„O patnáct, možná o šestnáct, protože…“ umlkl jsem při pohledu na nepopsatelný úsměv, který se objevil na její tváři.

„Až se vrátíš, budu starší než ty,“ vysvětlila.

Nevěděl jsem, co říci. Sedělo se mi nepohodlně, avšak neodvažoval jsem se změnit polohu, díval jsem se na burácející oceán a cítil jsem, jak nás dělí mlčení, totéž, které nás kdysi tak pevně poutalo.

„Ano,“ řekl jsem zoufale, „myslím, že jsem k tobě byl upřímný a že nám spolu bylo dobře a mohli jsme…“

„Proč to říkáš?“ pravila, dívajíc se stále před sebe, jako v údivu poněkud ospalém. Její klid ještě zvyšoval osamělost. „Říkám to, protože se mi v této chvíli zdá, že jsme si cizí, a přece to není pravda, Aničko… Nemůže to být pravda…“

„A přece je to pravda,“ odpověděla, a já bych byl tato slova trpně přijal, kdyby nebyla udělala opět něco, co mě u ní tak často překvapovalo; usmála se: ironicky nebo smutně, to nedovedu říci.

„Aničko…“

Chtěl jsem ji k sobě přivinout, ale jemně se mi vymkla. „Znamenám-li pro tebe něco,“ řekla, „je to jen proto, že jsem byla nezávislá. Kdybych byla jiná… nebyla bych jistě posledním člověkem, s nímž se loučíš…“

„Máš pravdu, i když tomu docela nevěřím, ale musíme o tom skutečně mluvit?“

„Rád bys slyšel nějaká krásná, snad trochu melancholická slova, která by se stala jakýmsi symfonickým finálem naší známosti?“ řekla s trošinkou výsměchu. Neusmívala se již. „A kdybych ti teď řekla, že chci…“

„Prosím tě, nechme žertů,“ odpověděl jsem a ona se dala do smíchu, když viděla mé vzrušení, které jsem potlačil o zlomek vteřiny příliš pozdě. Zalykala se smíchem, až se její tmavé, větrem rozčechrané vlasy dotýkaly vysokého balvanu, jenž tvořil jakési přírodní opěradlo, a obtékaly jeho okraj jako oblévala voda, tříštící se pod námi, balvany útesu.

Její smích mě zmátl. Trvalo to však jen chvilku… pak mě napadla myšlenka, která se vynořila už nejednou, když Anna byla blízko mne: tohle byl jiný člověk, celý velký, uzavřený svět, který něco nepochopitelného a velikého pro mne jediného odlišilo a vytvořilo mezi tisíci jiných. A tento svět unikal. Dělilo nás už tak mnoho, že fyzická blízkost těl byla zcela bezmocná. Dotkl jsem se její ruky: pohlédla mi do tváře. V jejích očích něco zahořelo — teplé, měkké světlo.

„Anno,“ řekl jsem šeptem, „to všechno je pravda, vím o tobě tak málo, ale ty o mně také; existovalo ještě něco jiného než možnost, které není dáno, aby se rozvinula. Ale chci, abys věděla, jak se mnoho tvou zásluhou…“

„Jak jsi nemoudrý a umíněný,“ odpověděla již s úsměvem. „Zase ta hezká slovíčka?“

„Tak co mám dělat?“ zeptal jsem se jako dítě a ona se krátce zasmála, ale ihned zvážněla a odpověděla, naklánějíc hlavu dozadu.

„Copak já vím… třeba mě polib… nedá se nic dělat…“

Objal jsem ji. Hleděli jsme si do očí. Bez námahy bych mohl najít mezi všemi odstíny oblohy barvu jejích duhovek, v nichž se nyní jako ve dvou malých nebeských klenbách odrážela miniaturní slunce.

Vstala, uhladila si šaty a pozorně, téměř s nedůvěrou se prohlížela v malém zrcátku a česala si vlasy mým hřebínkem. Vždycky mě dojímala přísnou prostotou, jaká se zračila na její tváři při těchto obřadech, a myšlenka, že jim přihlížím naposledy, mi sevřela hrdlo nevýslovným smutkem.

„Už je pozdě, zmeškáš letadlo,“ řekla, a když jsem při vstávání klopýtl, chytla mě pod paždí malou, pevnou rukou.

„Pojď, nešiko, pojď, nebo ještě místo na hvězdy poletíš do vody…“

Kdysi v dobách dávno minulých byli lidé vězni prostoru. Ze všech panorámat Země znali pouze to, v němž se rodili, žili a umírali. První cestovatelé museli bojovat s houštinami pralesů, dravými řekami, nepřekročitelnými horskými řetězy a na kontinentech oddělených oceány se rozvíjel život izolovaně jako na vzdálených planetách. Jak se podivili Féničané, když při výpravách na moře jižní polokoule spatřili Slunce pohybující se po nebi od pravé ruky k levé a za obratníkem Kozoroha Měsíc, vycházející jako vodorovně položený srpek, takže se zpod obzoru nejprve vysunují jeho dva načervenalé růžky.

Přišly doby, kdy na mapách zeměkoule byla vyplňována bílá místa, přišly doby dlouhých, obtížných a bohatýrských výprav na křehkých plachetnicích — epocha Kolumbova, Magellanova, Vasca da Gamy, avšak Země byla ještě pořád nesmírně veliká a k jejímu obeplutí zhusta stěží stačil lidský život; nejeden z těch, kdož se první vydávali na takovou plavbu, nespatřil už svou vlast. Teprve v epoše strojů se začala planeta zmenšovat. Lidé ji objížděli v několika měsících, týdnech, pak dnech; a potom se ukázalo, že člověk, jenž se zmocnil vlády nad prostorem, pohnul něčím, co se mu po celé věky zdálo naprosto neotřesitelné: časem.

Každému z nás se dnes při cestování stává, buďto že dožene den, který již končí, nebo že prodlouží nebo zkrátí noc, ba dokonce při letu proti otáčení Země, že najednou přeskočí den v týdnu. Nikdo se nad tím nepozastavuje, tak je to samozřejmé; lidé, kteří jsou zaměstnáni na umělých družicích, zvykají si na jejich místní čas, s kratším rytmem spánku a bdění, než je den na Zemi. Mění však bez obtíží své návyky, jakmile se vracejí na svou rodnou planetu. Ano, prostor se smrštil, čas se rozpadl, avšak výsady, které mu byly vyrvány, jsou stále ještě nepatrné. Dokonce i kosmonauti, vracející se z daleké výpravy, odněkud od oběžné dráhy Saturna nebo Pluta, přivážejí si ve své raketě čas o tři, čtyři nebo pět, někdy více dní odlišný od zemského času. Výprava za hranice sluneční soustavy k nejbližší hvězdě, Proximě Centauri, měla čas úplně rozdvojit. Jeden, plynoucí nezměněnou rychlostí, zůstával na Zemi. Druhý, měřený na GEI, měl ubíhat tím pomaleji, čím rychleji se raketa pohybovala. Rozdíl, vypočítaný na celou dobu výpravy, dosahoval několika let. Je to zvláštní a velká věc, když teorie a vzorce ověřené zatím na hvězdných jevech počínají zasahovat do lidského života. Měli jsme se vrátit mladší, než budou naši pozemští vrstevníci, protože v nejmenších molekulách všeho, co GEA s sebou odnese, předmětů stejně jako rostlin a lidí, měl čas plynout pomaleji než dosud; bylo těžko odhadnout důsledky tohoto jevu pro dobu, kdy se cesty za hranice sluneční soustavy stanou všeobecným úkazem.

O tom jsem přemýšlel na malém letišti, ležícím v suchém, travnatém údolíčku mezi březovými a olšovými háji. Čekala na mne raketa GEY, jedno z těch komických tryskových letadélek, která při přistání rozkládají ve vzduchu své tři stabilizační plochy, aby na nich přistála kolmo k zemi, zůstala stát podobna amfoře se zobcovitě protáhlým hrdlem.

Se vším už jsem se rozloučil — s lidmi, drahými místy, vzpomínkami — byl jsem připraven na cestu, lehký a klidný, s jiskrou hluboko skrývaného vzrušení — přesto však jsem oddaloval okamžik odletu. Z dlouhého pruhu stínu vrhaného letadélkem pohlížel jsem na skupinku nedalekých smrků, proti světlu téměř tmavomodrých. Všechno kolem mne bylo v naprostém klidu — rozpálené ticho dne, kdy jaro nepozorovatelně přechází v léto, rozčepýřené hlavičky pryskyřníků se nakláněly na stoncích, jako by byly unavené vedrem, nějaký pták nablízku se ozval a umlkl, poděšen vlastním hlasem. To všechno jsem měl jediným pohybem odhodit jako plavec odrážející od břehu. Přímo u mých nohou kvetl trs fialových květů, jejichž název jsem neznal; sklonil jsem se, abych je utrhl, ale vzpřímil jsem se s prázdnou rukou. Nač, zvadnou. Ať raději zůstanou takové, jaké je můj pohled opustil. Vstoupil jsem na schůdky, ve dveřích jsem se naposledy ohlédl — smrky se zvedaly vysoko, jejich čerň byla na tisíci místech probodána rudou září západu. Chtěl jsem se usmát, záleželo mi na tom. Nemohl jsem. Má vlastní nehybnost se s každým okamžikem nepozorovatelně naplňovala ještě nějakou nepochopitelnou tíží.

„Můžeme letět,“ řekl jsem mechanicky, skláněje hlavu ve dvířkách, a posadil jsem se.