Tato kniha není součástí cyklu Nadace, cyklu o robotech ani cyklu Říše. Je to samostatná kniha. Jen mě napadlo, že na to upozorním, abych předešel případnému nedorozumění. Jistě, jednoho dne ji mohu jiným románem včlenit mezi ostatní, ale, znovu podotýkám, také nemusím. Koneckonců, jak dlouho si můžu lámat hlavu tím, aby do sebe zapadaly všechny spletitosti historie budoucnosti?

Další věc. Už je to dlouho, co jsem se rozhodl držet se jednoho zásadního pravidla — být srozumitelný. Vzdal jsem se veškerých myšlenek na poetický, symbolický, experimentální či jakýkoli jiný způsob vyjadřování, který by mi mohl (kdybych byl dost dobrý) zajistit Pulitzerovu cenu. Chci psát výhradně srozumitelně a nastolit tak vřelý vztah mezi mnou, čtenáři a profesionálními kritiky — vlastně, ti si mohou myslet, co chtějí.

Nicméně se obávám, že mé příběhy se tvoří samy, a já se zděšením shledal, že píšu ve dvou časových rovinách. Jeden sled událostí se odehrává v současnosti příběhu a druhý v jeho minulosti; ten se ovšem současnosti neustále přibližuje. Jsem si jist, že jejich sledování vám nebude činit problémy, ale jelikož jsme přece staří přátelé, napadlo mě, že vás na to upozorním.

Seděl sám, obklíčený.

Venku svítily hvězdy, zvláště pak jedna s malou soustavou světů kolem. Viděl ji před svým vnitřním zrakem stejně zřetelně, jako by ji viděl ve skutečnosti, kdyby odtemnil okno.

Malá hvězdička, narůžověle rudá — barva krve a zkázy, s příznačným jménem.

Nemesis!

Nemesis, bohyně pomsty a boží spravedlnosti.

Znovu si připomněl příběh, který zaslechl v mládí — legendu, mýtus, pověst o Potopě světa, která smetla hříšné a zdegenerované lidstvo a ponechala naživu jedinou rodinu, se kterou začalo vše od začátku.

Tentokrát žádná potopa. Jen Nemesis.

Lidstvo znovu degenerovalo a Nemesis, jež se k němu blížila, byla spravedlivým trestem. Žádná Potopa. Nic tak jednoduchého jako Potopa.

I kdyby se některým přece jen podařilo uprchnout — kam by se poděli?

Proč necítil žádnou lítost? Lidstvo takto nemohlo dále existovat. Pomalu umíralo na vlastní zločiny. Byla výměna pomalé mučivé smrti za mnohem rychlejší příčinou ke smutku?

Zde byla planeta obíhající kolem Nemesis. Satelit obíhající kolem planety. Rotor obíhající kolem satelitu.

Starověká Potopa odnesla do bezpečí hrstku lidí v arše. Měl jenom mlhavou představu o tom, jak archa vypadala, ale Rotor byl její paralela. Odnášel vzorky lidstva, které zůstanou v bezpečí, a z nich vzejde nový a neskonale lepší svět.

Avšak pro ten starý — zbývá jen Nemesis!

Znovu si ji představil. Rudý trpaslík šinoucí se po své stezce neúprosně vpřed. On sám a jeho světy byly v bezpečí. Země nikoli.

Nemesis je na cestě, Země!

A rozsévá Boží trest!

Marlene viděla naposledy sluneční soustavu, když jí bylo něco málo přes rok. Samozřejmě si to nepamatovala.

Hodně o ní přečetla, ale nikdy při tom neměla pocit, že by někdy byla částí sluneční soustavy, nebo že by sluneční soustava měla jakkoliv obsahovat ji samu.

Celých patnáct let svého života si pamatovala jen Rotor. Vždycky o něm přemýšlela jako o světě. Koneckonců, měl osm kilometrů v průměru. Od svých deseti let ho čas od času — přibližně jednou za měsíc, když to šlo — aby nevyšla ze cviku, obešla kolem dokola a příležitostně se sklouzla po nízkogravitačních chodnících. Pokaždé to byla legrace. Ať už klouzala nebo kráčela, Rotor, spolu se svými budovami, parky, farmami, a hlavně lidmi, letěl stále dál a dál.

Zabralo jí to celý den, ale matce to nevadilo. Říkala, že Rotor je naprosto bezpečný. „Ne jako Země,“ dodávala obvykle. Proč ale nebyla Země bezpečná, se už nezmínila. „A vůbec,“ skončila vždycky.

Co se Marlene zamlouvalo nejméně, byli lidé. Nové sčítání, jak tvrdili, ukázalo, že jich je na Rotoru šedesát tisíc. Příliš. Přespříliš. A všichni s maskou pokrytectví na tváři. Marlene se nemohla dívat na ty falešné obličeje s vědomím, že se pod nimi skrývá něco docela jiného. Také o tom nemohla mluvit. Když byla mladší, několikrát to zkusila, ale matka se vždycky rozhněvala a přikázala jí, že takové věci nesmí nikdy říkat.

Čím byla starší, tím zřetelněji faleš rozeznávala, ale už jí tak nevadila. Naučila se ji brát jako fakt a snažila se trávit co nejvíce času sama, jen se svými myšlenkami.

Poslední dobou se jí myšlenky často zatoulávaly k Erythro, planetě, kolem které obíhali po většinu Marlenina života. Nevěděla, proč ji tolik přitahuje, ale jak měla chvilku čas, nechala se vyvézt na pozorovací plošinu a upírala na planetu toužebný pohled. Přála si být tam — přímo na povrchu Erythro.

Matka se jí podrážděně a netrpělivě ptávala, proč by chtěla být na prázdné a pusté planetě, ale ona na to nikdy nedokázala odpovědět. Nevěděla to. „Prostě chci,“ odpovídala.

Dnes opět stála sama na pozorovací plošině, planetu před sebou, sama. Rotořané sem zabloudili jen zřídkakdy. Už ji znali, vysvětlovala si to Marlene a z nějakého důvodu je Erythro víc nezajímala.

Tady byla; polovina ve světle, polovina ve tmě. Mlhavě si vzpomněla na to, jak ji někdo zdvihá, planeta se přehoupne do jejího zorného pole, vždycky jednou za čas, a pokaždé je větší, to jak se k ní Rotor po celá ta léta pomalu přibližoval.

Byla to skutečná vzpomínka? Vlastně jí tehdy už byly skoro čtyři, tak proč ne.

Ať už byla vzpomínka skutečná či nikoli, teď ji překrývaly jiné myšlenky — Marlene si postupně uvědomovala, jak velká vlastně planeta je. Erythro neměla v průměru osm kilometrů, ale dvanáct tisíc. Nemohla takovou velikost pochopit. Na obrazovce se tak velká nezdála a Marlene si nedokázala představit, že stojí na jejím povrchu a vidí na stovky — nebo dokonce tisíce — kilometrů daleko. Ale věděla, že to chce. Moc.

Aurinela Erythro nezajímala a to ji mrzelo. Říkal, že má jiné starosti, jako třeba přípravu na vysokou. Bylo mu sedmnáct a půl.

Marlene bylo nedávno teprve patnáct. Když vezmeme v úvahu, že dívky dospívají rychleji, nebyl to tak velký rozdíl, pomyslela si umíněně.

Přinejmenším by měly. Pohled se jí svezl po vlastním těle a s obvyklým pocitem roztrpčení si uvědomila, že ona přesto vypadá stále jako dítě, malé a podsadité.

Pohlédla znovu na Erythro, velikou, krásnou a na osvětlené straně matně červenou. Byla dost velká na to, aby mohla být planetou, ale Marlene věděla, že ve skutečnosti je to měsíc. Obíhala kolem Megas, to Megas (ta byla ještě větší), byla planetou, i když tak všichni nazývali Erythro. Obě, Megas i Erythro, a také Rotor, obíhaly kolem Nemesis.

„Marlene!“

Marlene za sebou zaslechla něčí hlas a poznala, že patří Aurinelovi. V poslední době měla před ním stále víc a víc svázaný jazyk a příčina ji uváděla do rozpaků. Hrozně se jí totiž líbilo, jak vyslovoval její jméno. Vyslovoval ho správně, trojslabičně — Mar-LE-ne — s malým trylkem na „r“. Lahodilo to sluchu.

Otočila se a špitla: „Ahoj, Aurinele,“ a snažila se přitom ne-zrudnout.