„Díváš se na mé rádce?“ zeptal se s lehkým úsměvem.

Ihned jsem si uvědomil výstižnost těchto slov.

„Tady se patrně nikdy necítíš osamělý?“

Pomalu přikývl hlavou. Vstal a přistoupil k nejbližšímu poprsí.

„To je Uldar Tog, který první přistál na Saturnu, není-liž pravda?“ řekl jsem.

„Ano. Syn dvacátého třetího století. Konstruktér a kormidelník raket v jedné osobě. Znáš jeho historii?“

„Nevzpomínám si přesně. Ale zdá se mi, že se nevrátil ze své poslední výpravy.“

„Ano. Byl na svou dobu již neobyčejně starý. Bylo mu devadesát osm let. Zemřel u kormidelního kola, jako kdyby u něho usnul. Nechtěl ležet v zemi. Byl pohřben v prostoru. Někde ještě krouží raketová loď, do níž bylo uloženo jeho tělo.“

Podivně mě dojal Ter Akonjanův obrat,v prostoru“. Ano, přesně tak, jednoduše „prostorem“ nazývali meziplanetární prázdno jeho první dobyvatelé; pocítil jsem totéž vzrušení jako za svých chlapeckých let, když jsem se zářícíma očima hltal kosmonautické romány a kroniky.

„A když si člověk pomyslí,“ řekl jsem, „že přes týž prostor konáme televizity přátelům na Zemi…“

„Zatím ano. Avšak zpoždění příjmu způsobené vzdáleností už je znát. Všiml sis už těch změn?“

„Ano. Včera jsem navštívil otce. Seděli jsme proti sobě, jako teď sedíme my dva. Mlčel jsem raději, protože pak je daleko silnější pocit, že jsme skutečně blízko sebe.“

Astrogátor se podíval na mapu hvězdného nebe.

„V této chvíli dělá zpoždění rádiových vln asi devět minut,“ řekl, „s takovými přestávkami se samozřejmě těžko rozmlouvá; zpoždění ostatně stále vzrůstá. Zakrátko to budou hodiny, potom dny.“

„Ano, to je počátek naší samoty.“

„Je nás příliš mnoho, abychom mohli mluvit o samotě,“ odpověděl astrogátor živě, „ještě se nekonala tak početná výprava do vesmíru!“

„Kdo vlastně přišel první s touto myšlenkou?“

„Nevím. Myšlenka sama je stará; vynořovala se, mizela, a když byla zapomenuta, vracela se znovu. Hovořilo se o ní už v dobách, kdy ještě lidstvo nemělo technické prostředky k jejímu uskutečnění. Ale i potom, když už je mělo, zůstávala dlouho jen přáním. První podrobné plány vypracoval Bardera asi před sto čtyřiceti lety. Měl mnoho odpůrců. Říkával: „Věc je nesmírně obtížná, tak obtížná, že je nutno se o ni pokusit.“

Když astrogátor domluvil, řekl jsem:

„Poslyš, rád bych ti položil otázku, snad trochu drzou. Vydal by ses na tuto výpravu, kdybys věděl, že se z ní nevrátíš?“

„Já, nebo raketa?“ odpověděl tak rychle, že jsem chvíli mlčel, protože jsem nebyl připraven na takové rozlišení.

„My všichni,“ řekl jsem nakonec.

„Samozřejmě, že ne. Ale z čeho by pramenila ta jistota, že zahyneme?“

„Nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Je to jenom pomyslná situace.“

„I pomyslné situace musí nějak souviset se skutečností. Riziko může být jakkoli velké. Ale sám fakt, že existuje, obsahuje možnost úspěchu.“

„Dobrá. A což kdyby naděje na návrat byla jedna ku tisíci?“

„V takovém případě — ano.“

„Proč ano? Ale nejsem náhodou nemístně zvědavý?“

„Nejsi zvědavý, jsi jenom zvídavý, a to je velký rozdíl. Dám ti dvě odpovědi. Napřed tuto. Člověk, když vstupuje do nové oblasti životního působení, naráží na odpor neznáma. Je to úkaz prastarý: neandertálci, prvnímu výrobci nástrojů, bylo velmi obtížné vytesat z křemene hrot oštěpu. Obnovovanými pokusy překonává člověk odpor materiálu. Jeho odpor ovlivňuje další pokusy a člověka samého obohacuje dvojnásobně: o nové vědomosti o vlastnostech hmoty a o úhrn nových zkušeností. Je to proces dlouhý a složitý. Při srážce s neznámem mohou prvé pokusy dopadnout zcela záporně, nic neznamená, že se výsledky nedají ihned uplatnit. Jsou však nutné, jak je vidět, nahlédneme-li do dějin. Bez prvních pokusů vykřesat jiskru nebylo by ohně, a bez prvních raket, třebas je rozdrtily meteory, nebylo by lidstvo ovládlo meziplanetární prostor. To je tedy ospravedlnění rizika, jeho sociální dosah. A teď se vraťme k naší výpravě. Ve zprávě, v níž jsme ohlašovali nábor posádky pro naši expedici, řekli jsme jasně, že nesnáze cesty budou obrovské a že katastrofa v tak dlouhém časovém rozmezí je možností zcela reálnou. Vzpomínáš si ostatně na text a přiznáš sám, že nezněl nijak povzbudivě. Dále, požadavky a nároky kladené na kandidáty byly neobyčejně vysoké. V úvahu přicházely pouze určité kategorie povolání, bylo třeba ovládat nejméně tři speciální obory a tak dále. Ale přes to všechno dostali jsme patnáct miliónů přihlášek. A tak nesmíme zapomínat na to, že na Zemi zůstalo ještě patnáct miliónů lidí, kteří se věci znovu chopí a přivedou ji ke konci, neuděláme-li to my. Uspokojil jsem tvou zvědavost?“

„Ne. Řekni mi, proč ses ty, ty sám, účastnil této výpravy?“

„Bojím se, že ses neobrátil na správnou adresu,“ usmál se astrogátor; „fyzik by ti jistě řekl: ‚protože bych rád poznal atomové reakce na jiných sluncích'. Planetolog: ‚protože chci prozkoumat strukturu mimoslunečních planet'. Astrobiolog: ‚hledám projevy organického života v kosmu'. Ale já — já ti nemohu dát takovou odpověď…“

„Jak to? Ty nevíš proč…?“

„To ne. Vím, a řeknu ti to, třebas tě to jistě neuspokojí: proto, že hvězdy existují.“

Astrogátor povstal.

„Doktore, nechceš se trochu projít? Odpusť, že se tě ptám tak bez okolků, ale neviděl jsem kousek živé zeleně již dvacet hodin.“

„Nechceš být raději sám?“ zeptal jsem se.

„Kdepak. Máš-li ještě čas…“

Sjeli jsme výtahem do dolního patra. V parku byl modrý večer. Na největším trávníku tančilo velké kolo dětí. Držely se za ruce a zpívaly. Najednou se jedno z nich ostatním vytrhlo a přilétlo k nám jako šipka. Byl to chlapec asi pětiletý. Vřískal radostí, chytil mého druha okolo kolen a začal po nich šplhat.

„To je můj nejmladší,“ řekl Ter Akonjan a zvedl malého, aby ho pohoupal, ale když uviděl Uteneuta, jenž se procházel opodál, zastavil ho, dítě podal mně a šel za inženýrem. Vyhazoval jsem chlapce do vzduchu, jak jsem jen dovedl, ale on nedocenil mou snahu a začal se prudce domáhat, abych ho postavil na zem.

„Mohu tě postavit do trávy, ale ne na zem, protože my už nejsme na Zemi, víš?“ řekl jsem a pustil jsem ho tak, že mohl odejít, ale dotkl jsem se zřejmě jeho hrdosti. Zůstal. Chvilku vrtal patou v písku, pak povídá:

„To já taky vím, já to říkal jen tak. My letíme na GEI.“

„Ano, ano, a jestlipak také víš, kam letíme?“

„Vím, k takové jedné hvězdičce.“

Jaký to byl rozhovor! Nemohl jsem si odpustit poslední otázku.

„A snad dokonce už víš, kde ta hvězdička je?“

„Vím.“

„Kde?“

„Tam, kde už budu velký!“

Když mi takto řekl už vše, co k této věci bylo nutno říci, rozběhl se chlapec k dětem, neúnavně zpívajícím: „Žežulička kuká, žežulička kuká, za vodou… za vodou…“

Když jsem to všechno poslouchal čekaje, až Ter Akonjan skončí rozhovor s Uteneutem, napadlo mě, že na GEI vůbec nejsou ptáci. Tato myšlenka, trochu banální, způsobila, že jsem astrogátorovi — když jsme se po delší procházce ve tmě loučili u výtahu — položil impulsívní otázku, jíž jsem však vzápětí litoval:

„Na raketě je hodně dětí. Trochu mě to překvapuje. Ty ses nerozmýšlel vzít své děti s sebou?“

Ter Akonjan zvážněl. Pustil mou ruku a řekl pomalu:

„Starší chlapci chtěli sami. A ten nejmladší… samozřejmě, rozmýšlel jsem se. Přesto jsem si řekl: Teď nemůže rozhodovat sám. Připravím ho o šťastné mládí na Zemi. Nebezpečí… ano, ale… jak bych mu mohl pohlédnout do očí, až bych se vrátil.“

Noc, příští den, druhou noc i druhý den jsme prožili bez jakýchkoli příhod. Raketa zvyšovala rychlost a řítila se vpřed, chráněna vlnami radarových paprsků. Lovila pozorně do mušlí jejich reflektorů ozvěny, které varovaly raketu před nebezpečnou srážkou. Astrogátoři dostali raketu z roviny ekliptiky, protože je v ní, jak známo, největší „nával“ meteorů. GEA ještě neměla pravý hvězdný kurs; let k Jupiteru byl považován za poslední zkoušku před odletem do propasti vesmíru; bylo potřeba vyzkoušet funkce všech zařízení v silném gravitačním poli největší sluneční planety, proto jsme letěli poměrně blízko ní. Stalo se to ráno, třicátého devátého dne cesty. Mnoho z nás, shromážděných na vyhlídkové palubě, pozorovalo blížící se planetu.