O několik dní později jsme nastoupili let. Napřed ještě GEA pětkrát obletěla Zemi. V této době se k ní připojily četné rakety, velké i malé, které měly tvořit její čestnou stráž, doprovodit ji až k dráze Marsu a letět spolu s ní na trati sedmdesáti miliónů kilometrů. Tuto část cesty, jako ostatně celou dráhu letu přes oblast sluneční soustavy, urazila GEA v poměrně dlouhé době, neboť nemohla rozvinout svou plnou cestovní rychlost pro blízkost planet i jiných nebeských těles, působících přitažlivou silou. A tak šest set raket, které nás provázely, mohlo s námi letět bez nesnází. Nebyl to malý úkol sešikovat tuto armádu, ale astrogátoři se ho úspěšně zhostili. Před námi, rozptýleny v pásmu tisíce kilometrů, pohybovaly se cestovní rakety se zploštělými hlavami. Obklopovaly je roje malých raketek, které z nich hned vyletovaly, hned se vracely na palubu mateřských letadel, aby naplnily nádrže pohonnými látkami. Nad GEOU a pod ní táhly letky stříbrných vřeten zastírajících hvězdné pozadí čmouhami bledých plamenů svých motorů, a vzadu, kam jen oko dosáhlo, pohybovaly se jiné, stále menší, až se konečně ztrácely v hlubinách, a jen někdy při manévru, když se celá ta nekonečně roztažená eskadra vyhýbala dráze asteroidů nebo proudu meteorů, zatřpytily se někde v dáli pancéře raket zasažené slunečními paprsky; pak byl na okamžik meziplanetární prostor poset jiskrami, které mizely tak rychle, jak vznikaly, jako kdyby se zrodilo a zhaslo tisíce hvězd najednou. Naše cesta nebyla přímá. Kromě rojů meteorů, zakreslených v mapách, a asteroidů, museli jsme se také vyhýbat pásmům, v nichž nepřetržitě prolétávají obrovské rakety bez posádky, dopravující vodu na Mars. Přeletěli jsme nad jejich drahou ve výši sedmi tisíc kilometrů, takže pouze v teleskopech obrácených dolů bylo vidět tato nepatrná tělesa, čiperně se pohybující po trati řídce označené světelnými bójemi.

Ve čtvrté hodině letu jsme míjeli Lunu. Observatoře Jižní polokoule, obrácené k nám, rozloučily se s námi nevídaným ohňostrojem a vypálily do prostoru několik desítek barevných světlic; za další hodinu, když se stříbrná polokoule satelitu počínala halit do stínu, bylo ještě stále vidět chomáče a šmouhy fluoreskujícího dýmu, rozplývajícího se v prostoru. Dlouho jsme se dívali na Měsíc, který nějakou dobu zakrýval Zemi, než se za ním vyhoupla jako těžkopádný, modře zářící kotouč. V posledních letech byly na Měsíci podnikány rozsáhlé hornické práce; v teleskopech GEY bylo jasně vidět na Moři Mračen stáda věžovitých exkavátorů a čerpadel trhavě se pohybujících v těžkém písku pouště a exploze, které občas zacláněly klidný třpyt pustiny mohutnými oblaky prachu. Pak tento obraz začali zastiňovat jakoby nějací motýli; byly to rakety doprovázející GEU, jejichž roje stále víc zacláněly měsíční kotouč, jak jsme se od Měsíce vzdalovali a pomalu se dostávali do přímého kursu na Mars. Dráhu rudé planety jsme proťali ve značné vzdálenosti od ní: to jest dvacet šest miliónů kilometrů; rudá koule se přesunula od severovýchodu oblohy na jihozápad a během noci se tak zmenšila, že nazítří, když jsem vstal, bylo Mars vidět již na samém okraji kulatých televizních obrazovek jako červenou drobnou skvrnku.

Teprve teď se začaly obracet, formovat a manévrovat rakety, které nás provázely. V hvězdné tmě neustále blýskaly červeně hořící kouře signálů, které znamenaly „volnou dráhu“. Rakety vzlétaly, ve spirálách odplouvaly na strany a prostor kolem GEY, letící s vypnutými motory a zvolna se pohybující pouze vlivem sluneční přitažlivosti, se čistil a vyprazdňoval; konečně v sedm hodin večer se éter naposledy naplnil bouří hlasů; rádiová relé se prostě dusila přetížením, když nám tlumočila tisíce a tisíce pozdravů všech těch, kdož se vraceli. Zemské rakety se nesly prostorem jako nesmírné hejno stříbrných ryb. Vzdalovali jsme se pomalu opačným směrem. Tu najednou ze všech letadel prorazily tmu paprsky reflektorů, soustředěné na stříbrný pancéř GEY, která se zahalila velkým, rudě prosvítajícím oblakem, až ti, kteří stáli na jejích palubách, ztratili z očí celé nebe. To vyšlehl oheň z pohonných trysek: nejprve trysek předstihových, pak z trysek prvého, druhého a konečně třetího řádu, a GEA, zůstavujíc za sebou dlouhou stopu hasnoucích plamenných jazyků, dala se do pohybu. Stříbrné hejno raket stále směřujících k jihozápadu se vzdalovalo z počátku jako plocha ostrých světel, pak jako mračno jisker mihotajících se jasněji a živěji než hvězdy, konečně jako hrstka šedavého prachu, aby nakonec zmizelo, jako kdyby se rozplynulo v nekonečných temnotách. Jedině Země zářila dále jako jasná modrá hvězda se žlutými póly dvou atomových sluncí. Přestože nastala noc, nikdo neopouštěl palubu. Když zmizela v bezedné propasti i nejposlednější stopa velké armády raket, upírali jsme oči dál do temnoty, aby ji aspoň náš pohled obrácený k Zemi doprovázel co nejdéle.

Mezitím zvětšovala GEA rychlost letu. Dosahovali jsme rychlosti dvě stě kilometrů za vteřinu a tak jsme se pohybovali v prostoru oddělujícím Mars od Jupitera. Tento obrovský prostor je plným právem nazýván hřbitovem raket — tolik katastrof pamatuje tato oblast vesmíru. Krouží v ní milióny ostrých železokřemitých úlomků, trosek planety, která v těchto místech kdysi obíhala, a když se neprozřetelně přiblížila k Jupiteru, podlehla jeho osudové síle.

Ter Akonjan, který měl nyní méně práce, pozval mě na besedu. Uhodl jsem, že chce blíže poznat jednoho z doktorů, pečujících o zdraví posádky. Šel jsem k němu přímo z ambulatoria. Vstup do astrogátorova bytu je Nonniným dílem a pýchou. Tvoří jej deska z mléčného skla, dlouhá téměř jako celá stěna a orámovaná dvěma sloupy. Levý sloup je dřevěný a tvoří jej řada příšerných masek s obdélníkovými tlamami, černými, jakoby uzenými v kouři, které jsou postaveny jedna na druhé. Jejich duté oční jamky jsou obráceny na protější stranu, kde vyrostl z podlahy světlý sloup hladkého tvaru: ať se na něj díváme odkudkoli, zdá se, jako kdyby právě přecházel z pohybu do klidu. Je v něm něco z rostlinného výhonku deroucího se ke světlu a něco z lidského pohybu vzepětí tak živého, jako kdyby to bylo odňato vzpřimující se dívčí postavě. V kamenném nadpraží je vytesán prostý nápis „Na cestě k hvězdám.“

Ter Akonjan mě očekával v obrovském pokoji, který byl myšlen jako zasedací síň. Stěny byly pomalované rozevlátou honbou barev podzimu v celé škále vadnutí; ba zdálo se dokonce, že i vzduch je prosycen atmosférou jeseně, vanoucí ze všech tónů zlatavého bronzu, žloutnoucího purpuru a šarlatu, Ve všech čtyřech rozích místností se černaly vysoké výklenky. Stály v nich štíhlé automaty a v jejich poloprůhledných obalech pulsovaly ohníčky světelné cirkulace tak pomalu a důstojně, jako kdyby tito „andělé z křišťálu a berylia“ přemýšleli o svých vlastních osudech, takže se návštěvníci bezděčně usmívali, když stroje obřadně opouštěly svá místa, aby podaly kávu. Uprostřed stěny bylo vidět velké černé hodiny; na ciferníku se místo číslic třpytily znaky zvěrokruhu, vytepané ze stříbra. Když jsem vstoupil, nakláněl se první astrogátor nad rozprostřenou mapou nebe. Za jeho křeslem, na desíti podstavcích, stály busty slavných kosmonautů minulosti. Ihned jsem poznal tyto tváře, známé ještě ze školy.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptal se Ter Akonjan, když jsem si sedl.

„Náramně, ale bydlet bych tady nechtěl,“ řekl jsem.

Usmál se.

„Chudák Nonna, kdyby tě tak slyšela!“

A dodal:

„Vždyť já tady také nebydlím, to je takový oficiální pokoj. Pracuji tam,“ ukázal na postranní dveře.

Když jsem se tam otáčel, pohlédl jsem ještě jednou na řadu kamenných tváří a udeřil mě do očí rys, společný všem. Oči těchto hlav, přestože byly postaveny do světla, vypadaly, jako kdyby hleděly do tmy, jako kdyby pro ně neexistovaly stěny pokoje a rakety, jako kdyby přímo u žulové plochy jejich tváří začínal nesmírný jícen propasti; jako kdyby tyto kusy kamene, představující lidi zašlých věků, samy byly rovny hvězdám. Ter Akonjan mě pozoroval.