„Tak to se umělec zmýlil o sto nebo dvě stě let; je to skutečně tak hrozně důležité?“ zašeptala Anna na mou obhajobu. „Šaty se tehdy měnily skoro pořád… Vzpomínám si, viděla jsem takové představení… tak jestli měli kabátce s premováním nebo bez něho, paruku světlou nebo tmavou…“

Ter Haar se přestal smát.

„No,“ povídá, „nechme toho. Je to má vina. Po každé si myslím, že je to nemožné — ale, bohužel, vy jste všichni tak neuvěřitelní, tak stoprocentní ignoranti pokud jde o dějiny…“

Klepl vidličkou do stolu.

„Ale profesore,“ řekl jsem, „promiň, kdo z nás nezná zákony vývoje společnosti?“

„To je holá kostra, nic víc,“ přerušil mě. „To je vše, co si odnášíte ze škol. Neprojevujete ani trochu zájmu o to, jak v minulosti lidé žili, jak pracovali, jaké měli touhy…“

V tom okamžiku v pozadí místnosti někdo vstal a zeptal se, zda by přítomní měli námitky proti nějaké lehčí hudební skladbě: záporná odpověď se ozvala sborově a ihned zazněla tlumená melodie. Ter Haar už do konce oběda nepromluvil. Sál se prázdnil, také moji spolustolovníci vstali. Uklonil jsem se a odešel jsem s doktorkou Ruysovou — s Annou, jak jsem ji jmenoval. Z počátku jsem sice v sobě musel překonávat jakýsi odpor, abych ji oslovoval jménem, ale odpor brzy zmizel. Energicky se ujala funkce průvodkyně po raketě.

Raketa měla jedenáct pater. Když jsme šli od přídi k zádi, navštívili jsme nejprve malou observatoř ve špičce, po ní — v pěti patrech se rozkládající astrofyzikální observatoř s nejsilnějším teleskopem GEY, potom navigační kabiny a pak nad nimi umístěné velíny automatů, které tvořily dvě skupiny — první skupina byla v činnosti, když raketa letěla plnou rychlostí, a druhá fungovala, když se letadlo blížilo do sféry nebeských těles. Pak jsme sjeli na dno do haly letišť a vlastních hangárů letadel GEY, prohlédli jsme si sportovní haly, dětská hřiště, plovárny, koncertní síň, videoplastické sály a parky oddechu. Na konci tohoto patra byla naše nemocnice. Tam, kde obytné prostory přiléhaly k atomovým komorám, vyplňujícím celou záď, zvedala se mohutná hradba pancéřového filtru proti záření. Odtamtud jsme vyjeli výtahy nahoru a obešli postupně jedenáct laboratoří. Při dvanácté už jsem toho měl dost. Když Anna viděla, že se mé nadšení pomalu mění v únavu, upadla do rozpaků; dokonce si strčila do úst malíček, ale když zpozorovala můj pohled, ihned jej vytáhla a zvolala radostně:

„Už vím, kam půjdeme, kolego! Na procházkové palubě jsi ještě nebyl?“

Řekl jsem, že ne. Plna radosti pohodila triumfálně hlavou, vzala mě v podpaží a vykročili jsme.

Na konci široké chodby bylo vidět matově stříbrný závěs z husté tkaniny. Rozhrnuli jsme jej a z umělého světla jsme se naráz octli v nejčernější tmě.

Hodnou chvíli jsem neviděl nic; konečně si oči počaly zvykat na temnotu. Stáli jsme v chodbě tak prostorné, že by se jí dalo říkat sál, kdyby nebyla tak neobyčejně dlouhá. Každých dvacet třicet kroků byly ve zdi dveře označené matně fosforeskující šipkou; alej těchto žlutavých čárek, jakoby se vznášejících ve vzduchu, podobna chorovodu bludiček, táhla se tak daleko, že se poslední slévaly v třepotavou nitku. Když jsem odtrhl oči od těchto světýlek a pohlédl na protější stranu chodby, či spíše paluby, zdálo se mi z počátku, že tam nic není, ale v následující vteřině jsem se zachvěl, protože jsem si uvědomil, jak velice se mýlím. Tam zela propast. Opatrně jsem zamířil k prostoru jiskřícímu hvězdami, jako bych se bál, že paluba znenadání skončí a já se zřítím po hlavě do propasti beze dna, ale v jistém okamžiku se vztažená ruka dotkla chladné desky, která uzavírala další cestu. Poznenáhlu jsem poznával jednotlivá souhvězdí. Někde dole se dělily rozsochy Mléčné dráhy. Doutnaly tam miliardy a miliardy nepatrných jiskřiček; na několika místech na tomto mdlém pozadí jakoby dohořívajícího záření bylo vidět černé průrvy, stíny tmavých kosmických mraků. Nepozoroval jsem ihned, že se můj pohled, upřený na Mléčnou dráhu, zvedá, že se hvězdy pohybují, když vtom v pozadí galerie, v níž jsme stáli, na samém jejím konci zazářil trojúhelník oslnivě třpytivého stříbra. Pohlédl jsem v tu stranu. Klín světla se rychle rozšiřoval, zaléval prostranství čím dál tím větší a zhasínal fosforeskující šipky nade dveřmi — konečně v jediném okamžiku zaplavila nás záře Luny v úplňku. Podíval jsem se na oblohu — zespoda svítil vypouklý, obrovský, krátery hustě posázený Měsíc jako stříbrný červivý plod. Zatmíval nejbližší hvězdy a lenivě plynul, stíny v galerii se beze zvuků kladly na opačnou stranu, byly čím dál tím šikmější, pluly přízračně po stěnách a stropě, splývaly spolu, až konečně Měsíc odplul k druhému pólu GEY a zmizel stejně nenadále, jak se objevil. V tom všem nebylo nic divného, neboť raketa se otáčela okolo své podélné osy a vytvářela si umělé gravitační pole.

Když Měsíc zapadl za záď rakety, znovu se mezi námi rozložila tma. Najednou uchopila Anna mou paži svou horkou drobnou ručkou a otočila mě na druhou stranu, šeptajíc:

„Pohleď… pohleď… za okamžik vyjde Země…“

Mezi hvězdami se vynořila Země jako modrá mlhavá koule, ze tří čtvrtin pohlcená nocí. Modré světlo jejího velkého srpku, s nepostižitelným příměskem zeleně, bylo měkčí než světlo Měsíce. V trhlinách mezi mračny se objevovaly rozmazané, polosmyté obrysy pevnin a moří. Nad jejím severním, neviditelným pólem odvráceným od Slunce hořel oslnivý bod — byla to vlastní hvězda Země — severní atomové slunce. Palubou se opět pohybovaly stíny, opět se ohýbaly, protahovaly, pokládaly, poslední světlo stále vzdálenější postupovalo vzhůru po palubě a znovu nastala tma.

„Viděls?“ zašeptala má společnice jako dítě.

Neodpověděl jsem. Znal jsem tento pohled dobře; kdo z nás během roku alespoň několikrát nepodnikal cestu vzduchoprázdným prostorem za svými záležitostmi. To však byly cesty krátké, měřené na dny, zřídka týdny. Člověk mohl uhodnout vše, co na něho bude čekat po návratu, avšak nyní se mi Země zdála nedosažitelná, příliš daleká! A když mladá dívka těsně vedle mne zašeptala s tváří a čelem přitisknutým k studeným deskám:

„To je krásné…“ po dlouhé době zmocnil se mě po prvé zase pocit osamocení. „Dítě,“ pomyslil jsem si.

V temnotách, které nás obklopily, když Země zapadla, posunovala se pomalu mračna hvězd vzestupným pohybem, který zvláštně upoutával zrak, pohybem plným příslibů, jako kdyby se současně s ním majestátně zvedaly stříbrnými jiskrami pobité tmy, jako drapérie, které mají odhalit něco neznámého; avšak znal jsem tento klam příliš dobře.

Pak jsme se nějakou dobu procházeli po palubě a střídavě s matným šerem přebíhaly po nás pruhy světla, jednou ostré měsíční bělosti, po druhé zemské modře s dlouhými intervaly tmy, která vtékala mezi ně; působilo to dojmem, jako kdyby se nad námi zavíralo a otvíralo gigantické křídlo.

Anna mi vyprávěla o sobě. Byla na GEI se svým otcem, proslulým skladatelem. Právě nyní hráli v koncertní síni jeho šestou symfonii. Překvapilo mě, že mi Anna ani nenavrhla, abychom si ji poslechli.

„Ach, znám ji tak dobře… a cožpak je otec při všech mých operacích?“ řekla tak vážně, že jsem si nebyl jist, je-li to žert. Nakonec jsme však na ten koncert přece jen jeli. Když jsme se blížili k vestibulu, vykládanému deskami chrysoprasu, zahřměly vrcholné tóny, korunující melodii finále a zakrátko se ze síně dolů po schodech začali hrnout posluchači; schodiště se líným obloukem ovíjelo kolem monumentálního balvanu přírodního vulkanitu a dosahovalo bílou, v polostínu mizející spirálou až k živým plotům, které jim z této strany vysílal vstříc ústřední park GEY.

Stáli jsme nerozhodně na odpočívadle, nevědouce co dělat; zdálo se, že děvče má dost mé nepochybně až příliš mlčenlivé společnosti, i když obětavě zastávala úlohu průvodkyně a diskrétními pohyby hlavy a očí mě upozorňovala na mimojdoucí a říkala jejich jména. Snad nejvíce tady bylo astronomů a fyziků, technikové byli zastoupeni poskrovnu; mechaneurista ani jeden.

„Za mechaneuristy dělají všechno jejich automaty, mohou tedy také za ně poslouchat koncerty,“ řekla Anna a dlouho se smála vlastnímu vtipu, ale její smích zakončilo zívnutí, ne dost obratně maskované. To už bylo znamení zcela jednoznačné, rozloučil jsem se s ní tedy s přáním dobré noci. Seběhla dolů; v pološeru se obrátila a ještě jednou mi zamávala.