Čtyři z jeho dvanácti měsíců bylo vidět. Nejbližší, Io, se rychle pohyboval jako jasná, živá hvězda a vrhal stíny na gigantickou výduť planety, žínanou tmavými pruhy. Před našima očima vycházela severní polokoule s nadrovníkovou „červenou skvrnou“ dřívějších astronomů, nebo, podle dnešní nomenklatury s Létající pevninou Gondwanou. Hustou atmosférou prorážel její drsný obrys rozmazávaný mračny kouře, zaplavovaný vlnami methanu a čpavku. Hvězdná paluba, obvykle tmavá, byla nyní osvětlena podivným, zdola dopadajícím přísvitem, vrhaným kotoučem Jupitera, který dosáhl zdánlivě největších rozměrů a rozkládal se hluboko pod raketou, podoben obrovské rudě žluté míse s okraji vzhůru zvednutými, vyplněné plynovou pěnou, kterou si prorážely cestu sloupy tajfunů.

Z druhého měsíce, Europy, zářícího vysoko nad námi, šly řady černých korálků, klesajících ke střední části planety. Byly to samočinné rakety, provádějící průzkumy na Létajícím kontinentu Gondwaně. Dalekohledem bylo vidět, jak se jedna po druhé nořily do oceánu mračen, chvilku se černaly v jeho žlutých oparech jako malé kapky a zmizely. Jejich práci sleduje hrstka lidí, bydlících v tlakových komorách na Ganymedu. Povrchu Jupitera se lidská noha ještě nedotkla, neboť jeho plynný obal tlačí na hladinu planety tlakem miliónů atmosfér, kterému by žádný skafandr neodolal.

GEA manévrovala nad kotoučem Jupitera po několik hodin; paluby se pomalu vylidnily. I já, unaven dlouhým pobytem na nich, odešel jsem pomalu do sálu odpočinku, vzdáleného od hvězdné paluby několik desítek kroků. Tento sál, tak zvaný barokní, je zařízen s drtivým barbarským přepychem. V jeho šesti bohatě zlacených stěnách jsou výklenky se šesti obrovskými bílými sochami starověkých bohů. Nad zrcadlovou podlahou visí křišťálové lustry a z nízkého stropu se vyklánějí stovky postav buclatých okřídlených putti. Je tam možno dlouho vysedat s hlavou obrácenou vzhůru, protože ve čtvercových kazetách stopu jsou obrazy zalesněných i hornatých krajin, s hrajícími si pohádkovými bytostmi, podivuhodně krásně malovanými ztemnělými barvami, takže tvoří umělecky uspořádanou sbírku muzeálních obrazů. Avšak diváka se brzy zmocní únava, pohled těká z jednoho obrazu na druhý, protože se nemůže zachytit na stříbření a zlacení lišt zprohýbaných jako krajky a na miniaturních reliéfech. Na každé stěně visí zrcadlo zmnohonásobující třpytivé bohatství uměleckých děl. Střed sálu je volný, pouze u stěn stojí vysoká křesla s tvrdými opěradly, na nichž jsou vyřezáni zápasící lvi a orli, a nohy křesel předstírají, že jsou to drápy nebo kopyta. Tato křesla jsou dobrá na všechno, jenom ne na sezení; jejich výrobci byli prapodivní lidé! Ale jejich nepohodlí jsme nuceni pokorně trpět, protože podle slov historiků je celý tento interiér věrnou kopií jedné ze síní kteréhosi barbarského monarchy.

Chvíli jsem měl dojem, že v sále nikdo není, avšak před skupinou mramorových bohů stál s rukama za zády nějaký člověk. Po úzké hlavě s odstávajícíma ušima jsem poznal Moletiče. Za podstavcem sochy se vynořil Nils Yrjóla s nosem div ne zabořeným v kapesním přijímači. Byl tak zabrán do četby, že vrazil do historika. Delší dobu se jeden druhému omlouval tak horlivě, že by je bylo možno pokládat za nějaké dvořany z doby před tisícem let, kdyby nebylo jejich šatů. Když jsem se k nim přiblížil, zaslechl jsem chlapcova poslední slova:

,Je to velice zajímavý román, ale místy je skoro nesrozumitelný. Nu, také překlad je mizerný, jsou tam dokonce chyby.“

„Co to říkáš? To je divné,“ řekl historik.

„Ano. Tak na příklad tady,“ ukázal Nils. „Ze srdce jsem litoval ztracených nástrojů.“

„A kde je v tom chyba?“

„Jak to? Vždyť sloveso „litovat“ se vztahuje pouze na živé bytosti. Litovat můžeme pouze živých bytostí, ale ne věcí…“

„Tak je tomu dnes, milý hochu,“ řekl Moletič, „ale dřív tomu bylo jinak. Vazba ‚litovat něčeho' zní tvému sluchu cize, protože ti není běžná a běžná ti není proto, že podmínky, které vytvořily toto spojení pojmů, přestaly před věky existovat.“

„A já myslil, že je to chyba,“ podivil se Nils.

V otevřených dveřích se objevilo několik lidí, přistoupili k nám a naslouchali rozhovoru.

„A zde také,“ pokračoval Nils, zřejmě celý šťastný, že se setkal s někým, kdo může rozptýlit jeho pochyby, „jeden moudrý a zajímavý člověk hned začíná snít o tom, jak by to bylo krásné, kdyby každý mohl mít své vlastní letadlo, a pak dodává:,ale to je pohádka'.“

„Nu, ano. Děj se přece odehrává před dávnými věky. A tehdy zněl jako věta z pohádky výrok, že každý člověk může mít své vlastní letadlo.“

„Ale to je nějaké hloupé přání! Co z toho, že to dnes nezní jako věta z pohádky, když své vlastní letadlo stejně nikdo nemá.“

„Jistě, že nemá, ale také je nikdo nepotřebuje.“

„Okamžik…“ zamyslil se Nils. „Ale proč vlastně dnes nemá nikdo své vlastní letadlo?“

„Vysvětlím ti to. To, co říká hrdina románu, není tak docela nesmyslné. Před dávnými časy v barbarské době existovalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků a také vyrobených hodnot. Později, na nižším stupni komunismu, staly se výrobní prostředky společným vlastnictvím. Ale spotřeba hodnot byla dále individuální, to znamená, že každý člověk mohl mít své vlastní letadlo, právě jak o tom snil hrdina této knihy. Ale vývoj společnosti se nezastavil, když se tento sen uskutečnil, pokračoval dál, a tak dnes už žijeme v dobách zániku individuálního vlastnictví i spotřebních statků. A proč se to děje? Vyplývá to ze stále plnějšího uskutečňování zákona ‚každému podle jeho potřeb'. K čemu je letadlo? Aby tě přenášelo z místa na místo. Přivoláš je a letíš. A když jsi doletěl, kam jsi chtěl, přestaneš se o ně zajímat.

A kdybys měl vlastní letadlo. Kam si je dáš? Domů? A když poletíš raketou na druhou polokouli, nevezmeš si je s sebou: doprava by byla obtížná — lepší by bylo mít tam, u cíle své cesty, druhé letadlo, které by na tebe čekalo. Také vlastní. Ale člověk stále podniká různé cesty raketou, na konci každé je tedy třeba mít připravené letadlo. Kdybys měl být důsledný, měl by sis postavit letadlo na všechna raketová nádraží světa. Co by sis počal bez letadla, až by ses tam jednou vypravil? Nakonec, kdyby každý z nás jednal stejně, pokryla by celou Zemi letadla, tisíce čekajících strojů, protože možná nějaká záležitost přivede tam jejich majitele. Jaké by to bylo plýtvání! Jaké by to bylo nepraktické! Protože bys neumístil své stroje na všech místech na Zemi. Ale když se zřekneš výsady vlastnictví, máš dnes na Zemi v každém okamžiku k dispozici dopravní prostředek, jaký ti nejlépe vyhovuje.“

„Chápu,“ řekl Nils, „my jsme dokonce předstihli sny lidí minulosti… ale vlastní letadlo bych mohl mít dnes, že?“

„Samozřejmě, že bys mohl. Ale náš vztah k této věci se tak změnil, že by každý pokládal podobné vlastnictví za břemeno a nikoliv za splnění tužeb.“

V tomto okamžiku strop zahořel červeně a celá raketa se nepatrně, ale citelně otřásla. Ozval se jakýsi dutý, kovový vzdech. Pak nastalo ticho, v němž bylo slyšet neviditelné reproduktory.

„Pozor! Poplach prvého stupně. Všechna gravitační soustrojí stop. Pozor! Připravte se na ztrátu gravitace.“

Pocítil jsem, že se stávám čím dál tím lehčím. GEA přibrzďovala svůj rotační pohyb, ještě okamžik a sál byl plný lidí volně se vznášejících ve vzduchu. Křesla, několik stolků, všechno, co nebylo upevněno k podlaze, ztratilo váhu a vznášelo se ve vzduchu. Přímo před mýma očima proplula, jako strnulá ve výrazu nesmírného údivu, velká mramorová tvář jedné ze soch; dotkl jsem se prsty stropu. Trvalo to snad dvacet vteřin, pak zazněl hlas:

„Pozor, konec poplachu prvého stupně. Zapněte gravitační soustrojí. Pozor, čekejte na další hlášení.“

Snášeli jsme se k podlaze jako balóny, z nichž vypouštějí plyn; každý z nás, sotva se dotkl podlahy, chytal se nějakého předmětu, aby udržel rovnováhu. Po několik okamžiků ještě vládlo ohromení, potom jsme se skoro poklusem rozběhli na hvězdnou palubu.