Usmál se na ni. „Koukáš na Erythro, že jo?“

Neodpověděla. Samozřejmě, že koukala na Erythro. Všichni věděli, co cítí k Erythro. „Kde ses tu vzal?“ (Řekni, že jsi mě hledal, zatoužila.)

Aurinel odvětil: „Poslala mě tvá matka.“

(Aha.) „Proč?“

„Říkala, že máš špatnou náladu a že pokaždé, když jsi smutná, jdeš sem nahoru. A já tě mám dovést zpátky, protože když tu zůstaneš, tak prý budeš ještě mrzutější. Tak co, proč máš špatnou náladu?“

„Nemám. A jestli mám, tak k tomu mám důvod.“

„Jaký? No tak, ven s tím, už nejsi malé dítě a měla by ses umět vyjádřit.“

Marlene zdvihla obočí. „Výmluvnost mi nechybí, neměj strach. Důvod je prostý — chtěla bych cestovat.“

Aurinel se rozesmál. „Vždyť jsi cestovala. Procestovala jsi víc než dva světelné roky. Za celou historii sluneční soustavy nikdo neprocestoval ani zlomek světelného roku. — Kromě nás. Takže nemáš důvod si stěžovat. Ty, Marlene Insignová Fisherová, Galaktický poutník.“

Marlene potlačila výbuch smíchu. Insignová bylo matčino dívčí příjmení. Kdykoli Aurinel vyslovil její jméno v plném znění, zasalutoval a udělal přitom grimasu. A to už se dlouho nestalo. Předpokládala, že je to proto, že už byl skoro dospělý, a musel se učit zachovávat důstojnost.

„Já si tu cestu ale nemohu pamatovat,“ řekla. „To dobře víš. A když si na něco nevzpomínám, tak je to, jako by to ani neexistovalo. Jsme teď tady, více než dva světelné roky od sluneční soustavy, a nikdy se tam nevrátíme.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nedělej se. Už jsi někdy někoho slyšel mluvit o tom, že bychom se měli vrátit?“

„I kdybychom se neměli vrátit, komu by to vadilo? Země je přelidněný svět, a stejně tak přelidněná a obnošená začínala být celá sluneční soustava. Není nám tu lépe — nejsme snad pány všeho, co je na dohled?“

„Ne. Erythro je na dohled, ale abychom se stali jejími pány, museli bychom na ni sestoupit.“

„A neudělali jsme to snad? Máme na Erythro skvěle fungující Kopuli, to dobře víš.“

„Ta není pro nás, ale pro pár vědců. Já mluvím o nás. A nám sejít dolů nedovolí.“

„Časem,“ řekl povzbudivě Aurinel.

„Jistě, až ze mě bude stará bába. Nebo mrtvola.“

„Tak zlé to nebude. Ať je to, jak chce, teď polez ven a udělej matce radost. Nemůžu tu zůstat. Mám něco na práci. Musím Dolorette —“

Marlene zahučelo v uších a už konec věty nezaslechla. Stačilo říct — Dolorette!

Marlene Dolorette nesnášela. Byla vysoká a — a tupá.

Ale jaký to mělo smysl? Aurinel se kolem ní točil a Marlene přesně věděla (stačilo se na něj podívat) co ho k Dolorette táhne.

A teď ho někdo pošle, aby hledal ji a ztrácel tím čas. Poznala, že právě tak to cítil. Také poznala, jak už se nemohl dočkat, aby byl zpátky u té své — Dolorette. (Proč musela vždycky všechno poznat? Bylo to někdy tak nesnesitelné.)

Náhle zatoužila ho nějak zranit, najít slova, která mu způsobí bolest. A přitom aby byla pravdivá. Nedokázala by mu lhát.

„Nikdy se nevrátíme do sluneční soustavy,“ řekla. „A já vím proč.“

„Ááá, tak proč tedy?“ Když Marlene váhavě mlčela, dodal: „Tajemství?“

Marlene byla v pasti. Neměla to říkat. „Vlastně bych to neměla vědět,“ zabručela. „Neměla bych to vědět.“ Ale chtěla o tom mluvit. V tu chvíli si přála, aby se všichni cítili mizerně.

„Ale mně to řekneš, že? Jsme přece kamarádi?“

„Že by? Dobrá, řeknu ti to. Nikdy se nevrátíme, protože Země bude zničena.“

Aurinelova reakce byla jiná, než očekávala. Začal se hlasitě řehtat. Chvilku mu trvalo, než se uklidnil. Nasupeně na něj hleděla.

„Marlene,“ řekl, „kam na to chodíš? Že ses dívala na nějakou detektivku?“

„Ne!“

„Tak jak můžeš něco takového říct?“

„Protože to vím. Poznám to. Z toho, co lidé říkají, ale neřeknou a z toho, co dělají, když neví, že to dělají. A z toho, co mi řekne počítač, když mu dám správné otázky.“

„Jako třeba co?“

„Tobě to neřeknu.“

„Nebude to náhodou, jen čirou náhodou, tak,“ — a zdvihl dva prsty těsně u sebe — „že máš bujnou fantazii?“

„Ne, ani náhodou. Země nebude zničena hned — možná ani za tisíce let — ale zničena bude.“ S napjatým výrazem vážně pokývala hlavou. „A nic tomu nezabrání.“

Nato se otočila a odešla, rozezlená, že jí Aurinel nevěří. Ne — ne, že jí nevěří. Bylo to něco víc. Myslel si, že se pomátla. Dobře mi tak. Řekla příliš mnoho a ničeho tím nedosáhla. Všechno špatně.

Aurinel za ní hleděl udiveně. Z jeho pohledné chlapecké tváře vyprchal úsměv a kůži mezi obočím mu zbrázdil neurčitý pocit úzkosti.

Eugenie Insignová se během cesty k Nemesis a po dlouhém pobytu v její soustavě dostala do středních let. Celá ta léta se pravidelně ujišťovala: Děláme to pro život sám a pro životy našich dětí ve vzdálené budoucnosti.

Tížilo ji to jako kámen.

Jak to? Přece znala nevyhnutelné důsledky jejich počínání už ve chvíli, kdy Rotor opustil hranice sluneční soustavy. Všichni na Rotoru — všichni dobrovolníci — je museli znát. Ti, kteří nenašli odvahu k věčnému odloučení, opustili Rotor ještě před startem a mezi těmi, kdo odešli, byl –

Eugenie myšlenku nedokončila. Napadala ji často a ona se jejímu ukončení vždycky bránila.

Teď jsou zde, na Rotoru, ale byl Rotor „domov“? Pro Marlene ano; nikdy nepoznala nic jiného. Ale pro ni, pro Eugenii? Domov — to byla Země a Měsíc a Slunce a Mars a všechny ostatní světy, které lidstvo doprovázely celou jeho historií a prehistorií. Tvořily neoddělitelnou součást života všude tam, kde život existoval. Pocit, že „domov“ nebyl zde, na Rotoru, ji neopouštěl dokonce ani teď.

Vždyť také strávila prvních osmadvacet let svého života ve sluneční soustavě a od jednadvaceti do třiadvaceti, když psala diplomovou práci, pracovala na samotné Zemi.

Zvláštní, jak jí čas od času bleskla hlavou myšlenka na Zemi a nějaký čas ji zaměstnávala. Neměla Zemi ráda. Neměla ráda její lidské masy, její chatrnou organizaci, zálibu v anarchii při jednání o důležitých otázkách a politické násilí při bezvýznamných sporech. Neměla ráda rozmary zemského počasí, její zjizvený povrch, znečištěné oceány. Vrátila se tehdy na Rotor s pocitem nesmírné úlevy a s manželem, kterému se pokusila nabídnout svůj malý, milovaný, otáčející se svět — chtěla, aby se jeho ustálené pohodlí stalo pro něj stejně příjemným jako pro ni, která se v něm narodila.

Jenže on si všímal pouze jeho velikosti. „Po půl roce tu člověka nemůže už nic překvapit,“ prohlásil tehdy.

O moc déle ani ona neudržela jeho zájem. Co se dalo dělat –

Vyřešilo se to samo. I když ne pro ni. Eugenie Insignová už byla navždy ztracena mezi světy. Zato děti měly naději. Eugenie se narodila k životu na Rotoru a dokázala žít bez Země. Marlene se narodila, dá se říci, výhradně k životu na Rotoru a dokázala žít bez sluneční soustavy, zbyl jí jen nejasný pocit, že z ní pochází. Její děti nebudou vědět ani to a ani je to nebude zajímat. Pro ně bude Země a sluneční soustava něco jako mýtus, a z Erythro se stane rychle se rozvíjející svět.

Alespoň v to doufala. Marlene měla už nyní zvláštní posedlost, co se týče Erythro, přestože se u ní projevovala teprve v posledních několika měsících a mohla pominout stejně rychle, jako začala.

Vcelku vzato, stěžovat si by byl vrchol nevděku. Nikoho nemohlo ani ve snu napadnout, že by na oběžné dráze kolem Nemesis mohl existoval obyvatelný svět. Podmínky, které tuto obyvatelnost umožňovaly, byly neuvěřitelné. Když si uvědomíme úvahy pravděpodobnost výskytu něčeho takového, co se nacházelo v blízkosti Nemesis, bylo to z pozemského hlediska téměř nepochopitelné.

Obrátila se k počítači, který s bezbřehou trpělivostí vlastní jeho „plemeni“ čekal, až si prohlédne denní hlášení.

Ale než mohla začít, ohlásila se sekretářka a z miniaturního knoflíkového reproduktoru připíchnutého na levém ramínku jejích šatů se ozval tlumený hlas: „Aurinel Pampas chce s vámi hovořit. Není objednán.“