„Ne, mami. Vůbec ne.“

„I kdybys chtěla, jsi od ní dva světelné roky daleko a nejde to. To snad chápeš.“

„Ovšem, že to chápu. Jenom jsem se ti pokoušela naznačit, že máme jinou Zemi, přímo tady. Erythro. Tam chci být. Po té toužím.“

Insignová se neovládla. Skoro vyděšeně se slyšela, jak říká:

„Takže mě chceš opustit. Stejně, jako mě opustil tvůj otec.“

Marlene sebou trhla ale hned se vzpamatovala. „Bylo to opravdu tak, že on tě opustil? Třeba mohlo být všechno jiné, kdyby ses ty tehdy zachovala jinak.“ A klidně, nevzrušeně, jako kdyby říkala, že je naobědvaná poznamenala: „To ty jsi ho odehnala, viď mami?“

Zvláštní — nebo snad hloupé — že se ještě po čtrnácti letech dokázala tak nesnesitelně trápit takovými vzpomínkami.

Crile byl metr osmdesát vysoký a průměrná výška mužů na Rotoru byla něco málo pod metr sedmdesát. Už jen to (stejně jako v Janusově případě) mu propůjčovalo impozantní aureolu síly, která mu spolehlivě vydržela až do chvíle, kdy poznala, aniž by si to chtěla sama připustit, že se na ni nemůže spoléhat.

Jeho tvář byla také impozantní; vystouplý nos a lícní kosti, mohutná brada — takový hladový, nezkrotný výraz. Mužnost z něj přímo čišela. Mohla ji skoro cítit, když ho poprvé potkala. Okamžitě jí podlehla.

Insignová byla tehdy ještě studentkou astronomické fakulty, dokončovala na Zemi studijní praxi. Už se nemohla dočkat návratu na Rotor, aby se kvalifikovala na místo v projektu Dálková Sonda. Představovala si, jak velký krok vpřed bude projekt Dálková Sonda znamenat (a nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že právě ona učiní ten nejfantastičtější).

A potom potkala Crila. Ke svému překvapení zjistila, že se bezhlavě zamilovala do Pozemšťana — do Pozemšťana. Ze dne na den se rozhodla zapomenout na Dálkovou Sondu a raději zůstat na Zemi, jen aby mohla být s ním.

Ještě si pamatovala, jak se na ni tenkrát užasle podíval a řekl: „Zůstat tady? To raději půjdu s tebou na Rotor.“ Nedokázala si představit, že by on mohl chtít opustit svůj svět kvůli ní.

Jak se mu podařilo získat povolení k cestě na Rotor, Insignová nevěděla a nikdy to nezjistila.

Přistěhovalecké zákony byly přísné. Jakmile dosáhla populace některé kolonie určité hranice, brány Přistěhovaleckého úřadu se uzavřely — za prvé proto, že kolonie mohla zajistit pohodlný životní standard jen ohraničenému počtu osob, a za druhé proto, že se zoufale snažila o stabilizaci své ekologické rovnováhy. Lidé ze Země, přijíždějící na důležitá obchodní jednání — nebo dokonce lidé z ostatních kolonií — se museli podrobit zdlouhavé dekontaminační proceduře, potom určitému stupni izolace a nakonec vynucenému odjezdu v nejbližším termínu.

A přesto tam Crile byl. Jednou si jí postěžoval na týdny čekání, které byly součástí dekontaminační procedury, a jí v duchu lichotilo, jak to všechno hrdinně snášel. Musel po ní nepochybně hodně toužit, když se tomu všemu podrobil.

Přesto bývaly dny, kdy se vypadal zasmušile a nevšímavě, a ona si kladla otázku, co ho vlastně na Rotor zlákalo. Možná to, co ho pohánělo, nebyla ona, ale potřeba dostat se ze Země. Spáchal zločin? Udělal si nepřítele na život a na smrt? Utekl od ženy, která ho omrzela? Nikdy se ho neodvážila zeptat.

A on se jí nikdy nesvěřil.

Dokonce i tehdy, co mu dovolili vstoupit na Rotor, zůstávalo nadále otázkou, jak dlouho bude moci zůstat. Aby se stal plnoprávným obyvatelem Rotoru, musel by mu Přistěhovalecký úřad udělit zvláštní povolení, a to se zpravidla nestávalo.

Insignová zjistila, že existuje celá řada věcí, které Crila Fishera činily nepřijatelným pro představy Rotořanů o sobě samých. Zjistila, že jeho pozemský původ mu propůjčuje jakýsi nádech cizokrajnosti a tajemství. Rození Rotořané jím určitě jako cizincem pohrdali — občan neobčan — ale také zjistila, že to může být příčinou erotického zájmu. Musela za něj bojovat, a vítězně, proti nepřátelskému světu.

Když si hledal práci, aby měl nějaký příjem a aby si zasloužil své místo v nové společnosti, byla to ona, kdo se zmínil, že kdyby se oženil s Rotořankou — Rotořankou přes tři generace — znamenalo by to pro Přistěhovalecký úřad silný impulz k tomu, aby mu udělil plné občanství.

Crile se tvářil překvapeně, jako by něco podobného jeho samotného nenapadlo, později potěšené. Insignová tím byla trochu rozčarovaná. Vdát se z lásky by jí lichotilo mnohem víc než kvůli udělení občanství, ale potom si řekla: No co, když to má být cena za –

A tak byli po typicky dlouhém rotorském zásnubním období oddáni.

Život šel dál bez větších změn. Vášnivý milenec z něj nebyl, ale to nebyl ani před svatbou. Poskytoval jí roztržitou lásku, občasné hřejivé teplo, které ji neustále udržovalo v pocitu blízkém štěstí, ne-li docela v jeho centru. Nikdy k ní nebyl úmyslně zlý ani nevlídný, vzdal se kvůli ní domova a prošel značnými nepříjemnostmi, aby byl s ní. To vše mu mohlo být připočteno k dobru a Insignová na to tak pohlížela.

I s plným občanstvím, jež mu bylo uděleno vzápětí po svatbě, v něm zůstal zbytek jakéhosi znechucení, nespokojenosti. Insignová si to uvědomovala a nemohla mu to mít za zlé. Možná byl plnoprávným občanem, ale nebyl rozený Rotořan a mnohé ze zajímavých činností, které kolonie nabízela, byly pro něj nedostupné. Nikdy se jí nezmínil, jaké má vzdělání, a tak ani nevěděla, co předtím dělal. Jako nevzdělanec se nevyjadřoval a na sebevzdělání nebylo nic zahanbujícího, ale Insignová věděla, že lidé na Zemi, na rozdíl od obyvatel kolonií, se zpravidla spokojovali s povinným, základním vzděláním.

To ji zneklidňovalo. Že byl Crile Fisher Pozemšťan a její přátelé a kolegové museli zaklánět hlavu, aby mu viděli do očí, jí nevadilo. Nevěděla však, jak by se vypořádala s faktem, že je nevzdělaný Pozemšťan.

Naštěstí to nikdo z nich nikdy nenaznačil. Crile jí s trpělivostí naslouchal, když mu vyprávěla o své práci na Dálkové Sondě. Nikdy ji samozřejmě nenapadlo prověřovat si jeho vzdělání probíráním technických detailů. Přesto, když se sám někdy na něco takového zeptal nebo něco poznamenal, měla z toho radost, protože se vždycky dokázala přesvědčit, že to byly inteligentní otázky a poznámky.

Fisher pracoval na farmě. Práce to byla naprosto přijatelná, dokonce velmi důležitá, ale nefigurovala příliš vysoko na společenském žebříčku. Nestěžoval si ani se kvůli tomu zbytečně nerozčiloval — to musela uznat — ale nikdy o své práci nemluvil ani nedal najevo, že by ho nějak těšila. A nade vším stále zůstával ten pocit nespokojenosti.

Insignová se tedy naučila nepokoušet se o zdvořilosti typu „Co bylo dnes v práci, Crile?“

Několikrát se ho takto zeptala, pouze několikrát, a vždycky se jí dostalo mdlého „Nic zvláštního.“ To bylo, kromě krátkého znechuceného pohledu, všechno.

Nakonec se mu bála vyprávět i o kancelářských pletichách a přehmatech. Mohl by si to vyložit jako nemístné srovnávání její práce s jeho.

Insignová si musela přiznat, že její obavy byly tehdy neopodstatněné, vzniklé spíše vlastní nejistotou. Fisher nejevil netrpělivost ani tehdy, když, a kupodivu to nebylo z jejího podnětu, došlo na probírání jejího pracovního dne. Někdy se Eugenie dokonce s chabým zájmem vyptával na hyperposilování, ale ona o něm věděla jen málo nebo vůbec nic.

Zajímal se o rotorskou politiku a neskrýval svou 'pozemskou' nelibost s omezeností jejího zájmu o ni. Musela se přemáhat, aby nedala najevo, jak ji to rozčilovalo.

A tak nakonec uvízli v krajině ticha, přerušovaného jen neutrálními diskuzemi o filmech, které shlédli, o společenských událostech, jichž se zúčastnili, o malých zpestřeních života.

Ne, nevedlo to k aktivnímu nedorozumění mezi nimi. Z koláče se brzy stal denní chléb a na světě existovaly horší věci než chléb.

Dokonce to mělo malou výhodu. Pracovat za přísných bezpečnostních opatření znamenalo také nemluvit s nikým o vlastní práci. Kolik však bylo těch, kteří svým ženám nebo manželům nezašeptali do ucha pár drobných tajemství? O Insignové to neplatilo, pokušení nemělo proč ji svádět, její práce žádná zvláštní bezpečnostní opatření nevyžadovala.