Se sourozenci jsem si nehrál, protože mezi námi byl značný věkový rozdíl. Nejvíc času mi věnovala babička a právě s ní jsou spojeny mé první vzpomínky. Když bylo po poledni, sešla do zahrady, vytáhla mě z nejhlubšího houští, posadila na ramena a vystoupila na terasu. Dělaje to po ní, pozoroval jsem napjatě nebe, abych spatřil blížící se otcovo letadélko, růžové a kulaté jako pivoňky před domem. Vždycky jsem se bál, aby se tatínek cestou neztratil.

„Neboj se, hlupáčku, tatínek letí po nitce z rádiového klubíčka,“ říkala babička a ukazovala na anténu, která stála na střeše jako stříbrná třtina. Vyvaloval jsem oči.

„Ale babičko, tam není žádná nitka.“

„Máš ještě malá očička. Až budeš velký, uvidíš ji taky.“

Babičce bylo teprve osmdesát šest let, ale mně se zdála neobyčejně stará. Myslil jsem si, že byla vždycky taková. Sčesávala si šedé vlasy hladce dozadu a svazovala je do těžkého uzlu. Nosívala fialové nebo tmavomodré šaty, nezdobila se žádnými šperky, jen na prsteníku se jí třpytil tenký kroužek. Zářil v něm obdélníkový kámen. Uta, má starší sestra, mi jednou řekla, že v tomto kamínku je zachycen dědečkův hlas z doby, kdy ještě žil, byl mladý a zamilovaný do babičky. To mi učarovalo. Když jsem si hrál, přikládal jsem prohnaně ucho k prstýnku, ale nic jsem neslyšet a žaloval jsem to na Utu. Babička se mě pokoušela přesvědčit se smíchem, že má Uta pravdu, a když to nepomáhalo, vytáhla po krátkém váhání z psacího stolku malou skřínku, položila k ní prstýnek a v pokoji zazněl mužský hlas. Nerozuměl jsem tomu, co říká, ale byl jsem spokojen. Velice jsem však užasl, když jsem viděl babičku plakat. Po krátké úvaze jsem se rozplakal také. Pak přišla maminka a našla nás oba v hlasitém pláči.

Když dědeček žil — bylo to před mým narozením — navrhovala babička modely a malovala vzory šatů. Po jeho smrti se přestěhovala k nejmladšímu synovi, jímž byl můj otec, a přestala pracovat. Z dávných dob jí zůstaly hromady desek a návrhy. Rád jsem si je prohlížel, protože tam bylo mnoho směšných a podivných obrázků. Čas od času vymýšlela babička nějaké šaty, hned pro maminku, hned pro některou ze sester, ba dokonce i pro sebe. Měly to být moderní šaty, jejichž barva i vzor se měnily podle teploty. K slzám mě vždy rozesmálo hádat, jaká bude příští barva a vzor na takových šatech, když byly rozloženy na slunci. V době zkoušek se babička v pokoji zamykala. Celý dům žil v očekávání, ale pak, při večeři se babička oblékla jako vždy do střízlivých tmavomodrých jednobarevných šatů a na naše otázky odpovídala:

„Takové hlouposti už pro mne nejsou. Na to už jsem moc stará.“

Otec býval mimo dům v nejrůznější hodiny denní, ba i noční — byl totiž lékařem. Nejraději lehával na verandě a díval se temnými skly brýlí do oblak. Lehounce se při tom usmíval, jako by mu působila potěšení proměnlivost jejich tvarů. Když jsem si hrával před domem, přicházel někdy za mnou a díval se shovívavě na mé stavby z písku a pak mlčky odcházel. Vykládal jsem si to jako projev přísnosti, ale teď si myslím, že byl prostě plachý. Babička nebo maminka, když ho oslovovaly u stolu, musely nejednou větu opakovat, protože byl vždycky trochu duchem nepřítomný nebo roztržitý; ve větší společnosti, na příklad když nás navštěvovali strýcové, dával přednost tomu, naslouchat jiným než mluvit sám. Jen jednou, jedinkrát mě překvapil, ba téměř ohromil — když jsem jej v televizoru uviděl při práci. Ihned mě vystrčili z pokoje, zůstala mi však nejasná vzpomínka na něco cukajícího, krvavého a uviděl jsem otcovu tvář, jako ztuhlou v hněvu nad touto ošklivou věcí, s pohledem bolestně napjatým. Tato scéna se vracela ve snech, jichž jsem se bál.

Večer k nám často chodili na návštěvu strýčkové; když se u nás sešli všichni najednou, říkali jsme tomu „zasedání rodinného výboru“. Vysedávali dlouho do noci v jídelně pod velkým liliodendronem, který stínil křesla prstovitými listy. Nezapomenu na své první vystoupení na takovém „zasedání“. Vzbudil jsem se pozdě v noci, rozplakal jsem se strachem, a když nikdo nepřicházel, rozběhl jsem se v zoufalství tmavou chodbou do jídelny. Maminka v pokoji nebyla. Chtěl jsem vylézt na kolena strýce Nariana, sedícího nejblíže; jak jsem se však zděsil, když mé vztažené ruce pronikly strýčkovou postavou jako vzduchem. S pronikavým výkřikem jsem se vrhl k otci. Vysoko mě zvedl, dlouho konejšil a vysvětloval.

„No, nemusíš se bát, synáčku. Víš, strýček Narian tady doopravdy není, sedí doma v Austrálii a k nám přišel jenom na televizitu; víš přece, co je to televizor, stojí tady, na stolečku, a když jej vypnu, strýček zmizí, koukej — cvak! — vidíš!“

Tatínek se domníval, že nepochopitelný úkaz je třeba dítěti zevrubně vysvětlit a že se ho pak přestane bát. Přiznám se však, že jsem se do čtvrtého roku života nemohl smířit s televizitami strýčků, z nichž Narian žil v okolí Kanberry, Amiel za Uralem a třetí, Orchild, částečně v Transvaalu, částečně na jižním svahu Erathostena, ale ve skutečnosti trávil polovinu života v kosmickém prostoru, kde prováděl velké technické stavby, a proto mu tatínek říkával,Kosmák“. Čtvrtý, nejstarší otcův bratr, Merlin, bydlil na Špicberkách, pouhých tisíc tři sta kilometrů od nás a navštěvoval nás každou sobotu osobně.

Teď se vám musím zmínit o jisté rodinné pověře, kterou vymyslil dědeček a která v naší rodině přecházela z jedné generace na druhou. Má babička se při veškerém bohatství srdce i ducha vyznačovala mimořádnou roztržitostí, která jí způsobila spoustu nepříjemností, zvláště v drobných denních starostech. Dědeček — nevím, zdali proto, aby ji potěšil, nebo proto, že tomu sám věřil — tvrdil, že roztržitost, která sama o sobě není předností, chodí ruku v ruce s uměleckým nadáním, a to zvlášť nevšedním. A tak všichni čekali, že se u dětí projeví nevšední talenty. Když však skutečnost nesplnila očekávání, dědeček svou teorii opravil: nikoliv děti, nýbrž vnuci budou velkými umělci.

Avšak toto očekávání zklamaly i mé sestry a můj bratr už jako dítě projevoval zájem o techniku. U nás na půdě snad ještě dodnes stojí „vzdušné lůžko“, které vynalezl: systém silných ventilátorů, vrhajících vzhůru proud vzduchu tak mocný, že může pohodlně vynést lidské tělo. Byl jsem bratrovým pokusným králíkem, abych pravdu řekl, proti své vůli, protože bylo těžko myslit nejen na odpočinek, natož na dýchání, když se člověk vznáší metr nad zemí v náručí vzdušného proudu, dujícího prudkostí uragánu. Historky podobné této utvrzovaly nás v domnění, že bratr bude vynálezcem. Babička, už zase zklamaná, dospěla k názoru, že umělcem — tentokrát už určitě — se stane nejmladší z dětí, to znamená já. Proto mi lacino prošla nejedna klukovina, za kterou by jiný sourozenec dostal pohlavek, a musím se přiznat, že jsem rodičům způsobil nemalé starosti. Nevzpomínám si na první návštěvu ve skladu s hračkami, do kterého mě zavedli, když mi byla tři léta, ale vyprávěli mi o tom nejednou. Ohromen množstvím pokladů, které mohly být moje, běhal jsem po zrcadlové síni, po slepu vybíral modely raket, balónů, rádiové vlčky a panenky, nemohl jsem se rozloučit se žádnou z těch báječných věcí a bral jsem si nenasytně další a další, až jsem jimi byl tak obložen, že jsem pod jejich vahou upadl a zalykal jsem se zlostí, křikem a pláčem. Babička začala něco povídat o impulsivní umělecké povaze, ale názor otcův byl daleko přízemnější.

„Kluk je divoch, protože vyrostl v lese,“ obraceje se ke mně, pokračoval napolo vážně:

„Kdyby ses byl narodil ve starověku, stal by ses určitě pirátem, loupežníkem, nebo konquistadorem.“

Jak už jsem se zmínil, byli sourozenci starší než já, a zatím co já se teprve učil slabikovat, ukončily obě sestry meteotechnická studia. Starší sestra Uta mně kdysi v návalu velkomyslnosti vyprávěla o kouzlech svého povolání. Když měla službu v místní klimatické stanici, záleželo na ní, bude-li pěkné počasí.

„A co by se stalo, kdybys nešla do služby?“ zeptal jsem se.

„Nebylo by pěkné počasí.“

Nevím proč, ale vykládal jsem si to tak, že na Utě závisí nejen pěkné počasí, ale i trvání světa vůbec. Přesvědčen, že by se se světem stalo něco strašného, kdyby nebylo Uty, začal jsem si sestry neobyčejně vážit. Zanedlouho potom mi věnovala Mladého meteotechnika — přístrojek, s jehož pomocí jsem mohl řídit pohyb malého mráčku. Probudila se ve mně nejasná podezření. Vyslýchal jsem ji úskočně, zdali na ní nezáleží nic jiného než pohyby mraků a větru. Protože si neuvědomovala dosah tohoto výslechu, přisvědčila, a tak ztratila, stejně jako druhá sestra Lydie, v mých očích aureolu všemohoucnosti.