáhl meče z pochev. Čepele byly zubaté, ale čisté. Vzpomněl si, že se s někým bil, ale s kým? A jak to dopadlo?

Koně propili. Zchudlí donové zmizeli neznámo kam. Rumata — na to si taky vzpomínal — přitáhl barona k sobě domů. Don Bau byl čilý, naprosto střízlivý a pln odhodlání pokračovat ve veselí — jedině že už se neudržel na nohou. Kromě toho nabyl nezvratného dojmu, že se právě nyní rozžehnal s milou baronesou a je ve válečném tažení proti svému odvěkému nepříteli baronu Kaskovi, který si troufá tolik, že to přesahuje všechny meze. („Posuďte sám, příteli, ten darebák porodil z boku šestiprstého chlapce a dal mu jméno Pam-pa…“) „Slunce zapadá,“ prohlásil baron a zahleděl se na gobelín znázorňující východ slunce. „Mohli bychom sice prohýřit celou nadcházející noc, urození donové, leč hrdinské činy na poli válečném vyžadují trochu spánku. Během tažení ani kapku vína! A kromě toho — baronesa by se zlobila. Cože? Postel? Jaképak postele v otevřeném terénu? Naší postelí je koňská houně.“

S těmito slovy strhl ze stěny nešťastný gobelín, zabalil se do něj i s hlavou a s rachotem se svalil do kouta pod svícnem. Rumata nařídil Unovi, aby vedle barona postavil vědro s lákem od okurek a soudek slanečků. Chlapcův obličej byl zlostný, rozespalý. „Ten se zřídil,“ bručel. „Až z toho šilhá…“ „Mlč, ty moulo,“ řekl Rumata… Pak se něco stalo. Něco strašně odporného, co ho vyhnalo přes celé město na tuto prázdnou pláň. Něco strašně odporného, neodpustitelného, hanebného…

Vzpomněl si na to, když už se blížil k domu, a zarazil se.

Ano, odstrčil Una, vydrápal se po schodech nahoru, prudce otevřel dveře a vpadl k ní jako majitel a pán, ve svitu noční lampičky spatřil její bledý obličej, veliké oči plné hrůzy a odporu, a v těch očích uviděl sám sebe — vrávorajícího, s povislým uslintaným rtem, odřenými pěstmi, v zabláceném obleku, nestydatého a nízkého hulváta modré krve, a její pohled ho odhodil zpátky, na schody, dolů do předsíně, za dveře, do temné ulice a dál, dál, dál, co nejdál…


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: