Jsem jedním z dvou set dvaceti sedmi lidí, kteří opustili Zemi a naši sluneční soustavu. Dosáhli jsme zamýšleného cíle a nyní, v desátém roce letu, nastupujeme zpáteční cestu.

Naše raketa brzy dosáhne rychlosti překračující polovinu rychlosti světla, přesto však uplynou roky, než se jako modravé zrníčko písku mezi miliardami hvězd vynoří z temnot Země, dosud nepozorovatelná ani nejsilnějšími teleskopy.

Přivezeme vám kroniky výpravy, celý dosud neprozkoumaný a neutříděný obrovský materiál prvních zkušeností, věrně zachycený v mechanické paměti našich automatů.

Přivezeme vám vědecká díla nesmírného dosahu, jež vznikla v době letu. Otvírají nové, netušené, nekonečné obzory bádání v prostorech kosmu.

Avšak na této výpravě jsme poznali něco většího a krásnějšího, než jsou vědecké objevy a tajemství hmoty, něco, co nemůže obsáhnout žádná teorie, ani zaznamenat žádný, sebedokonalejší automat.

Jsem sám. Kabina je ponořena v pološeru, z něhož neurčitě vystupují obrysy zařízení a malého přístroje přede mnou. Uvnitř přístroje kmitá částice krystalu, zaznamenávající můj hlas. Než jsem začal hovořit, zavřel jsem oči, abych vám byl blíž.

Tu jsem na několik okamžiků zaslechl velké, černé, nekonečné ticho. Pokusím se vám vylíčit, jak jsme nad ním zvítězili. Bude to příběh o tom, jak — propadajíce se od Země do dálek měřených na světelné roky — byli jsme jí bližší a bližší, jak jsme bojovali s hrůzou větší, než jakou nahánějí všechny formy hmoty, s hrůzou z prázdnoty, která dusí do jiskřičky každé slunce a ničí jakoukoliv nesmírnou velikost propastmi prostoru.

Jak slábly v průběhu týdnů, měsíců a let naše nejdražší, nejbytostnější vzpomínky, bezmocné vůči černému nekonečnu — jak v honbě za nějakou oporou chápali jsme se zoufale nových a nových činností a myšlenek, jak to všechno, co na Zemi bylo nezvratným důvodem, nutností této cesty, ustupovalo a rozpadalo se, jak v hledání jejího nejvlastnějšího smyslu sestupovali jsme do pradávných dob a jak teprve tam, v krvavé cestě lidstva, našli jsme sebe, jak se stala naše přítomnost, vznášející se mezi propastí minulosti a budoucností plnou neznáma, tak silnou, že jsme mohli čelit stejně vítězství jako porážkám.

Abyste to dovedli pochopit, aspoň neúplně, aspoň přibližně, musím vložit na vaše bedra malý zlomek břemen, jaká nás tížila a drtila, musíte spolu se mnou projít přes potopy událostí, přes řady let zalité černou záplavou prázdnoty, kdy jsme uvnitř rakety slyšeli nade vše kruté, nekonečné ticho vesmíru, kdy jsme viděli vzplanout i pohasínat slunce, poznávali jsme nebe černá i rudá, kdy jsme přes ocelové stěny slyšeli vytí planetárních atmosfér, které jsme poráželi, setkávali se s hvězdami obydlenými, hvězdami mrtvými i takovými, na nichž se život teprve rodí.

Ke komu se obracím, když začínám své vyprávění o našich osudech, o tom, jak jsme žili a umírali?

Chtěl jsem je věnovat svým nejdražším, matce, otci, druhům svého mládí, těm, s nimiž mě spojily věci prchavé, ale nejtrvalejší: šumění stromů a vody, společné touhy, modré nebe, po němž hnal vítr mračna nad našimi hlavami. Ale když jsem v duchu začal vyvolávat vzpomínku na ně, pochopil jsem, že na to nemám právo. Nemám je rád méně než kdysi, pouze pro to nacházím obtížněji výraz, avšak mé vyprávění nepatří jen jim. Protože během času, jak se prohluboval prostor dělící nás od Země, okruh lidí blízkých se zvětšoval a rostl.

Každé noci za těchto let, ze všech kontinentů Země, z malých osad i měst, z laboratoří i vrcholků hor, z umělých družic, z observatoří Měsíce, z raket křižujících v prostorech naší sluneční soustavy, zvedaly se milióny pohledů ke kvadrantu oblohy, kde září slabá hvězda, jež byla naším cílem.

Vždyť když jsme zmizeli v propasti za nejzazší hranicí sluneční gravitace, nechávajíce za sebou každou vteřinu desítky tisíc mil, nadále nás provázela vaše vzpomínka.

Čím bychom byli v této kovové skořápce uprostřed temnoty plné hvězd, kdy fyzikální zákony trhaly pouta signalizace spojující nás se Zemí, kdyby miliardy lidí nebyly věřily v náš návrat?

Proto okruh mých přátel zahrnuje blízké i vzdálené, zapomenuté i neznámé, ty, kdo se narodili po našem odletu, i ty, jež už nikdy nespatřím. Vy všichni jste mi stejně drazí a k vám všem mluvím v tomto okamžiku. Bylo zřejmě třeba tak nesmírných vzdáleností, tak mučivých utrpení a tolika let, abych pochopil, jak velké je to, co nás pojí, a jak nepatrné to, co nás dělí.

Nemám již času nazbyt. Snad ve spěchu, abych vám pověděl o všem, co se stalo, budu možná hovořit nesrozumitelně, zmateně. Pokusím se však o jednu věc: o to, abych vám ukázal, jak pod vlivem událostí, nad nimiž jsme se snažili vítězit, vznikla v nás potřeba obsáhnout jediným, třebas bleskovým pohledem celou pouť, kterou od svého vzniku urazil člověk.

Tato výprava nám připadá jako výstup na gigantický štít, z něhož se otvírá výhled do věků, avšak ve skutečnosti je to pouze krok na jeden ze stupňů nesmírné, stoupající plochy, jejíž výšiny halí budoucnost. Přejdou sta a tisíce let, v nichž se historie naší výpravy smrští na malý, ale nezbytný mezistupeň a všechny tyto události, oživené dnes naší krví, stanou se mrtvou literou zapomenutých letopisů. Naše jména zapadnou, budeme bezejmenní jako vzdálené roje hvězd, které mají jméno pouze jako celek, jako souhvězdí, jež je z nich složeno. Hvězdy jsou velké a mocné a věčné ve srovnání s lidským životem, který z nich vznikl. Hvězdy člověka stvořily a hvězdy ho zabíjejí. Avšak na své pouti pronikl již člověk mezi hvězdy, poznal prostor i čas i hvězdy samy, z nichž vzešel. Nic mu nemůže odolat. Stává se tím větším, s čím většími překážkami se setkává. Je v něm všechno: velikost i slabost, láska i krutost, konečno i nekonečno. Vždyť i hvězdy stárnou a hasnou, ale my zůstaneme. Ale jednou, až civilizace dosáhne rozmachu, který se vymyká našim představám, po údobí prudkého, kypivého pokroku, octne se před propastí nových těžkostí, před něčím hrozivým, záhadným, ohrožujícím samy základy existence člověka. A pak se lidé ještě jednou ohlédnou zpět, sáhnou do minulosti a objeví nás znovu tak, jako jsme my objevovali velikost minulých dob.

Světlo světa jsem spatřil v polární části Grónska, tam, kde tropické podnebí přechází v mírné klima a místo palmových hájů zaujímají vysokokmenné listnaté luhy. Náš dům bylo staré, přehnaně zasklené stavení, jakých lze mnoho spatřit v tomto kraji. Zahrada, která je obklopovala, pronikla do přízemních pokojů stěnami, otevřenými téměř po celý rok. Intimní sousedství květin, které bylo toho důsledkem, bylo někdy až nepříjemné a otec se dokonce pokoušel bojovat s tímto nadměrným, jak říkával, „zeleným morem“ v bytě, avšak babička, na jejíž straně byly matka a sestry, zvítězila, a tatínek nakonec ustoupil do prvního patra.

Dům měl svou historii, dlouhou a důstojnou. Byl postaven na konci dvacátého osmého století a stál tehdy u dálnice do Meorie, ale když během času vytlačilo letectví silniční dopravu v celém rozsahu a do posledního zbytku, podlehla silnice přirozenému náporu lesa a místo, kudy kdysi vedla, označují dnes pouze stromy mladší než okolní.

Na vnitřek domu si skoro nepamatuji a dům sám se vynořuje před mýma očima pouze při pohledu z dálky a prosvítající mezi stromy; je to snadno pochopitelné, protože jsem se zdržoval v zahradě skoro nepřetržitě, jako kdybych v ní bydlel. Bylo tam umělé bludiště ze stříhaných keřů; u vchodu do něho stály na stráži štíhlé topoly; dále začínala spleť cestiček, vždycky ponořených do stínu, vedoucích po dlouhém bloudění — vlastně honičce, protože člověk, když jsou mu čtyři roky, nechodí — do vysoko se zvedajícího, břečťanem obrostlého altánku. Skulinami mezi listy bylo možno obsáhnout zrakem celou zalesněnou oblast až po západní obzor, kde každých několik okamžiků rozkvétaly svislé ohnivé Čáry. Náš dům totiž stál necelých osmdesát kilometrů od meorijského raketového nádraží. Snad bych ještě dnes mohl poslepu ukázat každou větev, každou vidlici haluzek v tom altánku. Z něho jsem vzlétal nad mraky, plavil se po oceánech, býval kapitánem dálných plaveb, kormidelníkem raket a astrogátorem, trosečníkem meziplanetárního prostoru nebo objevitelem nových hvězd a bytostí, které je obývaly — a někdy vším tím najednou.