„Cesty za poznáním má lidstvo v krvi.“ To byla jedna z Pittových frází.

„To je romantický nesmysl. Copak si někdo opravdu myslí, že si člověk zvolí odloučení od lidstva a zmizí někde ve vesmíru?“

Insignová řekla: „Pokud vím, Crile, tak na Rotoru převládá názor, že ano.“

„To je jen propaganda Rady. Myslíš, že lidé budou hlasovat pro to, aby opustili Zemi? Aby opustili Slunce? Nikdy. Kdyby k tomu došlo, tak se vracím na Zemi.“

Ucítila, jak jí něco sevřelo srdce. „To tedy ne. Chybí ti ten váš samum, blizard, mistral nebo jak je všechny nazýváte? Chybí ti hroudy ledu, lijáky, vichřice a skučení větru?“

Pozdvihl obočí. „Není to tak hrozné. K bouřím sice někdy dochází, ale dají se předpovídat. Vlastně jsou zajímavé — pokud nejsou příliš silné. Je to spíše fascinující — teplo, zima, srážky. Vítaná změna. Drží tě to při životě. A co teprve rozmanitost ve stravování.“

„Stravování? Jak tohle můžeš říct? Většina lidí na Zemi hladoví. Neustále pořádáme sbírky na zásilky potravin na Zemi.“

„Někteří lidé hladoví. Neplatí to pro všechny.“

„Na tom nezáleží, určitě nechceš, aby Marlene žila v takových podmínkách.“

„Miliardy dětí tak žijí.“

„Ale mé dítě nebude jedno z nich,“ vybuchla Insignová.

Všechny její naděje teď spočívaly v Marlene. Táhlo jí na desátý měsíc, měla dva zoubky v horní dásni a dva v dolní, dokázala se vrávoravě přidržovat za příčky ohrádky a pozorovala svět těma svýma nádhernýma, inteligentníma očima.

Fisher svou nehezkou dceru zbožňoval. Když ji houpal na kolenou, užasle zíral do těch úžasných očí. Vypadalo to, jako kdyby mu to jediné, co na ní bylo rozkošné, vynahradilo všechno ostatní, co Marlene postrádala.

Fisher by se určitě nevrátil na Zemi, kdyby to mělo znamenat, že svou dceru už nikdy neuvidí. Insignová už jaksi nevěřila, že by dal přednost jí, ženě, kterou kdysi miloval a se kterou se oženil, před Zemí, ale Marlene bude to rozhodující pojítko.

Určitě?

Den po hlasování našla Eugenie Fishera rudého vztekem. Řekl, nebo spíše zasípal: „Museli zfalšovat hlasování.“

„Psst, probudíš dítě,“ sykla.

Ušklíbl se a na okamžik zadržel dech.

Insignová se trochu uklidnila a potichu řekla: „Není pochyb o tom, že je to přání lidu.“

„Ty jsi hlasovala pro?“

Zaváhala. Nemělo smysl snažit se ho uklidnit lhaním. Její názory mu byly dostatečně známé. „Ano.“

„Předpokládám, že ti to nařídil Pitt.“

To ji překvapilo. „Ne! Mám svůj vlastní mozek.“

„Ano, ale ty a on —“ nedopověděl.

Ucítila, jak se jí najednou valí krev do hlavy. „Co tím chceš říct?“ vyprskla, vzteklá byla teď ona. Měl snad v úmyslu nařknout ji z nevěry?

„Ten-ten kariérista. Jede po komisařství přes mrtvoly. To vědí všichni. A ty se chceš svézt s ním. Politická loajalita tě dostane taky nahoru, že?“

„Kam mě dostane? Já nikam nahoru nechci. Já jsem astronom a ne politik.“

„A nebyla jsi náhodou povýšená? Obešla jsi starší, zkušenější lidi.“

„Myslím, že jsem si to zasloužila svou prací.“ (Jak se má bránit, když mu ani nemůže říct pravdu?)

„To věřím, že by sis to ráda myslela. Ale měl v tom prsty Pitt.“

Insignová se zhluboka nadechla. „Kam vlastně míříš?“

„Poslouchej mě!“ procedil mezi zuby, jako by měl stále na paměti, že nesmí vzbudit Marlene. „Nemůžu uvěřit tomu, že by celá kolonie chtěla riskovat svoje životy cestováním, založeném na hyperposilovací technologii. Jak můžete vědět, co se stane? Jak můžete vědět, že to bude fungovat? Může nás to všechny zabít.“

„Dálková Sonda fungovala bez závad.“

„A byly na té vaší Dálkové Sondě živé bytosti? Jestli ne, tak jak můžeš vědět, jak budou na hyperposilování reagovat lidé? Co o něm vlastně víš?“

„Vůbec nic.“

„Jak to? Děláš přímo v té vaší laboratoři. Neděláš na farmě jako já.“

(On žárlí, pomyslela si Insignová) A nahlas řekla: „Když říkáš v té vaší laboratoři, tak si asi představuješ, že jsme namačkaní všichni v jedné místnosti. Už jsem ti říkala — já jsem astronom a o hyperposilování nic nevím.“

„To ti o tom Pitt nikdy nic neřekl?“

„O hyperposilování? Sám o tom nic neví.“

„Takže o tom nikdo nic neví, že?“

„Ale ovšem, že ví. Rozumí tomu odborníci na hyperprostor. No tak, Crile. Ti, kdo o tom mají vědět, o tom vědí. Ti, kdo nemají, nevědí.“

„Takže je to pro všechny, kromě hrstky odborníků, tajemstvím. „

„Přesně tak.“

„Potom nemůžeš vědět, jestli je hyperposilování bezpečné. To vědí jen oni. Ale jak víš, že se nemýlíš?“

„Předpokládám, že prováděli experimenty.“

„Předpokládáš.“

„Logicky předpokládám. Ujišťovali nás, že je to bezpečné.“

„A nikdy nelžou, řekl bych.“

„Půjdou přece s námi. A kromě toho, já to vím jistě, že experimentovali.“

Podíval se na ni zpod přimhouřených víček. „Teď si jsi jistá. Dálková Sonda byla tvoje hračka. Byly na palubě nějaké životní formy?“

„S vlastními pokusy jsem nepřišla do styku. Já jsem se zabývala jen dodanými astronomickými údaji.“

„Neodpovídáš na moji otázku o životních formách.“

Insignová ztratila trpělivost. „Podívej se, nemám chuť nechat se do nekonečna vyslýchat, Marlene začíná být neklidná. Mám na tebe také pár otázek. Co hodláš udělat ty? Přidáš se k nám?“

„To snad nemusím. Podmínky hlasování říkají, že ti, kdo nechtějí, jít nemusí.“

„Já vím, že nemusíš, ale půjdeš? Přece nechceš, aby se rodina rozpadla.“

Při těch slovech se pokusila o úsměv, ale moc se jí to nepovedlo.

Fisher pomalu jakoby nerozhodně odpověděl: „Nechci opustit sluneční soustavu.“

„Tak raději opustíš mě? A Marlene?“

„Proč bych měl opouštět Marlene? Když chceš mermomocí riskovat svůj život při tomhle bláznivém podniku, prosím, ale riskovat život dítěte?“

„Když půjdu já, půjde i Marlene,“ zasyčela. „Na to můžeš vzít jed, Crile. Kam bys s ní šel? Na nějakou rozestavěnou asteroidní kolonii?“

„Jistě, že ne. Jsem ze Země a můžu se tam kdykoli vrátit.“

„Vrátit se na umírající planetu? Skvělé.“

„Ujišťuji tě, že jí ještě nějaký ten rok zbývá.“

„Tak proč jsi ji opustil?“

„Myslel jsem, že si polepším. Kdo mohl tušit, že přijít na Rotor znamená koupit si jízdenku do nekonečna.“

„Do žádného nekonečna,“ vybuchla Insignová, v duši rozervaná na cáry. „Kdybys věděl, kam máme namířeno, tak by ses tak rychle nehnal nazpátek.“

„Ale? A kam má Rotor namířeno?“

„Ke hvězdám.“

„K zapomnění.“

Zírali na sebe, zatímco Marlene otevřela a oči a začala rozespale kňourat. Fisher se na dítě podíval a tišeji dodal: „Eugenie, nemusíme se rozcházet. Ty víš, že nechci opustit Marlene. Nebo tebe. Pojď se mnou.“

„Na Zemi?“

„Ano. Proč ne? Mám tam přátele. Dokonce i teď. Jako má žena a dítě nebudete mít žádné potíže s úřady. Země si s ekologickou rovnováhou hlavu moc neláme. Budeme na obyčejné, obrovské planetě; ne na malé, páchnoucí bublině ve vesmíru.“

„Na obyčejné, obrovské, páchnoucí bublině ve vesmíru. Ne, ni-kdy.“

„Tak mi aspoň dovol si vzít Marlene. Když myslíš, že se ti jako astronomovi vyplatí riskovat, abys mohla provádět pozorování vesmíru, je to tvoje věc, ale dítě by mělo zůstat tady, v bezpečí sluneční soustavy.“

„Bezpečí na Zemi? Nebuď směšný. Takhle sis to tedy naplánoval? Připravit mě o mé dítě?“

„Naše dítě.“

„Mé dítě. Ty odcházíš. A já chci, abys odešel, ale mého dítěte se ani nedotkneš. Říkáš, že jsem zadobře s Pittem, a máš pravdu, jsem s ním za dobře. To znamená, že to můžu zařídit tak, aby tě vyexpedovali na asteroidy, ať se ti to bude líbit nebo ne, a pak si můžeš najít vlastní způsob, jak se dostat na tu tvou zahnívající Zemi. A teď vypadni z mého bytu a najdi si nějakou jinou noclehárnu, než tě pošlou pryč. Když mi dáš vědět; kde budeš, pošlu ti tvé osobní věci. A nemysli si, že se můžeš vrátit. Dám to tu hlídat.“

V tu chvíli, kdy to vyslovila, se srdcem přetékajícím hořkostí, to myslela vážně. Mohla naléhat, přemlouvat ho, prosit, hádat se. Ale neudělala to. Neznala v tu chvíli slitování a nesmiřitelným pohledem ho vyprovodila ke dveřím.