Poprvé ji přemluvil před šestnácti lety, v roce 2220, v tom vzrušujícím roce, kdy se před nimi otevřely brány Galaxie dokořán.

Janus Pitt měl tehdy tmavě hnědé vlasy a ještě nebyl komisařem Rotoru, ačkoli o něm všichni mluvili jako o muži stoupajícím vzhůru. Už tehdy stál v čele Výzkumného a Obchodního oddělení, a projekt Dálková Sonda spadal pod jeho zodpovědnost a byl do značné míry výsledkem jeho snažení.

Šlo o první pokus o překonání vesmírného prostoru pomocí hyperposilovaného pohonu.

Pokud jim bylo tehdy známo, jediný Rotor vyvinul hyperposilovací technologii, a Pitt byl nejsilnějším zastáncem návrhu, aby vynález zůstal v tajnosti.

Na schůzi Rady tehdy řekl. „Sluneční soustava je přelidněná. Nové vesmírné kolonie pro sebe stále obtížněji nacházejí dostatečný prostor. Nebude trvat dlouho a všude bude nepříjemně těsno. A co víc, každá kolonie má svou ekologickou rovnováhu a ta se nám začíná vymykat z rukou. Omezujeme obchod ze strachu, aby se k nám nedostaly zástupy něčích parazitů či patogenů.

Zbývá nám jediné řešení, vážení pánové, a to opustit sluneční soustavu — bez fanfár, bez ohlášení. Odejít a najít si nový domov, kde budeme moci založit nový svět s vlastním lidstvem, vlastní společností, vlastním způsobem života. A toho nejde docílit bez hyperposilovaného pohonu — který my máme. Ostatní kolonie ho dříve či později také vyvinou a vydají se do vesmíru. Sluneční soustava bude jako odkvetlá pampeliška, jejíž chmýří je rozeseté po celém vesmíru.

Když vyrazíme jako první, najdeme možná vhodný svět dřív, než se ostatní rozhodnou následovat nás. Mezitím už můžeme být pevně usídlení, takže když po nás přijdou další a což se může stát, narazí na náš nový svět, budeme dost silní na to, abychom je poslali jinam. Galaxie je velká a vhodné světy musí být i jinde.“

Ozvaly se tehdy námitky, jak by ne, velmi ostré námitky. Někteří protestovali ze strachu — strachu před neznámem. Někteří protestovali ze sentimentality — sentimentality vůči domovské planetě. Někteří protestovali z idealismu — z touhy předat získané vědomosti, aby mohli s nimi jít i druzí.

Pitt mohl sotva čekat, že zvítězí. Odvážil se prosazovat svůj názor jen proto, že mu Eugenie Insignová dodala vítězný argument. Bylo neuvěřitelné štěstí, že s tím tehdy přišla nejprve za ním.

V té době byla ještě mladá, šestadvacetiletá, vdaná, ale prozatím bezdětná. Vešla celá vzrušená, s ruměncem ve tváři a s náručí počítačových sestav.

Vzpomněl si, že se tehdy zamračil, rozladěný její opovážlivostí. Byl sekretářem oddělení a ona — ona nebyla nikdo, i když, jak se dál ukázalo, byl to ten úplně poslední okamžik, kdy nebyla nikdo.

V tu chvíli si to samozřejmě neuvědomoval a byl pobouřený, že bez ohlášení vtrhla dovnitř. Její zjevné rozrušení v něm vzbuzovalo odpor. Chystala se ho seznámit s nekonečnou složitostí něčeho, co držela v rukou, a udělat to navíc s takovým nadšením, že ho to muselo ve chvilce odrovnat.

Správně měla vypracovat krátké shrnutí a předat ho jednomu z jeho asistentů. To se jí také chystal říci. „Vidím, že máte s sebou nějaké údaje, paní doktorko, kterými chcete upoutat moji pozornost. Rád se na ně v patřičném čase podívám. Co kdybyste je nechala u jednoho z mých asistentů?“ A ukázal ke dveřím. Toužebně si přál, aby udělala čelem vzad a odkráčela naznačeným směrem. (Někdy, v zahálčivých chvílích pozdějších let, přemítal, co by se asi stalo, kdyby to tenkrát opravdu udělala. Tuhla mu při té myšlence krev v žilách.)

Ona ale řekla: „Ne ne, pane sekretáři. Musím mluvit s vámi a s nikým jiným.“ Hlas se jí přitom chvěl, jako by nemohla ovládnout své rozrušení. „Jde o největší objev, který kdo učinil, od doby — od doby —“ Nenašla slova. „Prostě ten největší.“

Pitt pochybovačně pohlédl na archy papírů. Třásly se jí v rukou, zatímco on na sobě nezaregistroval žádnou odezvu odpovídající jejímu vzrušení. Tihle specialisté si vždycky myslí, že nějaký mikropokrok v jejich mikrooboru může rozmetat celý dosavadní systém.

„Tak dobrá, doktorko, můžete mi to nějak laicky vysvětlit?“ rezignoval.

„Jsme pod clonou, pane?“

„Proč bychom měli být pod clonou?“

„Nechci, aby to kdokoliv slyšel, dokud si nebudu jistá, že — že — musím všechno znova projít a dvakrát zkontrolovat, až nebudu mít nejmenší pochybnosti. Ale, abych řekla pravdu, žádné pochybnosti nemám. Asi se nevyjadřuji moc srozumitelně, že?“

„Ne,“ odpověděl mrazivě Pitt a položil ruku na kontaktní tlačítko. „Jsme pod clonou. Tak spusťte.“

„Všechno je tady. Ukážu vám to.“

„Ne. Nejdřív mi to vysvětlete. Slovy. Stručně.“

Zhluboka se nadechla. „Pane sekretáři, objevila jsem nejbližší hvězdu.“ Oči měla rozšířené a prudce dýchala.

Pitt řekl: „Nejbližší hvězda je Alfa Centauri a ví se to čtyři staletí.“

„Nejbližší, o které víme, ale ne nejbližší, o které můžeme vědět. Objevila jsem hvězdu, která je ještě blíž. Naše Slunce má vzdáleného průvodce. Věřil byste tomu?“

Pitt si ji pozorně prohlížel. Nebylo to nic neobvyklého. Stačilo, aby byli dostatečně mladí a nezkušení a měli dostatek elánu, a stávalo se každou chvíli, že předčasně explodovali.

„Jste si tím jistá?“ zeptal se.

„Jsem. Opravdu. Podívejte se na moje údaje. Je to nejfantastičtější objev v astronomii od doby —“

„Pokud je to ovšem pravda. A neukazujte mi žádné údaje. Podívám se na ně později. Vysvětlete mi to. Jestli existuje hvězda bližší než Alfa Centauri, proč ji doposud nikdo neobjevil? Proč to muselo čekat až na vás, paní doktorko?“ Věděl, že to znělo jízlivě, ale nezdálo se, že by tomu věnovala pozornost. Byla příliš rozrušená.

„Z jednoho prostého důvodu. Je za mračnem, hustým mračnem hvězdného prachu, které se shodou okolností nachází mezi tímto průvodcem a námi. Kdyby prach netlumil její záři, byla by to hvězda osmé velikosti a bezpochyby by neušla pozornosti. Prach zeslabuje její viditelnost a činí z ní hvězdu devatenácté velikosti, ztracenou mezi miliony ostatních slabých hvězd. Nebylo proč si jí všímat. Nikdo se jí nezaobíral. Je na konci jižní oblohy, takže většina teleskopů na prakoloniích na ni ani nešla nasměrovat.“

„Když je to tak, jak to, že jste si jí všimla vy?“

„Díky Dálkové Sondě. Abyste pochopil, tato Sousední hvězda a Slunce vzájemně střídají svá postavení, relativně, samozřejmě. Předpokládám, že se tato hvězda a Slunce otáčejí kolem společného gravitačního centra, a to velmi pomalu, v periodě několika milionů let. Je možné, že před pár staletími bylo jejich vzájemné postavení takové, že hvězdu bylo na jedné straně mračna vidět v plném svitu, ale bez teleskopu byste ji i tak nezpozoroval. A teleskopy jsou staré jen šest set let — tedy mladší než místa na zeměkouli, ze kterých byla Sousední hvězda viditelná. Za pár století bude znovu jasně viditelná a bude zářit na druhé stráně prachového mračna. My na to ale nemusíme čekat. Dálková Sonda nám ta staletí ukrátila.“

Pitt cítil, jak se mu zrychluje tep, takový vzdálený pocit, jako by se v něm něco rozhořívalo. Řekl:

„Chcete tím naznačit, že Dálková Sonda pořídila snímek právě toho úseku oblohy, ve kterém se Sousední hvězda nachází, a že byla dostatečně daleko ve vesmíru, aby viděla za mračno a vyfotila ji v plném svitu?“

„Přesně tak. Máme hvězdu osmé velikosti tam, kde by žádná hvězda osmé velikosti neměla existovat a její spektrum je spektrum rudého trpaslíka. A rudého trpaslíka nejde zpozorovat na příliš velkou vzdálenost, takže musí být velmi blízko.“

„Dobrá, ale proč blíž než Alfa Centauri?“

„Přirozeně jsem prostudovala daný výsek oblohy, jak je vidět z Rotoru, a žádná hvězda osmé velikosti tam nebyla. Zato jsem kousek vedle našla hvězdu devatenácté velikosti, která nebyla na snímku pořízeném z Dálkové Sondy. Domyslela jsem si, že hvězda devatenácté velikosti je ve skutečnosti utlumená hvězda osmé velikosti, a fakt, že se nenacházely přesně v tomtéž místě, musel být výsledkem paralaxního posunu.“