„Můžeme letět,“ odpověděl nebo spíš zasykl pilot — robot. Letadlo se zachvělo a vymrštilo vzhůru. Kulatými okénky jsem viděl Zemi rychle se vzdalující. Kabina se rozsvětlila, to pro mne tohoto dne znova vyšlo Slunce a majestátně stoupalo výš a výš. Trvalo to jen kratinkou chvíli. Pak modř nebe, jakoby vyžíhaná, zbledla, zpopelavěla, zčernala a objevily se na ní hvězdy. Nechtěl jsem se na ně teď dívat; položil jsem ruce na opěradlo prázdného křesla před sebou. Seděl jsem tak nevím jak dlouho, když vtom se ozval signál.

Zvedl jsem hlavu.

Hluboko dole za oknem hořelo slunce, oslňující koule v aureole chvějivých plamenů. Před námi, v závějích nehybných hvězd, se objevovaly barevné šňůrky plaménků před očima se zvětšující — byly to světelné boje, rozmístěné spirálovitě okolo GEY. Vyznačovaly cestu jednosměrného letu pro nákladní rakety, trysková letadla a střely, malé jako moje letadélko, které se v celých hejnech rojily kolem letadla. Dvakrát jsme nad ním přeletěli, na letišti byl nepochybně nával; pak přišla rozhlasová výzva, abychom přistáli. Letadélko opsalo předepsanou křivku — náhle mě oslnil stříbrný záblesk, byla to světla našich vlastních reflektorů, která se odrazila od pancéře GEY; ležela bez hnutí, rostla jako obludně nafukovaný balón z nejtřpytivějšího stříbra, pak její lesk ztemněl a zhasl. Blížili jsme se k ní ze strany; téměř kilometr dlouhý rybí trup letadla se prudce zvětšoval a vyplňoval celou oblohu. Následoval lehký otřes, krátká tma a opět zazářila světla, ale už jiná.

Sotva jsem vystoupil a udělal několik kroků (nablízku nebyl žádný člověk), rozjely se se mnou vzhůru pohyblivé schody. Nedojel jsem až do nejvyššího patra, ustoupil jsem stranou na nehybný, galerii podobný výstupek. Tady, asi tři patra pode mnou, rozkládalo se nákladní letiště. Mezi matovými pruhy oceli chodily, hřmotily, duněly a odfukovaly kráčivé nakladače a transportéry, které se trhavými pohyby posunovaly na traversách plošin nad otvorem raket.

Kulaté dveře vstupních otvorů se bez ustání otvíraly a zavíraly jako ústa rychle dýchajících ryb; nákladní rakety se vynořovaly z tunelů; vykládaly svůj obsah na pásy transportérů a dole v hale blízko zdi blikala rozstřikující se světélka signálů. Oranžová, červená a zelená. Celý prostor byl pln nezřetelného, jednotvárného dutého řinčení. To, že se hluk zdál poměrně malý, bylo jedině zásluhou pohlcovačů zvuku, jejichž mušle vystupovaly ze sloupů a stropu.

Vstoupil jsem do výtahu. Na stěně bylo vidět mikrofon informátoru; zeptal jsem se na inženýra Yrjólu, technického vedoucího výpravy. Byl na deváté palubě. Zajel jsem tam.

Stěny kolmé šachty, v níž se výtah pohyboval, byly z průhledné sklovité hmoty. A tak jsem viděl při jízdě vzhůru kabiny pohybující se v sousedních šachtách. Protože však projížděly za prázdnými tunely ostatních výtahů, byly siluety lidí, kteří v nich jeli, zahaleny bělavou aureolou, takže byly příliš nezřetelné, než abych je mohl poznat. Tu se mihl přímo za průhlednou stěnou osvětlený vnitřek rychlovýtahu. Jel nahoru rychleji než můj. Stáli v něm dva lidé. Jeden byl ke mně obrácen zády, postavu i tvář druhého jsem zahlédl velmi neurčitě; ztuhla v jakémsi zvláštním posunku a výrazu, nesrozumitelném, protože vjem trval příliš krátkou dobu. Výtah už zmizel a dále vzhůru už jsem jel sám a pod zavřenými víčky se ještě po nějakou chvíli rozplýval obraz člověka, kterého jsem spatřil. Byl to Goobar, člen výpravy, nejslavnější vědec naší doby.

Má kabina se zastavila. Octl jsem se v prostorné chodbě. Byl jsem zvláštním setkáním trochu rozrušen a snad proto jsem nechtěl inženýra vyhledat ihned. Po levé ruce se rýsovaly vždy po několika metrech výklenky dveří, po pravé tvořila stěnu sklovitá plocha táhnoucí se kam oko dohlédlo. Vycházel z ní jas jako z oblohy pokryté mraky. Když jsem šel dál, uvědomil jsem si, že se světlo měnilo, hned sílilo, hned sláblo. Když jsem tak šel a přemýšlel, těžko říci o čem, zmocňoval se mne stále silnější pocit, že jdu podél velkého lesa. „Směšný klam,“ pomyslil jsem si a přistoupil jsem ke skleněné ploše.

Dole se rozkládal obrovský park. Z výše, kde jsem stál, bylo vidět koruny dubů a buků, kolébající se mírně ve větru, husté trávníky mezi živými ploty, záhony květin, zatáčející se stromořadí, jezírka, jedna třpytící se nebem, jiná zadržující obraz mračen, a dále háje, tu a tam otevřené průseky; zeleň, jasná, téměř žlutá jako peří housat, přecházela ve značné vzdálenosti v čerň smrků, stojících v osamělých skupinkách v moři listí. Tato lesnatá krajina se táhla až tam, kde se k horizontu sklánělo nebe, zatažené mléčně bílými mraky. Když jsem přiložil tvář ke skleněné desce, spatřil jsem dole pod sebou černomodré skály, pěnící se stuhu potoka, který se přes ně hnal, a tam, kde dole zmizel, skupinku cypřišů, tísnících se nad skalisky zrnitého porfyru. První dojem se rozplynul…

„Videoplastické panoráma,“ pomyslil jsem si. Vtom mi někdo položil ruku na rameno. Přede mnou stál vysoký, štíhlý, trošinku přihrbený člověk, s tmavě rudými tvrdými vlasy, které tvořily bohaté prstýnky, pevně přiléhající k hlavě. Tvář měl mladou, hubenou, široká ústa s tenkými, poněkud našpulenými rty. Usmál se, jeho tváře se při tom složily do nesčetných vrásek a ukázaly se oslnivě bílé, ostré zuby. Poznal jsem ho, dříve než promluvil.

„Já jsem Yrjola,“ řekl, „konstruktér. Známe se od vidění.“

Podal jsem mu ruku, kterou pevně stiskl, pak ji lehce otevřel a dotkl se mé dlaně.

„Veslař?“ zeptal se s úsměvem, kdyby to bylo možné ještě širším. Přikývl jsem.

„S tím to bude u nás horší. Ale ty přece také běháš, doktore?“

Tento sportovní interview mě pobavil. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem, „ale bojím se, že tam —“ ukázal jsem rukou za skleněnou desku, „se běhat nedá, Tam nic není, viď?“

„Jak to?“ má nedůvěřivost se ho dotkla. „To je opravdový park… no… snad o něco menší, než vypadá odtud.“

Opět se usmál. V blýskavých očích, v tvrdých vlasech, ve tváři měl něco přitažlivého; bylo v ní hodně šelmovského, dokonce možná — i chytráckého humoru.

Díval se na mne, mrkaje rychle, jako kdyby se zamyslil nad několika slovy, která jsem řekl.

„Doktore,“ řekl, „GEA, to je po čertech velká a spletitá historie, a naše cesta — ještě spletitější… Víš co, než se ujmeš svého nemocničního království, věnuj mi patnáct minut času, ano!“

Překvapen tímto úvodem, opět jsem přikývl. Vzal mě za ruku a zavedl k nejbližšímu výklenku. Sjeli jsme výtahem dolů. Počítal jsem poschodí. Výtah se zastavil v prvním. Dveře se otevřely, proti mně v hustém pološeru spadaly dolů propletené listy divokého vína. Pod podrážkami zaskřípěl písek, do chřípí udeřil svěží pryskyřičný závan. Když jsem udělal několik desítek kroků a ohlédl se, zůstal jsem stát pln úžasu. Rozlehlá kopcovitá krajina se táhla na všechny strany, kam oko dohlédlo; pahorky, pokryté hustým porostem, z něhož vyčnívaly malebné vápencové skalky, běžely dál, až k obzoru, kde se modravými pruhy skláněly klíny lesních masívů.

„Dokonalá iluze,“ vydralo se mi se rtů.

Yrjóla na mne zachmuřeně pohlédl.

„Počkej,“ řekl, „slíbils mi patnáct minut. Pojďme dál.“

Přešli jsme plošku trávníku, mírně se svažujícího; další cestu uzavíraly keře rozkvetlého bezu. Můj průvodce se bez váhání pustil do houští. Následoval jsem ho. Keře náhle končily nad potokem, pěnícím se v skalnatých březích. Yrjóla se přenesl jedním skokem na druhý břeh, udělal jsem to po něm. Na druhé straně inženýr vyšplhal bez nejmenší námahy na veliký balvan a ukázal mi rukou místo vedle sebe.

Dlouho jsme mlčeli. Zdálo se, že zde vítr vane silněji, jeho pryskyřičnou vůni zesiloval chlad stoupající od potoka, jenž se rozstřikoval pod našima nohama. Na druhém břehu se zvedaly v zákrutu potoka majestátně melancholické kanadské jedle a o něco dále obrovská severská borovice s jehličím modrým a stříbrným. Její kořeny, podobné medvědím prackám, se kroutily a ztrácely v trhlinách skály. Chtěl jsem se zeptat, zdali tohle už je klam — po celou dobu jsem se snažil objevit místo, kde skutečný park přechází ve videoplastickou fátu morgánu, vytvořenou obratně skrytou aparaturou — ale nemohl jsem zjistit nejslabší stopu přechodu. Iluze byla dokonalá.