Ovšem, když se objevení Sousední hvězdy dostalo najednou bez varování pod pokličku, co měla dělat? Jistě, byla by nejpřirozenější věc na světě povědět vlastnímu muži o ohromujícím objevu, který na věčné časy zapíše její jméno do astronomických příruček. Mohla mu to dokonce povědět dřív než Pittovi. Mohla se přiřítit domů se slovy: „Hádej, co je nového! Hádej! Nebudeš tomu věřit —“

Jenže to neudělala. Nenapadlo ji, že by to Fishera mohlo zajímat. S jinými si možná o práci vykládal, třeba s farmáři nebo s dělníky ve válcovnách, ale s ní ne.

Nemělo tedy smysl se mu o Nemesis zmiňovat. Toto téma bylo pro ně mrtvé, nepotřebné, nikdy neexistovalo, a to až do onoho strašného dne, kdy se jejich manželství rozpadlo.

Kdy tak oddaně přešla na Pittovu stranu?

Pomyšlení na to, že musí existenci Sousední hvězdy držet v tajnosti, ji děsilo. Vyhlídka na odchod ze sluneční soustavy na místo, o kterém věděli pouze to, kde se nachází, jí naháněla strach. Z etického hlediska jí připadalo nesprávné, ba až vrcholně nemorální, vydat se pokradmu založit novou civilizaci, ve které pro zbytek lidstva nemělo být místo.

Kapitulovala na základě Bezpečnostního předpisu kolonie, ale hodlala Pittovi nadále vzdorovat argumenty, které si na něj přichystala. V hlavě je vybrušovala tak dlouho, až byly naprosto logické a nevyvratitelné. A potom — nikdy na ně nějak nedošlo.

Vždycky — vždycky — převzal iniciativu on.

Hned na začátku jí řekl: „Pamatuj, Eugenie, že jsi našla průvodce víceméně náhodou a stejně tak se to může podařit někomu z tvých kolegů.“

„Nemyslím, že —“ začala.

„Ne ne, Eugenie, nesmíme se spoléhat na domněnky. Musíme si být jistí. Musíš dohlédnout na to, aby tím směrem nikdo nepohlédl, aby nikoho nenapadlo prostudovat si počítačové sestavy, které by prozradily polohu Nemesis.“

„A to mám udělat jak?“

„Velmi snadno. Hovořil jsem s komisařem a od této chvíle přebíráš veškerou kontrolu nad výzkumnou činností Dálkové Sondy.“

„Ale to by znamenalo, že jsem přeskočila šéfa —“

„Ano, to znamená větší odpovědnost, větší plat, vyšší sociální status. Máš proti tomu nějaké námitky?“

„Ne,“ řekla Insignová a srdce se jí divoce rozbušilo.

„Jsem si jistý, že funkci hlavního astronoma hravě zvládneš. Tvým hlavním úkolem bude dohlédnout na to, aby vaše práce byla co nejkvalitnější a nejvýznamnější, s podmínkou, že nebude mít nic společného s Nemesis.“

„Ale Janusi, přece ti musí být jasné, že to neudržíme věčně v tajnosti.“

„To ani nechci. Jakmile opustíme sluneční soustavu, tak už budeme všichni vědět, kam máme namířeno. Ale do té doby se to dozví jen pár lidí, a to až na poslední chvíli.“

Insignová s trochou zahanbení zaregistrovala, že povýšení zadusilo všechny její námitky.

Při jiné příležitosti se jí Pitt zeptal: „Co tvůj manžel?“

„Co můj manžel?“ Insignová se okamžitě ocitla v defenzivě.

„Je to Pozemšťan, pokud vím.“

Rty se jí sevřely.

„Má pozemský původ, ale rotorské občanství.“

„Rozumím. Mám zato, že jsi mu o Nemesis neřekla nic.“

„Ani slovo.“

„Řekl ti vůbec manžel někdy, proč opustil Zemi a proč se tolik snažil, aby se stal rotorským občanem?“

„Ne, neřekl, ani jsem se ho na to neptala.“

„A nevrtá ti to někdy hlavou?“

Insignová zaváhala a potom řekla pravdu. „Ano, někdy ano.“

Pitt se usmál. „Možná bych ti to měl tedy povědět.“ A také jí to řekl. Kousek po kousku. Žádným příliš drastickým způsobem. Žádné neomalenosti, spíše to nadávkoval po troškách při každém jejich rozhovoru. Donutilo ji to vystrčit hlavu ze své intelektuálské ulity. Koneckonců, když žijete na Rotoru, velmi snadno se může stát, že se na všechno díváte 'rotorsky'.

Ale díky Pittovi a tomu, co jí řekl, díky filmům, které jí doporučil shlédnout, začala chápat, jak je to se Zemí, s jejími miliardami obyvatel, endemickými hladomory a násilím, drogami a úchylkami. Začala se na ni dívat jako na bezednou propast plnou strádání, jako na něco, od čeho se utíká. Už se nedivila, proč ji Crile Fisher opustil. Divila se, proč jeho příkladu následovalo tak málo Pozemšťanů.

Ne, že by kolonie na tom byly o moc lépe. Začala si uvědomovat, jak jsou do sebe uzavřené, jak je lidem zabraňováno ve volném pohybu mezi jednotlivými koloniemi. Žádná nechtěla mikroskopickou flóru a faunu jiné kolonie. Obchod pozvolna skomíral a uskutečňoval se nejčastěji pomocí automatizovaných lodí s pečlivě sterilizovaným nákladem.

Kolonie se dohadovaly a nenáviděly mezi sebou. Ty, které obíhaly kolem Marsu, na tom byly skoro stejně. Pouze v pásmu asteroidů se mohly kolonie množit bez zábran, ale ty byly zase stále podezíravější vůči koloniím vnitřního okruhu.

Insignová cítila, jak začíná dávat Pittovi za pravdu. Únik z nesnesitelné bídy a založení systému světů, kde se zárodek strádání vykoření hned na samém začátku, v ní dokonce probouzel nadšení. Nový začátek, nová naděje.

A v té době zjistila, že čeká dítě. Její euforie pozvolna opadávala. Dát na dlouhé cestě v sázku život svůj i Crilův možná stálo za to. Ale riskovat život nemluvněte, dítěte –

Pitt nepohnul ani brvou. Blahopřál jí. „Narodí se tady, nebudeš mít mnoho času zvyknout si na novou situaci. Potrvá přinejmenším rok a půl, než budeme připraveni vyrazit. Mezitím si uvědomíš, jaké máš štěstí, že nemusíš čekat déle. Tvé dítě nebude mít žádnou vzpomínku na zbídačenou, zdevastovanou planetu a beznadějně rozdělené lidstvo. Bude znát jen nový svět s kulturním porozuměním jeho jednotlivých příslušníků. Šťastné dítě. Můj syn a dcera jsou už velcí — a tedy poznamenaní.“

A Insignová se na to opět začala dívat z této stránky a než se Marlene narodila, téměř se hrozila zpoždění. Toho, že dřív, než se vydají na cestu, stačí ten přelidněný krach, který sluneční soustava představovala, její dítě poznamenat.

V té době už byla zcela na Pittově straně.

Fisher, k její velké úlevě, byl Marlene fascinován. Nemyslela si, že z něj bude kdovíjaký otec. A zatím se nad Marlene jen rozplýval a svědomitě plnil svůj díl její výchovy. Vlastně z ní byl celý pryč.

A zatímco se schylovalo k Marleniným prvým narozeninám, po sluneční soustavě se rozkřiklo, že Rotor se chystá na cestu. Způsobilo to něco, co by se dalo skoro nazvat 'celosoustavní krizí, a Pitt, který zjevně směřoval rovnou do komisařského křesla, se nad tím jen ušklíbal.

„Co můžou dělat?“ řekl. „Zastavit nás nijak nedovedou a všechno to láteření o zradě spolu s jejich vlastními ukázkami solárního šovinismu bude mít za následek jen to, že se zpomalí tempo výzkumu hyperposilovacího pohonu, což nám může být jen k užitku.“

Insignová poznamenala: „Stejně nechápu, jak se to dostalo ven.“

„Dohlédl jsem na to.“ Usmál se. „Pokud nebudou vědět, jaký je cíl naší cesty, nemám už v současné situaci nic proti tomu, aby znali fakta — to, že odjíždíme. Koneckonců, tajit to dál by bylo nemožné. Musíme o tom dát hlasovat, to víš sama, a jakmile se o našem odjezdu dozvědí všichni Rotořané, tak se to stejně dozví i zbytek soustavy.“

„Hlasovat?“

„No ovšem. Uvažuj. Nemůžeme přece odletět s palubou plnou lidí, co jsou buď příliš vystrašení nebo náchylní ke stesku po rodném Slunci. Nikdy by to nefungovalo. Potřebujeme jen takové, kteří půjdou z vlastní vůle a rádi.“

Měl naprostou pravdu. Kampaň na podporu návrhu na opuštění sluneční soustavy začala vzápětí, a to, že se zpráva už předtím dostala ven, sloužilo k tomu, aby se zmírnily reakce vně Rotoru — stejně jako uvnitř.

Někteří Rotořané byli nadšení, jiní vystrašení.

U Fishera se to projevovalo zlověstným pohledem a jednoho dne poznamenal: „To je šílenství.“

„Nevyhnutelnost,“ namítla pečlivě neutrálním tónem Insignová.

„Proč? Proč bychom se měli potulovat mezi hvězdami? Kam bychom šli? Nic tam není.“

„Jsou tam miliardy hvězd.“

„A kolik planet? Neznáme jedinou obyvatelnou planetu a těch ostatních jen pár. Sluneční soustava je jediný domov, který známe.“