Insignová zavrtěla hlavou, ale potom si vzpomněla, že ho poslala za Marlene. „Ať jde dál,“ řekla.

Vrhla letmý pohled do zrcadla. Její vzhled byl v pořádku. Osobně se jí zdálo, že vypadá mladší než na čtyřicet dva let. Doufala, že tak připadá i ostatním.

Vypadalo to jako hloupost, dělat si starosti s vizáží kvůli sedmnáctiletému chlapci, ale Insignová si všimla, jak se na chlapce vždycky dívala ubohá Marlene a dobře věděla, co ten pohled znamenal. Nemyslela si, že by si Aurinel, který tak pečoval o svůj vzhled, někdy na Marlene, ještě dětské a neohrabané, byť i jen pomyslel v jiných souvislostech než jako na zábavné dítě. A když už se Marlene musela v tomto ohledu dočkat zklamání, ať si aspoň nemyslí, že k němu její matka přispěla tím, že se k chlapci chovala jinak než mile.

I tak mi to bude klást za vinu, pomyslela si s povzdechem Insignová, zatímco chlapec, s úsměvem, který ještě nedokázal zastřít mladickou nesmělost, vešel dovnitř.

„Tak co, Aurinele,“ řekla. „Našel jsi Marlene?“

„Ano, madam. Přesně tam, kde jste říkala, že bude, a řekl jsem jí, že chcete, aby šla odtamtud pryč.“

„A jak se cítí?“

„Víte, paní doktorko — nevím, jestli je to deprese nebo něco jiného, ale řekla mi takovou divnou … věc. Asi by se jí nelíbilo, kdybych vám to řekl.“

„Mně se také nelíbí, že ji musím dávat špehovat, ale mívá někdy tak podivné nápady. Dělá mi starosti. Povíš mi, co ti řekla?“

Aurinel pokýval hlavou. „Dobře, ale neříkejte jí, že jsem vám to řekl. Tentokrát je to opravdu něco. Řekla, že Země bude zničena.“

Čekal, že se Insignová začne smát.

Nezačala. Namísto toho vybuchla. „Cože? Proč by něco takového říkala?“

„Nevím, paní doktorko. Je to moc chytrá holka, vždyť víte, ale mívá někdy tak ztřeštěné nápady. Anebo to možná na mě jen hrála.“

Insignová ho přerušila. „Vůbec bych se nedivila, kdyby to tak bylo. Má moc zvláštní smysl pro humor. Poslouchej mě, Aurinele, nechci, aby ses o tom někde zmiňoval. Nechci, aby vznikly nějaké hloupé povídačky. Rozumíš?“

„Jistě, madam.“

„Myslím to vážně. Ani slovo.“

Aurinel energicky přikývl.

„Musím ti poděkovat, že jsi mi to řekl, Aurinele. Dobře jsi udělal. Promluvím si s Marlene a zjistím, co ji trápí — nedozví se, žes mi něco řekl, neboj se.“

„Díky,“ řekl Aurinel. „Jenom ještě jedna věc, madam.“

„A to?“

„Bude Země zničena?“

Insignová na něj civěla a potom se přinutila ke smíchu. „Ovšemže ne! Teď můžeš jít.“

Dívala se za ním a přála si, aby se byla dokázala zasmát přesvědčivěji.

Janus Pitt vypadal působivě, což mu kdysi pomohlo na cestě vzhůru do úřadu komisaře Rotoru. V počátcích vzniku kolonií se volalo po lidech, kteří měli nanejvýš průměrnou výšku. Chtěli tím dosáhnout zmenšení potřeb na ubytovací prostory a celkovou spotřebu v průměru na jednoho kolonistu. Časem se to ukázalo jako nepotřebná malichernost a upustilo se od toho. Avšak v genech prvních kolonistů tato tendence přetrvala a průměrný Rotořan zůstal o centimetr, dva menší, než byla průměrná výška obyvatel pozdějších kolonií.

Pitt byl však vysoký, s ocelově šedými vlasy, podlouhlým obličejem a hlubokýma modrýma očima, a přestože mu už bylo padesát šest, byl stále v dobré kondici.

Když Eugenie Insignová vešla, Pitt vzhlédl od stolu a usmál se, ale obvyklý pocit neklidu ho neopustil. Na Eugenii bylo vždycky něco zneklidňujícího, snad až unavujícího. S těmi jejími Důvody (s velkým D) bylo pokaždé těžké pořízení.

„Musím ti poděkovat, že jsi mě tak rychle přijal, Janusi,“ řekla.

Pitt odložil klávesnici počítače a opřel se v křesle. Úmyslně si povzdechl.

„No tak,“ řekl, „my dva si nemusíme na nic hrát. Ušli jsme spolu hodný kus cesty.“

„A sdíleli mnohé,“ dodala Insignová.

„Tak tak,“ přikývl. „Jak se má tvá dcera?“

„Právě o ní chci s tebou mluvit. Jsme pod clonou?“

Pitt svraštil obočí. „K čemu? Co je tady třeba tajit a před kým?“

Jeho vlastní otázka mu připomněla, v jak neobvyklé situaci se Rotor nacházel. Prakticky vzato byl ve vesmíru sám. Sluneční soustava byla více než dva světelné roky daleko a v okruhu stovek, a, pokud bylo známo, miliard světelných let neexistovala žádná jiná civilizace.

Rotořané možná mohli pociťovat záchvaty obav a nejistoty, ale určitě nemuseli mít žádný strach z intervence zvenčí. Vlastně ani z čehokoli jiného, napadlo ho.

Insignová řekla: „Dobře víš, co je třeba tajit. Byl jsi to přece ty, kdo vždycky trval na zachování mlčenlivosti.“

Pitt aktivoval zvukovou clonu a poznamenal: „Musíme o tom znovu začínat? Eugenie, prosím tě, tohle už je jednou provždy za námi. Bylo to za námi, už když jsme před čtrnácti lety odešli. Chápu, že ti to občas nedá spát —“

„Nedá spát? Samozřejmě, že mi to nedá spát. Je to moje hvězda,“ a udělala gesto, jakoby ukazovala k Nemesis. „Moje zodpovědnost.“

Pitt sevřel rty. Musíme s tím vším znovu začínat? povzdechl si v duchu.

Nahlas řekl: „Jsme pod clonou. Tak, co tě trápí?“

„Marlene. Moje dcera. Nějak se to dozvěděla.“

„Co se dozvěděla?“

„To o Nemesis a sluneční soustavě.“

„Jak by se to mohla dozvědět? Pokud jsi jí to ovšem sama neřekla?“

Insignová bezmocně rozhodila ruce. „Ovšem, že jsem jí to neřekla, nebylo to totiž zapotřebí. Nevím, jak je to možné, ale vypadá to, že Marlene slyší a vidí všechno. A z maličkostí, které zaslechne nebo kterých si všimne, si poskládá zbytek. Měla tuhle schopnost vždycky, ale během posledního roku je to k nevydržení.“

„Takže jen hádá a občas se prostě trefí do černého. Pověz jí, že se mýlí a dohlédni na to, ať si to nechá pro sebe.“

„Jenže ona už to sdělila jednomu mladíkovi, který s tím přišel za mnou. Tak jsem se to dozvěděla. Aurinel Pampas. Rodinný přítel.“

„Ááá, ano. To jméno mi něco říká. Jednoduše mu řekni, aby neposlouchal výmysly nějaké malé holky.“

„Ona už není malá holka. Je jí patnáct.“

„Pro něj je, to tě mohu ujistit. Jak říkám, už jsem o něm slyšel. Mám takový pocit, že se nemůže dočkat dospělosti, a taky si vzpomínám, že když jsem byl v jeho letech, byla patnáctiletá děvčata pod moji úroveň, zvláště když byla —“

„Chápu,“ řekla trpce Insignová. „Zvláště když byla malá, zavalitá a nezajímavá. A že je vysoce inteligentní, to nic neznamená?“

„Pro mě a pro tebe jistě ano. Pro Aurinela určitě ne. Když bude třeba, tak s chlapcem promluvím. A ty si promluv s Marlene. Vysvětli jí, že je to nesmysl, že to není pravda, a že nesmí svými výmysly dělat zbytečný rozruch.“

„A co když to je pravda?“

„To sem nepatří. Podívej se, Eugenie, ty a já jsme po léta tuto možnost tajili, a bude nejlépe, když v tom budeme pokračovat. Kdyby se to dostalo mezi lidi, určitě by se celá věc zveličila a mohla by vyvolat sentimentální nálady — zbytečně sentimentální nálady. Jenom by to odvedlo naši pozornost od úkolu, který nás zaměstnává od chvíle, co jsme opustili sluneční soustavu a který nás bude zaměstnávat možná po celé generace.“

Podívala se na něj — otřeseně, nevěřícně.

„Copak v tobě opravdu není ani trochu citu ke sluneční soustavě, k Zemi — ke světu, ze kterého vzešla lidská civilizace?“

„Ale ano, Eugenie, je a ne málo. Ale city jsou pudová záležitost, a já si nemohu dovolit, aby mě ovládly. Opustili jsme sluneční soustavu, protože jsme se domnívali, že je načase, aby se lidská civilizace rozšířila dál. Jiní, jsem si jistý, nás budou následovat; možná už to právě dělají. Udělali jsme z člověka galaktický fenomén a už nemůžeme uvažovat v rámci jediné planetární soustavy. Naše práce je zde.“

Chvíli si upřeně hleděli do očí, potom Eugenie odevzdaně řekla: „Zase jsi mě přemluvil. Tolik let a vždycky mě přemluvíš.“

„Ano a příští rok budu muset zase, přespříští rok stejně tak. Ty toho nikdy nenecháš, Eugenie, a mě to už začíná zmáhat. Mělo ti to stačit hned napoprvé.“ A položil si na klín klávesnici počítače.