Rumata přišel do paláce trochu později. Ranní recepce již započala. V sálech se mačkali lidé, bylo slyšet králův podrážděný hlas a melodické povely ministra ceremoniáře, který řídil královo oblékání. Dvořané většinou přetřásali noční událost. Jakýsi zločinec s iru-kánským vzezřením pronikl ozbrojen dýkou do paláce, zabil strážného a vnikl do ložnice Jeho Veličenstva, kde byl údajně samotným donem Rebou osobně zneškodněn, spoután a cestou do Veselé věže na cucky roztrhán pobouřeným davem oddaných vlastenců. Byl to už šestý pokus o atentát za poslední měsíc, a tak sám fakt, že došlo k zločinu, už příliš mnoho zájmu nevyvolal. Mluvilo se spíš o detailech. Rumata se dověděl, že při spatření vraha se Jeho Veličenstvo pozvedlo na loži, zaštítilo vlastním tělem překrásnou donnu Midaru a proneslo historická slova: „Marš ven, lumpe!“ Většina posluchačů ochotně uvěřila v tato historická slova, neboť usuzovala, že král pokládal vraha za lokaje. A všichni se shodovali v názoru, že don Reba je jako vždy ostražitý a v zápase nedostižný. Rumata pochvalnými slovy souhlasil s tímto míněním a na oplátku vyprávěl historku, kterou si právě nyní vymyslel, jak dona Rebu přepadlo dvanáct lupičů, a on tři vyřídil na místě a ostatní zahnal na útěk. Historka byla vyslechnuta s neobyčejným zájmem a souhlasem, načež Rumata jakoby mimochodem poznamenal, že mu o tom říkal don Sera. Nadšení a zájem okamžitě ochably, protože bylo všeobecně známo, že don Sera je nebetyčný pitomec a lhář. O donně Okaně se nikdo ani slovem nezmínil. Buď o tom ještě nevěděli, nebo se tvářili, že nic nevědí.

Rumata utrušoval komplimenty, tiskl ručky dámám a ponenáhlu se posunoval do prvních řad vyfintěného, navoněného, vydatně propoceného davu. Urozená šlechta polohlasně besedovala: „No no, to byla stejná kobyla. Šlapala si zadníma na přední, a ať visím, jestli ji na mně nevyhrál hned ten večer don Keu…“ „A pokud jde o boky, urozený doně, tak ty mají neobyčejnou formu. Jak to říkal Curen… Hmm… Chladivé pěny pahrbky něžné… hmm… ne, chladivé pahrbky něžné pěny… No to je jedno, prostě boky jako hrom!“ „A já potichoučku otvírám oko, beru do zubů dýku a představte si, příteli, cítím, že se mříž pode mnou prohýbá…“ „A přejel jsem mu přes zuby jílcem meče, jak si zasloužil…“ „A don Tameo se vyzvracel na podlahu, pak uklouzl a vletěl hlavou do krbu…“ „No a ten mnich jí povídá: Vypravuj mi, krasavice, co se ti zdálo… hahaha…“

To je hrozná smůla, myslel si Rumata. Jestli mě teď zabijou, bude tahle kolonie prvoků to poslední, co ve svém životě uvidím. Jedině překvapení! Zachrání mě překvapení. Mě a Budacha. Vystihnout pravou chvíli a překvapivě zaútočit. Zaskočit ho nepřipraveného, nenechat ho otevřít ústa, nedovolit mu, aby mě zabil. Nemám ani nejmenší důvod umírat.

Protlačil se až ke dveřím ložnice, položil obě ruce na jílce mečů, podle etikety pokrčil nohy v kolenou a přiblížil se ke králově posteli. Jeho Veličenstvu právě natahovali punčochy. Ministr ceremoniář se zatajeným dechem pozorně sledoval obratné ruce dvou komorníků. Vpravo od rozházené postele stál don Reba a neslyšně se bavil s dlouhým, kostnatým mužem ve vojenské uniformě z šedého aksamitu. Byl to otec Cupik, jeden z vůdců arkanarských úderných oddílů, plukovník palácové ochrany. Don Reba byl zkušený dvořan. Podle výrazu jeho tváře se mohl rozhovor týkat nanejvýš vlastností některého koně nebo dobročinnosti královy neteře. Zato otec Cupik, jakožto voják a bývalý kupec, neuměl obličej ovládat. Mračil se, kousal si rty, jeho prsty na jílci meče se svíraly a rozevíraly; nakonec mu zničehonic cuklo ve tváři, otec Cupik se prudce otočil a proti všem pravidlům etikety zamířil ven z ložnice přímo proti davu dvořanů žasnoucích nad tou nevychovaností. Don Reba se za ním s omluvným úsměvem zadíval, a Rumata, který sledoval neforemnou odcházející šedou postavu, si pomyslel: Tak další nebožtík. Věděl o třenicích mezi donem Rebou a šedou generalitou. Historie hnědého kapitána Ernsta Rohma se snadno mohla opakovat.

Punčochy byly nataženy. Komorníci na melodický rozkaz ministra ceremoniáře vzali zbožně do konečků prstů královy střevíce. Ale král se najednou opřel do komorníků nohama, odstrčil je a otočil se k donu Rebovi tak prudce, až se mu břicho, připomínající napěchovaný pytel, převalilo najedno koleno.

„Já už mám dost těch vašich atentátů!“ zaječel hystericky. „Atentáty! Atentáty! Atentáty! V noci chci spát, a ne bojovat s vrahy! Proč to nejde zařídit, aby atentátníci chodili ve dne? Jste na kočku ministr, Rebo! Ještě jedna taková noc a dám vás uškrtit!“ (Don Reba se uklonil s rukou přitisknutou k srdci.) „Po atentátech mě bolí hlava!“

Najednou se odmlčel a zadíval se na své břicho. To byla vhodná chvíle. Komorníci chvilku zaváhali. Především bylo třeba upoutat na sebe pozornost. Rumata vytrhl komorníkovi pravý střevíc, klekl si před králem na jedno koleno a začal střevíc uctivě obouvat na tučnou, hedvábím potaženou nohu. Byla to odvěká výsada rodu Rumatů — vlastnoručně obouvat pravou nohu korunovaných hlav říše. Král na něj zíral kalnýma očima. Pak v nich zableskla jiskřička zájmu.

„Á, Rumata!“ řekl král. „Vy ještě žijete? Vidíte, a Reba mi slíbil, že vás uškrtí!“ Uchichtl se. „To je na kočku ministr, ten Reba. Pořád jenom slibuje. Slíbil, že vymýtí rebelii, a rebelie sílí. Prošpikoval celý palác nějakými šedými hulváty… Já jsem nemocný člověk, a on dal pověsit všechny osobní zaříkávače.“

Rumata navlékl střevíc, uklonil se a odstoupil o dva kroky. Zachytil upřený pohled dona Reby a rychle nasadil výraz tupé nafoukanosti. nosti.

„Jsem úplně nemocný člověk,“ pokračoval král. „Všechno mě bolí. Chci na odpočinek. Už dávno bych byl odešel na odpočinek, ale vždyť vy byste tady beze mne všichni zašli, oslové…“

Obuli mu druhý střevíc. Král vstal a v té chvíli zasténal, sehnul se a chytil se za koleno.

„Kde jsou zaříkávači?“ zaúpěl žalostně. „Kde je můj zlatý Tata? Vy jste ho pověsil, pitomče! A mně se vždycky ulevilo, jen na mě promluvil. Mlčte, já to vím taky, že byl travič. Ale na to se můžu vykašlat. Co na tom, že to byl travič? Uměl léčit! Rozumíte, vy vrahu? Léčit! Jednoho otrávil, druhého vyléčil. Kdežto vy umíte jenom trávit! Vy byste udělal nejlíp, kdybyste se sám oběsil!“ (Don Reba se uklonil, ruku přitiskl k srdci a zůstal v sehnuté póze). „Vždyť vy jste všecky pověsil! Zbyli jenom ti vaši šarlatáni. A knězi, kteří mi dávají pít svatou vodu místo léků… Kdo vymyslí složení léku? Kdo mi namaže nohu mastí?“

„Vaše Veličenstvo!“ řekl Rumata plným hlasem a připadalo mu, že všechno v paláci ztichlo. „Stačí vydat rozkaz a nejlepší lékař celé říše bude za půl hodiny v paláci!“

Král na něj nechápavě vyvalil oči. Bylo to veliké riziko. Stačí, aby don Reba mrkl… Rumata přímo fyzicky cítil, kolik očí ho teď upřeně sleduje přes opeřené šípy — moc dobře věděl, k čemu je pod stropem ložnice kolem dokola řada kulatých otvorů. I don Reba se na něj díval s výrazem zdvořilého a vlídného zájmu.

„Co to znamená?“ zeptal se král nabručeně. „Dobře, tak vydám rozkaz. No, a kde je ten váš lékař?“

Rumata se napjal jako struna. Zdálo se mu, že už ho hroty šípů píchají mezi lopatky.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl rychle, „nařid'te donu Rebovi, aby vám představil slavného doktora Budacha!“

Tak zřejmě don Reba přece jen přišel do rozpaků a zaváhal. To hlavní bylo vysloveno, a Rumata přesto ještě žije. Král otočil kalné oči na ministra ochrany trůnu.

„Vaše Veličenstvo,“ pokračoval Rumata, teď už beze spěchu a v patřičném slohu. „Jelikož znám vaše vskutku nesnesitelné útrapy a mám v paměti povinnosti svého rodu vůči panovníkům, povolal jsem z Irukánu slavného, velemoudrého lékaře, doktora Budacha. Cesta doktora Budacha byla však bohužel přerušena. Šedí vojáci váženého dona Reby se ho minulý týden zmocnili a další jeho osud je znám pouze donu Rebovi. Domnívám se, že lékař je někde nablízku, nejspíš ve Veselé věži, a doufám, že podivná nepřízeň dona Reby vůči lékařům se zatím neprojevila nenapravitelným způsobem na údělu doktora Budacha.“


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: