„Boj o život,“ zahučel jsem.

Odložil fotografii a rychle na mne pohlédl.

„Ty jsi horolezec?“ zeptal se.

Přisvědčil jsem.

Ožil.

„Myslíš, že rozhodující úlohu hrají emoce vyvolané nebezpečím?“

„Víš… abych pravdu řekl, nepřemýšlel jsem o tom, ale snad ano.“

„Nemyslím, že by to bylo nejdůležitější,“ odpověděl po chvíli. „Můj bratr říkává: Nepatrným atomovým výbuchem můžeme s povrchu planety smazat celý horský řetěz, jsme vládci přírody — a z toho někdy vyplývá chuť, abychom jí dali stejnou příležitost, abychom se s ní chytli do křížku „mezi čtyřma očima“, „muž proti muži“, bez mechanických spojenců. Tak to říkává můj bratr. Ale já bych to definoval jinak. Na Zemi žijeme v prostředí, které v okamžiku vyplní každé naše přání, každý náš rozmar. Překonáváme hory a bouře, vesmír leží před námi dokořán na všechny strany. Ale člověk chce téměř vždycky stát až na samé hranici možnosti, tam, kde se poznané a přemožené stýká s nepřemoženým, hrozivým. Pro mnoho lidí je takovým místem právě skalní stěna.“

„Snad máš pravdu,“ přisvědčil jsem, „ale odkud se vzala ta touha podnikat výstupy na Měsíci. Vždyť na Zemi máme dost nebezpečných hor, třeba v Himalájské rezervaci.“

„No, v tom je to právě, že v rezervaci!“ odpověděl Rudelík rychle. „Řeknu ti, že mi bylo milejší lyžovat na měsících Neptunu než na sněhu v Alpách, přestože náš zemský sníh z vody daleko lépe nese než zmrazený plyn… přesto však jsem tomu dával přednost, stejně jako mnoho jiných. Proč? Protože divokost horských krajin na Zemi není docela přirozená. Existují jen proto, že jsme si to přáli, protože jsme je uchovali neporušené. A tak přes celou svou divokost také ony tvoří pouze součást ‚civilizovaného' prostředí. Zatím co na Měsíci máš přírodu v celé její nedotčenosti…“

Ter Haar, který dosud mlčel, nečekaně řekl:

„Nevím, trpím-li hypertrofií pudu sebezáchovy, nebo je-li to docela obyčejná zbabělost, ale přiznám se vám, že hory nemám rád. Výstupy mě nikdy nelákaly.“

„To nemá s odvahou nic společného,“ řekl Rudelík.

„Před nějakou dobou pracovala na Plutu výzkumná výprava…“

Najednou přestal vyprávět a pohlédl na mne s novým zájmem.

„Tvůj otec je lékař?“ zeptal se.

„Ano.“

,Znám ho.“

Čekal jsem, že mi o tom řekne více, ale on se vrátil k svému příběhu.

„Expedice, tuším, pátrala po nových ložiscích nerostů. Když byly práce ukončeny, odletěly všechny rakety, až na jednu, jež měla demontovat a odvézt s sebou zařízení. Tyto práce se z nějakého důvodu protáhly, takže v raketě zbylo málo kyslíku. Sotva tolik, aby doletěla do nejbližší kosmogonické stanice na Neptunu. V den, kdy měla raketa odstartovat, šel jeden z členů posádky do terénu, aby tam posbíral sondy kosmického záření, rozestavené na okolních kopcích. Také on nerad chodil po horách, ale toto byla jeho povinnost. Při traversu sklouzl tak nešťastně, že si na několika místech zlomil nohu. Navíc se mu rozbil teleran, takže nemohl ani podat zprávu ostatním členům posádky. Vlekl se k raketě déle než osmnáct hodin, pak řekl: „Při sebemenším pohybu jsem měl takové bolesti, že jsem ztrácel vědomí. Kdybych měl jistotu, že druhové odletí, dřív než zásoba kyslíku klesne pod přípustnou hranici, byl bych tam umřel, aniž jsem se hnul z místa, ale věděl jsem, že neodletí, že mě budou hledat, a bude-li to trvat dlouho, nevystačí s kyslíkem na zpáteční cestu. A tak jsem si řekl, že musím dojít…“

„Čekali na něho, samozřejmě,“ řekl jsem.

„Čekali, samozřejmě, s kyslíkem to bylo bídné, ale potkali cestou patrolující raketu bez posádky, a ta jim dala natankovat vzduch. Vidíš, Ter Haare, on taky neměl rád hory. Mezi charakterností, mezi odvahou a zálibou v horolezectví není žádná souvislost.“

„Znal jsi toho člověka?“ zeptal jsem se.

„Ne. Znal ho tvůj otec,“ řekl Rudelík a na můj vyjevený pohled dodal s úsměvem:

„Léčil ho. Byl palubním lékařem té výpravy.“

„Kdy to bylo?“

„Ach dávno, snad před čtyřiceti lety.“

Ohromením jsem umlkl.

Ticho přerušil Ter Haar.

„Jestlipak víte,“ zeptal se, „proč mají raketoví piloti ve znaku plamen?“

„Stříbrná jiskra v černém poli,“ řekl jsem. „Ano, a ještě jsou tam nějaká slova —,přes plamen', Ne, nikdy jsem o tom neuvažoval, ale je to prosté. Jistě proto, že plamen, že oheň je zdrojem pohonu rakety.“

„Dost možná,“ odpověděl Ter Haar, „ale piloti to vykládají jinak. Tradice uchovala legendu, kterou mi vyprávěl Ameta. Znáš Ametu? Ne? Musíš se s ním seznámit. Dvacáté a dvacáté prvé století, to byly doby průkopnických raketových letů, které si vyžádaly mnoho obětí. Jedna z prvních raket na Měsíc byla prý v okamžiku startu zachvácena ohněm. Vzňaly se najednou všechny zásoby paliva. Zaujímaly tehdy devět desetin objemu celé rakety. Pilot mohl hořící nádrže katapultovat, byly by však dopadly na město. Proto jen zvýšil rychlost. Zahynul v ohni, ale dovedl raketu —,přes plamen' — mimo sféru Země. Odtud ta slova.“

„Ale to znamená,“ dodal Rudelík, „že člověk nejen umí vynalézat věci neexistující v celém vesmíru, nýbrž že jim také dovede čelit…“

Když jsem se loučil s Rudelíkem, řekl jsem:

„Znáš mého otce, škoda, že jsme se o něm jen zmínili, snad mi o něm někdy povíš víc…“

„Jistě.“

Stiskl mi ruku a dodal:

„Ale myslím, že… jsme o něm mluvili po celou tu dobu.“

Když jsem šel po Ter Haarově boku pod citrínově žlutými svítilnami chodby, byl jsem tak zabrán do svých myšlenek, že jsem si vůbec nevšímal mimojdoucích. Vyšli jsme z ulice Fyziků a octli jsme se v onom polokruhovitém sále, odkud jsem začal svou procházku. Ter Haar si sedl na lavičku pod bílou sochou, po očku se na mne podíval a zeptal se s potlačovaným úsměvem:

„Tak co, máš ještě chuť?“

„Na co?“ zeptal jsem se, vytrhuje se ze zamyšlení.

„Na lidi. Na lidi z GEY.“

„Ovšem!“

„Dobrá. Kam půjdeme teď?“

Vstal a říkal slavnostně, jako kdyby odříkával větu z pohádky, ukazuje přitom do chodeb před námi, které zářily různými barvami duhy:

„Půjdeš-li vpravo, zázrak uvidíš („už jsi ho viděl“, dodal rychle obyčejným hlasem). Půjdeš-li přímo — tajemství objevíš… budiž, půjdeme objevovat tajemství! Doktore! Probuď se konečně! Jdeme!“

„Kam?“

„Tam, kde je tajemství: do ulice Biologů.“

Vstoupili jsme do zelené chodby. Také zde byly na stěnách namalované domky.

„Tady,“ řekl historik, „bydlí Callarla, Goobarova žena.“

„Goobarova žena?“ opakoval jsem. Bylo to jméno mé neznámé z prvního večera na GEI.

„Ano.“

„A on?“

„On také, ale z druhé strany, to znamená, že vchod do jeho pokojů je z ulice Fyziků. Oba byty jsou uvnitř spojeny, ale ve skutečnosti bydlí Goobar ve své laboratoři.“

Když otvíral dveře, mihlo se mi hlavou, že na Zemi se můžeme mnoho dovědět o člověku, poznáme-li, jak má zařízený byt, a tady, na raketě, může o něm mnoho říci pohled za oknem; je to totiž videoplastické panoráma podle vlastní volby. Sotva jsem to domyslel, dveře se otevřely a já jsem stál na prahu vedle Ter Haara.

Octl jsem se v prostém venkovském domku s podlahou a stropem z hladkého dřeva slámové barvy. Uprostřed stál nízký skleněný stůl a židle s opěradly nakloněnými daleko dozadu, u zdí na podlaze — hodně zeleně, docela obyčejné zelené rostliny bez květů. Celý tento pokoj tvořil přechod do parku viditelného za okny, bohatě oroseného deštěm, protože venku pršelo. V dáli nad krajinou táhly mraky, nikoli vysoké, nýbrž ploužící se nízko, jak někde na úpatí hor. Za jejich chomáči se chvílemi objevovaly hnědé a černé svahy štítů a stále se lil jednotvárný silný déšť, bylo slyšet jeho lehký cupot na cestičkách vysypaných pískem, crkot okapu, ba dokonce i vzduchové bubliny, které pukaly na kalužích; tento pohled mě tak okouzlil svou všedností, že jsem se nehnul z místa, dokud ke mně nepřišla paní domu a nepodala mi ruku.

„Vedu ti skorokolegu, totiž našeho doktora,“ řekl historik.

V kalném světle dopadajícím široce otevřeným oknem připadala mi Callarla menší a zároveň mladší než při prvním setkání. Měla na sobě domácí šaty z tmavorudé látky, s kresbou tak jemnou a složitou, jako kdyby to byl stříbrem nakreslený plán labyrintu. Kromě ní byly v pokoji ještě dvě osoby. Děvče s těžkými rudými vlasy, spadajícími na límec modrých šatů, a muž atletické postavy s tváří skrytou ve stínu.