„To je Nonna, architektka, která by ráda poznala stavitelství na jiných planetách,“ řekla Callarla, „a to je Tembhara, mechaneurista.“

„Zlé jazyky tvrdí, že stavím elektrické mozky z lenosti, ale ty tomu nemusíš věřit, platí?“ řekl muž. Naklonil se vpřed a já jsem spatřil jeho tvář. Byla černá, jako kdyby se na ní atavisticky vracela barva jeho černošských předků, široká a napjatá jako biceps. Objevil se na ní úsměv oslnivě bílý jako blesk a ihned zmizel.

Callarla nám nabídla místo. Přistoupil jsem raději k oknu, tak mě lákala trpká, syrová vůně listí a mokrého jedlového jehličí, která odtamtud vanula. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem, jak se na okapu shromažďují velké krůpěje vody, soustřeďující v průzračných baničkách blankyt nebe, které se na krajích protrhávalo, jak putují husím pochodem podél okapu, jak se zastavují na jeho hraně a padají dolů. Natáhl jsem ruku, avšak padající kapka, aniž jsem ji cítil, prolétla mezi mými prsty jako záblesk světla. Nepřekvapil mě ani tak tento úkaz, očekával jsem jej, jako spíš mé vlastní zklamání. Opřen o římsu okna, ve vlaných závanech větru, obrátil jsem se k přítomným. Rozhovor přerušený naším příchodem pokračoval dál.

„Jak si vlastně představuješ tu architekturu nezávislou na gravitaci?“ zeptal se Tembhara rudovlásky.

„Měla jsem na mysli konstrukce, které neznají kolmici,“ odpověděla. „Představte si dvanácticípou hvězdu s hroty, které trčí na všechny strany. V hlavních průhledových osách bych postavila sloupořadí…“ Kreslila ve vzduchu rukou. Naslouchal jsem s rostoucím údivem.

„Promiň, a z jakého materiálu?“ zeptal jsem se.

„Led. Víš přece, jak ohromné množství vody se dopraví mimo sféru Země, když zmenšujeme oceány. Stavěla bych paláce z vody, či spíše z ledu, který v teplotě vzduchoprázdna nemá nejhorší konstrukční vlastnosti.“

„Aha! Ve vzduchoprázdnu!“ uklouzl mi výkřik. „Chápu, takové vzdušné zámky jako miliónkrát zvětšené sněhové vločky? Ale… kdo v nich bude bydlet?“

Všichni se začali smát a Tembhara řekl:

„Vtip je v tom, že nikdo. Nejsou zájemci. Chudák Nonna, nemůže je stavět a strašně se proto trápí.“

„Ano,“ řekla mladá dívka s povzdechem, „vidím stále jasněji, že jsem se do celé té záležitosti pustila příliš brzo!“

„Do jaké záležitosti?“

„Do života. Měla jsem se narodit v roce 100000, potom by možná mé ledové paláce byly k něčemu dobré.“

„Tam bych se raději nepouštěl,“ řekl Ter Haar, „říká se, že v roce 100 000 Slunce znovu vstoupí jako každého čtvrt miliónu let — do tmavé mlhoviny kosmického prachu a nastane galaktická zima.“

„Ledová doba?“

„Ano, ledu bude spousta a taková práce s jeho rozpouštěním, že se na tvé ledové paláce nebude chtít nikdo ani podívat.“

„A Slunce pak bude rudé jako krev,“ řekla v chvilce ticha Callarla. Všichni se k ní obrátily, ale víc už nepromluvila.

„Ano,“ dokončila Nonna, „bude rudé, protože prach mlhoviny pohltí ostatní paprsky.“

„Je komické, že o tom mluvíte, jako kdybyste prožili přinejmenším tucet takových zim,“ vmísil se do hovoru Ter Haar.

„Vždyť to známe,“ řekla Norma.

„To není totéž,“ namítl historik. „Něco jiného je pozorovat střídání galaktických jar a zim, vidět vynořovat se horské systémy, spatřit vrásnění pevnin, vysychání oceánu a něco jiného je všechno znát. V geologickém měřítku žije člověk jako jepice. Známe fakta, neznáme a nemůžeme ani znát dojmy, jaké je provázejí.“

„Ano, nějaký tvor, který by žil miliardu let…“ začala Nonna a přestala.

Znovu se rozhostilo ticho, pouze za okny šuměl déšť.

„Před nedávném jsem měla podivný sen,“ řekla Callarla tiše. „Zdálo se mi, že jsem vytvořila v laboratoři umělé organismy. Byli to malincí růžoví tvorečkové. Množili se tak rychle, že jsem viděla, jak pokrývají celou laboratoř jako růžová plíseň. Pak jsem se rozhodla udělat zvláštní pokus. Vybrala jsem si slunce ne příliš žhavé, ale ne příliš vychladlé, přisunula jsem k němu planetu přiměřené velikosti, zaplavila jsem její pustiny oceánem, obalila ji měkkou vrstvou vzduchu a naroubovala na ni život v podobě svých růžových tvorečků. Pak jsem ji zanechala jejímu osudu. Nevzpomínám si, co následovalo. Plynuly stovky tisíců, snad dokonce milióny let. Po celou tu dobu jsem žila a vůbec jsem nestárla.“

„Sen ženy,“ zamručel pozorně naslouchající Tembhara.

Callarla se usmála svýma černýma očima a pokračovala.

„Konečně jednoho dne jsem si vzpomněla na svůj pokus a rozhodla jsem se, že se podívám, jak se vyvíjel život, který jsem přenesla na povrch planety. Jak se proměnil? Ponořil se do oceánu, pokryl kontinenty? Jaké vzal na sebe formy? Tak jsem uvažovala připravujíc se k letu. A pak, když jsem letěla mezi hvězdami k oné planetě, zmocnil se mě překvapivý neklid. Když jsem vytvořila svou bílkovinu, otevřela jsem před hmotou všechny možnosti vývoje. A má fantazie mi najednou postavila před oči milióny bytostí, které vznikly z oněch nevinných růžových tělísek. „Vidí už svůj svět?“ Uvažovala jsem. Slyší šumění větru? A možná, že už ovládla celou planetu, začala zkoumat sama sebe a již si položila otázku, jaký je jejich původ, jak vznikla. A tu mě napadlo, že jsem jim nedala jenom začátek, ale i konec, a tím, že jsem stvořila život, stvořila jsem zároveň i smrt. Ale v tom už byla přede mnou planeta obrovská jako nebe, zahalená mraky; můj neklid se změnil ve smutek a hrůzu a já se probudila…“

„Ach, jaké ty máš sny!“ zvolala závistivě Nonna. „Mně se v nejlepším případě zdá, že se vadím s pokaženými automaty!“

„Tvůj sen je následek nedočkavosti vidět výsledky cesty, nedočkavosti, která souží nás všechny,“ řekl jsem. „Je dítětem očekávání objevů, jaké se skrývají u cíle naší cesty — v soustavě Centaura.“

„A je charakteristický pro začátek cesty,“ dodal Ter Haar, „protože později nebudeme ve svých snech předcházet událostem, nýbrž nostalgicky se v nich vracet na Zemi.“

„A já vám říkám, že v tom snu běželo o něco docela jiného,“ protestoval Tembhara. Položil své velké ruce na skleněnou desku stolu jako na klaviaturu a řekl:

,Je to sen biologa prahnoucího po vědění. Nevíme totiž nic o cestě vývoje organismů na jiných planetách. Známe jedině dějiny života na Zemi a na Marsu, ale to přece jsou děti téhož Slunce. Ale tvorové, kteří vznikli pod proměnlivými hvězdami, které se střídavě smršťují a rozpínají jako tlukoucí srdce? Toto pulsování světla se přece musí nějak obtisknout v tom nejplastičtějším materiálu, jakým je právě živá hmota! A život pod obrovskými vychládajícími rudými slunci? A v okolí podvojných hvězd, na planetách ozářených střídavě hned jednou, hned druhou složkou soustavy? A ve světle modrých sluncí vysílajících mocné paprsky…“

„Vražedné,“ prohodil jsem. „Tam život jistě neexistuje.“

„Může si vytvořit ochranné mechanismy, na příklad rohové pancéře s vysokým obsahem solí těžkých kovů… Uvažte, jak rozdílný je věk hvězd, tak rozdílný je i věk různých planet, jinými slovy i na planetách podobných Zemi je možno objevit časnější nebo pozdější fáze života než na Zemi. Ale to není všechno. Callarlin sen skrýval otázku, zda naše pozemská fauna a flora, a také my sami jsme v poměru k ostatním obyvatelům vesmíru něčím zcela průměrným, statisticky nejčastějším, nebo zdali jsme spíš výjimečnou variantou, vzácnou obměnou… Protože jsme možná unikát a nad tvary našich těl by možná kroutily hlavami bytosti z jiných hvězd…“

„Pokud by ty hlavy měly,“ vmísila se Nonna.

„Pokud by je měly, samozřejmě.“

„Tak ty říkáš, že jsme ‚dvojhlavým teletem vesmíru'?“ zeptal jsem se se smíchem. Ter Haar vypadal trochu pohoršené.

„Neříkáš to vážně,“ řekl Tembharovi.

„Já vůbec nic neříkám; to pouze její sen klade takové otázky.“ Velký mechaneurista udělal lehký úklon hlavou před mladou ženou, která seděla bez hnutí po celou dobu této rozmluvy, avšak na její klidné tváři se občas, jako malé světélko, objevil úsměv, který pootevřel její rty.

„Dobrá,“ obrátil se na ni Ter Haar, „teď rozhodni tedy spor: co znamená tvůj sen a jaký cíl sledoval tvůj pokus?“