Měl pocit, jako by mu všechny vnitřnosti zledovatěly, zmrzly. Zaťal zuby, tiše otevřel dveře a po špičkách vstoupil do předsíně. V koutě ležel jako obrovitý mořský savec baron a funěl z klidného spánku. „Kdo je tu?“ zavolal Uno, který dřímal na lavici s kuší na klíně. „Ticho,“ zašeptal Rumata. „Pojď do kuchyně. Soudek vody, ocet, nové šaty, rychle!“

Dlouho a zuřivě, s bolestným požitkem se poléval vodou a otíral octem. Seškrábal ze sebe noční špínu. Uno, proti svým zvyklostem zamlklý, pobíhal kolem něj. Teprve když pomáhal donovi zapínat pitomé fialové kalhoty s přezkami vzadu, řekl zachmuřeně:

„V noci, jak jste utekl, přišla dolů Kira a ptala se, jestli byl don doma nebo ne. Myslela asi, že se jí něco zdálo. Tak jsem jí řekl, že jste večer odešel do stráže a od té doby jste se nevrátil…“

Rumata si zhluboka vzdychl a odvrátil se. Neulevilo se mu. Naopak.

„A já pak celou noc seděl s kuší u barona. Bál jsem se, aby ho v opilosti nenapadlo lézt nahoru.“

„Děkuju ti, chlapče,“ řekl Rumata s námahou.

Obul si střevíce, vyšel do předsíně a chvíli stál před tmavým kovovým zrcadlem. Kasparamid účinkoval spolehlivě. Ze zrcadla na něj hleděl elegantní urozený don, poněkud unavený po namáhavé noční stráži, ale nanejvýš spořádaný. Vlhké vlasy obepnuté zlatou obručí spadaly měkce a ladně po stranách obličeje. Rumata mechanicky posunul objektiv nad kořen nosu. Jen co je pravda, pěkné scénky sledovali dneska na Zemi, pomyslel si.

Mezitím se rozednilo. Do zaprášených oken nakouklo slunce. Ozvalo se bouchání sklenic. Na ulici zazněly první ospalé hlasy. „Jak jste spal, bratře Kirisi?“ „Bohu budiž dík, klidně, bratře Tiko. Noc přešla a bohu budiž sláva.“ „Nám někdo mlátil do oken. Urozený don Rumata prý v noci řádil.“ „Má prý hosta.“ „Ale stejně, copak tohle je nějaké řádění? To když král byl mladý, to don Rumata řádil, vzpomínám si. Ani nevěděl a půl města lehlo popelem.“ „Já vám něco řeknu, bratře Tiko. Bohu budiž dík, že nám dopřál za souseda takového dona. Ten jestli si vyhodí z kopýtka jednou za rok, tak je to moc…“

Rumata zašel nahoru, zaklepal a vstoupil do pracovny. Kira seděla v křesle jako včera. Zvedla oči a se strachem, s bázní se mu zadívala do obličeje.

„Dobré jitro, maličká,“ řekl Rumata, přistoupil k ní, políbil jí ruce a usedl do křesla naproti ní.

Stále se na něj zkoumavě dívala a pak se zeptala:

„Jsi unaven?“

„Ano, trochu. A musím zase jít.“

„Mám ti něco připravit?“

„Není třeba, děkuji. Uno to připraví. Snad jenom límec kdybys mi navoněla…“

Rumata cítil, jak mezi nimi vyrůstá stěna lži. Nejdřív slaboučká, pak stále silnější a pevnější. Na celý život! pomyslel si trpce. Seděl se zavřenýma očima a ona mu opatrně kapala různé voňavky na nadýchaný límec, na tváře, čelo, vlasy. Pak řekla:

„Ty se ani nezeptáš, jak jsem spala?“

„Jak, maličká?“

„Měla jsem sen. Rozumíš, hrozný, děsivý sen.“

Stěna už byla tlustá jako zeď pevnosti.

„Na novém místě to tak bývá,“ řekl Rumata falešně. „A možná taky, že baron dole dělal hodně hluku.“

„Mám říct, aby přinesli snídani?“ zeptala se.

„Ano.“

„A jaké víno máš rád po ránu?“

Rumata otevřel oči.

„Ať přinesou vodu,“ řekl. „Po ránu nepiju.“

Odešla a Rumata slyšel, jak mluví svým klidným, zvučným hlasem se sluhou. Pak se vrátila, sedla si na opěradlo jeho křesla a začala mu vyprávět svůj sen. A on poslouchal, povytahoval obočí a cítil, jak je stěna každým okamžikem silnější a pevnější a jak ho navždy odděluje od jediného člověka, který je mu v tomto nesmyslném světě opravdu blízký. A tu se do stěny opřel celým tělem.

„Kiro,“ řekl. „To nebyl sen.“

A nic zvláštního se nestalo.

„Chudáčku,“ řekla Kira. „Počkej, hned ti přinesu okurkový lák…“

Ještě před nedávnou dobou byl dvůr arkanarských králů jedním z nejosvícenějších v celé říši. U dvora žili vědci, většinou samozřejmě šarlatáni, ale také takoví jako Bagir Kissenský, který objevil, že planeta má tvar koule; nebo osobní zaříkávač Tata, který vyslovil geniální domněnku, že epidemie jsou způsobovány drobnými, okem neviditelnými červíky, které roznáší vítr a voda; nebo alchymista Sinda, hledající jako ostatně všichni alchymisté způsob, jak z hlíny vyrobit zlato, ale který při tom objevil zákon o zachování hmoty. U arkanarského dvora žili i básníci, většinou příživníci a pochlebníci, ale i takoví jako Pepin Slavný, autor historické tragédie Pochod na sever; Curen Pravdivý, který napsal přes pět set balad a sonetů, zhu-debněných a zpívaných mezi lidem; a také Gur Tvůrce, který napsal první světský román v dějinách říše — smutnou historii prince, jenž se zamiloval do krásné barbarky. U dvora žili i výteční artisté, tanečníci a zpěváci. Skvělí malíři pokrývali stěny nevyhledávají čími freskami, proslulí sochaři zkrášlovali svými výtvory palácové parky. Nedá se říct, že by arkanarští králové byli přívrženci osvěty nebo znalci umění. Prostě to patřilo k bontonu, stejně jako ceremoniál ranního oblékání nebo vyfintění gardisté u hlavní brány. Aristokratická snášenlivost sahala občas tak daleko, že se někteří vědci a básníci stali nikoli bezvýznamnými šroubky státního aparátu. Například před pouhým půlstoletím veleučený alchymista Botsa zaujímal místo ministra hlubin, kteréžto ministerstvo bylo později jako nepotřebné zrušeno, zřídil několik dolů a proslavil Arkanar podivuhodnými slitinami, jejichž tajemství si vzal s sebou do hrobu. A Pepin Slavný až do nedávné doby řídil státní osvětu, než bylo ministerstvo historie a slovesnosti, jemuž stál v čele, prohlášeno za škodlivé a zhoubné.

Stávalo se pochopitelně i dřív, že nějakého umělce nebo vědce, který se znelíbil králově favoritce, tupé a chlípné ženštině, prodávali za hranice nebo otrávili arzénem, ale teprve don Reba vzal tu věc do ruky zásadně. Za léta, po která zastával funkci všemocného ministra ochrany trůnu, způsobil ve světě arkanarské kultury takovou spoušť, že vyvolal nespokojenost dokonce některých urozených velmožů, kteří prohlásili, že dvůr se stal nudným a že při bálech člověk neslyší nic jiného než hloupé drby.

Bagir Kissenský, obžalovaný z pomatenosti hraničící s vlastizra-dou, byl uvržen do vězení a Rumatovi se jen s velkou námahou podařilo dostat ho odtamtud a dopravit ho do metropole. Jeho observatoř vyhořela a žáci, kteří to přečkali, se rozutekli na všechny strany. Osobní zaříkávač Tata společně s dalšími pěti osobními zaříkávači byl náhle odhalen jako travič, který kul pikle proti samotnému králi z návodu vévody irukánského, při mučení se ke všemu přiznal a byl oběšen na Královském náměstí. Rumata se ho pokoušel zachránit, rozdal při tom třicet kilogramů zlata, ztratil čtyři agenty (urozené dony, kteří nevěděli, co činí), málem byl chycen sám, protože při pokusu vyrvat odsouzence strážím byl raněn, ale všechno bylo bezvýsledné. To byla jeho první porážka, po níž konečně pochopil, že don Reba není náhodná figura. Když se za týden dověděl, že alchymistu Sindu chtějí obžalovat z toho, že před státní mocí skrývá tajemství kamene mudrců, ustrojil Rumata, rozzuřený porážkou, u alchymistova domu léčku, a když pro vědce přišli příslušníci úderného oddílu, sám s černou rouškou přes obličej je odzbrojil, naházel je svázané do sklepa a ještě téže noci vyprovodil nic nechápajícího Sindu za hranice do Soanu, kde vědátor s pokrčením ramen zůstal a pokračoval v hledání kamene mudrců pod dohledem dona Kondora. Básník Pepin Slavný se najednou stal mnichem a skryl se do odlehlého kláštera. Curen Pravdivý, usvědčený ze zločinné dvoj srny slnosti a z nadbíhání vkusu nejnižších vrstev, byl zbaven občanských práv a majetku, pokoušel se klást odpor, přednášel v putykách teď už vysloveně pobuřující balady, dvakrát byl k smrti zmlácen vlasteneckými osobnostmi, a teprve pak se dal přemluvit svým velkým přítelem a ctitelem donem Rumatou a také odjel do metropole. Rumata si ho navždy zapamatoval, jak stojí, pitím až zmodralý, na palubě odplouvající lodi, hubené ruce křečovitě zaťaté do lanoví, a zvučným, mladým hlasem vykřikuje svůj sonet na rozloučenou Jak uvadlý lístek na duši padá… A pokud jde o Gura Tvůrce, ten po rozmluvě v pracovně dona Reby pochopil, že se arkanarský princ nemohl zamilovat do příslušnice nepřátelské verbeže, vlastnoručně naházel své knihy na Královském náměstí do ohně, a nyní, nahrbený, s bezkrev-ným obličejem, postává při každém příchodu krále v hloučku dvořanů, na sotva znatelný pokyn dona Reby předstupuje a deklamuje verše ultravlasteneckého obsahu, které vyvolávají smutek a zívání. Herci hrají nyní stále tentýž kus — Zánik barbarů aneb Maršál Toc, král Pie I. Arkanarský. Zpěváci se zaměřili na skladby pro hlas beze slov s doprovodem orchestru. Malíři, kteří zůstali naživu, malovali plakáty. Vlastně — dva nebo tři se dokázali udržet u dvora a malovat portréty krále s donem Rebou, který krále uctivě přidržuje za loket (variace nebyly povoleny: král byl vždycky zobrazován jako dvacetiletý krasavec v brnění, don Reba jako zralý muž s důležitým obličejem). Ano, arkanarský dvůr byl teď nudný. Nicméně velmožové, urození donové bez zaměstnání, gardoví důstojníci a lehkomyslné urozené krasavice — jedni z ješitnosti, druzí ze zvyku, jiní ze strachu — jako dříve zaplňovali i nyní každé ráno přijímací sály paláce. Upřímně řečeno, někteří z nich žádné změny ani nepostřehli. Při koncertech a zápasech pěvců, jaké se konaly v dřívějších dobách, jim byly nejmilejší přestávky, při nichž urození donové posuzovali vlastnosti honících psů a vyprávěli anekdoty. Byli nanejvýš schopni nepříliš dlouho debatovat o vlastnostech bytostí z onoho světa, ovšem taková témata jako otázka tvaru vlastní planety nebo příčiny epidemií považovali za vysloveně neslušná. Mezi gardovými důstojníky vyvolalo zmizení malířů jistou lítost, protože v řadách malířů býval nejeden pravý mistr na zobrazování nahého těla…