Ještě stále jsem stál na odpočívadle; můj pohled bloudil po hlavách světlých i tmavých, zastavoval se na siluetách žen; lidí šlo stále méně, ještě jedna druhá trojice, pak jakýsi opožděný pár… Již jsem se chystal k odchodu, když se v širokém, sloupy orámovaném portálu objevila nějaká žena.

Byla to nevšední, zvláštní krása. Oválný obličej, nízké oblouky obočí, černé oči a nezkaleně jasné klenuté čelo, ale to všechno jakoby ještě neustálené, jakoby samo sobě neznámé, jako první záblesk letního dne. Dokončené, člověk by chtěl říci definitivně vymodelované, byly pouze její rty, zdánlivě daleko zralejší než tvář. V jejich výrazu bylo něco, co zároveň probouzelo radost i neklid. Něco velmi zpěvného, lehkého a přesto tak neobyčejně pozemského. Svou krásu přenášela na všechno, k čemu se přibližovala. Když došla na počátek schodiště, položila bílou ruku na drsnou plochu vulkanitu a zdálo se, že tento mrtvý kámen na okamžik ožil. Šla ke mně. Její těžké, polorozpuštěné vlasy se měnily všemi odstíny bronzu, který se proti světlu třpytil jako zlato. Když byla přímo proti mně, užasl jsem, že je tak drobná. Tvář měla hladkou, úzkou, mírně trojúhelníkovitou, bradu s dětským dolíčkem. Když šla okolo mne, zvedla hlavu; šlachy na šíji vystoupily jako struny na jemném nástroji. „Sám?“ zeptala se.

„Sám,“ přisvědčil jsem a představil jsem se. „Callarla,“ řekla, „biofyzik“.

Jméno jsem znal, jen jsem si nemohl vzpomenout odkud. Stáli jsme tak snad vteřinu, která se mi zdála věčností. Pak mě pozdravila úklonem hlavy a se slovy: „Dobrou noc, doktore,“ začala sestupovat dolů. Neviděl jsem pohyb jejích nohou pod šaty spadajícími až na paty, pozoroval jsem jen lehké vlnění. Díval jsem se ještě, jak sestupuje, či spíše snáší se dolů, štíhlá a křehká. Přejel jsem si rukou po obličeji a teprve tak jsem zjistil, že se usmívám. Můj úsměv zhasl. Ve tváři této ženy — uvědomil jsem si to až teď — bylo něco bolestného. Byl to rys tak nepatrný, že jej lidé snadno přehlédli, ale existoval. Takový výraz tváře může mít ten, kdo skrývá utrpení před člověkem, který je mu drahý, a skrývá je dobře. Jen zcela cizí člověk je může postřehnout, a to jen na první pohled, protože později, když si zvykne, přestane je vidět.

Těžká věc, pomyslil jsem si, každý z těchto několika set lidí, kteří se nyní ukládají k spánku v komfortních bytech GEY, bere s sebou na cestu k hvězdám všecky své pozemské problémy, není přece možné, aby je, dříve než nastoupí cestu, svrhli do propasti, jako jsme se svých střevíců střásli prach Země.

Příštího dne v jedenáct hodin zemského času měla GEA nastoupit svůj první samostatný let. V podkovovitém sále pilotní kabiny se shromáždily dobré tři čtvrtiny posádky, aby vyčkaly slavnostního okamžiku.

Astrogátoři Ter Akonjan, Songgram, Grotrian a Pendergast, vrchní konstruktéři Yrjóla a Uteneut, atomisté, mechanici, inženýři a technici přecházeli postupně od jednoho přístroje k druhému. Kontrolní lampičky, jako kdyby odpovídaly na kladené otázky, zablikaly na souhlas. U přední stěny pilotní kabiny, celé z jediné plotny leštěného synklitu, stál na pódiu hlavní velicí pult. Když byly skončeny přípravy, odstranili s něho astrogátoři ochranný příkrov a našim zrakům se objevila malá černá startovní páčka, které se ještě nedotkla lidská ruka. Pohnout jí měl Goobar. Čekali jsme ho každou minutu, bylo však už jedenáct pryč a vědec se ještě neobjevoval. Mezi astrogátory zavládlo mírné zděšení; dávali hlavy dohromady, šeptem se domlouvali, konečně nejstarší z nich, Ter Akonjan, zatelefonoval do profesorovy pracovny.

Po krátké rozmluvě řekl stařec, zakrývaje rukou sluchátko, tiše k astrogátorům, kteří stáli kolem:

„Zapomněl prý…“

Tato slova, předávána od úst k ústům, vyvolala lehký šumot, který prolétl celým sálem. Ter Akonjan něco říkal, ale tak tiše, že jsem nic nezaslechl, přestože jsem stál v jedné z předních řad. První astrogátor odložil sluchátko, pohladil si bradku a řekl:

„Trochu strpení. Má nějakou myšlenku, kterou si musí poznamenat. Přijde za pět minut.“

Čekali jsme nikoliv pět, ale patnáct minut. Konečně zasvítilo světlo za skleněnou deskou šachty výtahu, dveře se otevřely a vešel, či spíše vběhl Goobar. Snažil se, jak vidět, dohonit zpoždění, které zavinil. Když spatřil tolik lidí, kteří se před ním široce rozestupovali, uklonil se, jako by byl překvapen tak početným shromážděním, a vykročil přímo k astrogátorům, mžikaje očima. Pokazil celý pořad slavnosti, neboť dříve, než stačil Ter Akonjan promluvit jediné slovo (a podle výrazu jeho tváře a podle toho, jak si hladil bradku, jsem uhodl, že měl mluvit), vystoupil Goobar po třech stupních na pódium, zeptal se Yrjóly, který stál nejblíže; „To je ono?“ a spěšně pohnul páčkou.

Všechna světla v hale pomalu slábla, zato na stěnách se rozzářily čtverce v dlouhých řadách. V každém takovém okénku se na barevném pozadí chvěla černá střelka; nad námi se ozvalo slabé cinkání automatů, pak konstrukcí proběhl nepatrný záchvěv a čelní stěna se otevřela, odhalujíc hlubinu kosmu, mračna hvězd a v popředí svítící model GEY jako zářící kostru ryby, zaměřenou do tmy. Postupně, jak proud vysílaný soustavami řídicích automatů uváděl do chodu nabuzovače, pohonné stroje, bloky vodíkoheliových reaktorů, hlavní a odpalovací trysková soustrojí, zachvacovalo růžové světlo tisíce nitek vedení uvnitř modelu.

Goobar, jehož tmavá silueta se výrazně odrážela od pozadí nebe, třpytícího se hvězdami, sešel dolů a ustoupil stranou, odkašlávaje, jako kdyby si myslel: „Co jsem to zase provedl.“ Když se postranní světla silněji rozblikala, nadarmo všichni hledali očima profesora; velký vědec zmizel, jistě uprchl nejbližším výtahem do své pracovny.

Zatím zaujali své místo u velícího stolku Yrjola a Ter Akonjan. Majestátně, bez nejmenšího otřesu nebo záchvěvu, opouštěla GEA dráhu, kterou poslušně opisovala kolem Země od chvíle svého zrodu. Široce se rozvíjející spirálou drala se proti proudu gravitace. Jak o tom svědčil osvětlený model, šlehal z jejích trysek, prozatím pouze osového systému, rovnoměrný proud atomových plynů. Raketa začala dělat v prostoru evoluce. Napadlo mě, že je bude ještě lépe vidět z procházkové paluby, a zamířil jsem k výtahu; nebyl jsem ostatně sám; odliv zvědavců byl masový.

Zdálo-li se, že je na galerii málo lidí, tento dojem byl vyvolán její prostorností; každá z obou procházkových palub měří pět set padesát metrů délky. Kdyby se tady všichni členové posádky postavili do řady, stáli by pět metrů od sebe.

GEA se rozbíhala, zastavovala, opisovala kruhy vlevo i vpravo, hned stoupala, klesala, hned se začala pohybovat po spirále čím dál tím těsnější. Všechny tyto pohyby, jednou plynulé, jednou prudké, byly sotva znatelné a pouze obloha kroužila tím nejzvláštnějším způsobem, někdy dokonce tak rychle, že se hvězdy měnily v nořící víry a mezi nimi se jako planoucí pochodně míhaly rtuťový Měsíc a modravá Země. Po několika minutách se mi z těch „hvězdotrysků“ a „hvězdopádů“ začala točit hlava. Usedl jsem na lavičku zády k této podívané a zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, bylo nebe úplně nehybné. Překvapilo mě to, protože jsem pociťoval tíži, jako kdyby se raketa dále otáčela okolo podélné osy. Když jsem se zeptal inženýra Uteneuta, vysvětlil mi, že se GEA sice otáčí, avšak oči televizorů, zachycující pohled do kosmu, se nyní otáčejí opačným směrem a zůstávají tak v poměru ke hvězdám v klidu.

„Ach, tak my tedy nevidíme nebe přímo těmito skleněnými stěnami,“ řekl jsem, „a já si myslil, že je to opravdové, gigantické okno!“

V tom okamžiku se ozvaly výkřiky diváků. Vstal jsem a podíval jsem se do černé hlubiny. Tak daleko dole, že jsem musel přitisknout tvář k chladné desce, abych vůbec něco spatřil, třepetala se malinká barevná světélka, růžová a zelená — mezi nimi se rychle projížděla úhledná tělesa jako stříbřité bělice v černé vodě.