Mezi drahou Urana a Neptuna setkali jsme se za třináct dní se dvěma raketami typu kosmodromických stanic bez posádky, patrolujících v těchto mrtvých, mrazivých prostorách a pátrajících neustále po meteorech a kometách nezakreslených dosud ve hvězdných mapách; o svých objevech podávají zprávy ostatním raketám a varují je rádiovými signály. Říkám, že jsme tyto kosmodromické stanice potkali, ale my jsme je samozřejmě minuli ve vzdálenosti přesahující dosah zraku, ba dokonce teleskopu; prozradily nám svou přítomnost pouze rytmicky se ozývajícím tepem rádiových signálů, což nám umožnilo určit přesně jejich polohu i směr letu. Tyto hlídkové rakety, v počtu asi 16 000, patří mezi letadla, která se nejdéle zdržují v mezihvězdném prostoru. Než se znovu vrátí do pásma malých planet, uplyne deset let, a pak se na rádiovou výzvu dostaví do některého z přístavů vnitřní soustavy, aby naplnily nádrže pohonnými hmotami na dalších deset let.

V blízkosti dráhy Kerbera začali astrogátoři pomalu manévrovat tak, aby raketu vyvedli z roviny sluneční soustavy. Od této chvíle měla GEA vyplout na moře prázdna. Její rychlost se měla stále zvyšovat. Průměrná rychlost, jak jsem řekl, když jsme protínali ekliptiku, kolísala kolem tisíce kilometrů za vteřinu. Tak jsme se pohybovali déle než osmdesát dva dny a urazili jsme za tu dobu přibližně šest a tři čtvrtě miliardy kilometrů. Nezasvěcenci by se mohlo zdát, že je to obrovský kus cesty, ale den po tom, co jsme překročili hranice sluneční soustavy, objevily se na stěnách navigační kabiny mapy v měřítku miliónkrát větším, než jakých jsme užívali doposud. Prostor, kterým jsme do tohoto dne proletěli, nebylo na nich vůbec vidět. Kružnice průměru sedmi miliard kilometrů, jakou zaujímá sluneční soustava včetně nejvzdálenějších planet, jevila se na nových mapách jako černý bod.

Nejeden z nás si bezděčně představoval, že prostor mimo naši sluneční soustavu bude vypadat jinak než ten, který už známe a který jsme už zatím prozkoumali. Přestože jsme věděli, že to není možné, toho dne, kdy zprávy hlásily, že jsme proťali oběžnou dráhu Kerbera, vyšli jsme ráno na paluby s pocity přemáhaného vzrušení. Avšak hvězdné nebe se našim zrakům objevilo stejně neměnné a nehybné.

Stál jsem na přední vyhlídkové palubě. Polárku, která byla skryta za zádí, nebylo vidět. GEA, zachovávajíc přímý kurs, jako by padala od severního pólu hvězdné klenby k jižnímu, kde zářil na rozsáhlém poloostrově Mléčné dráhy cíl naší cesty — slunce Centaura.

Před námi ležela galaxie. Její obrovské, bělavě zahoustlé, mrazivě hvězdné pevniny se táhly v navrstvených masách oddělených pruhy tmy, které jako zátoky pronikaly mezi masívy hvězd: byla to mračna černé, studené, mezihvězdné hmoty pohlcující světlo hvězd, které visely za nimi. Pohled bezděky běžel podél těchto světelných kontinentů vpřed k sluncím Centaura. Tam, v oblasti bohatě nasycené světly, v miliardách hvězd tak slabounkých, že oko na ně upřené brzy je přestávalo vidět, jako kdyby při pohledu tály, hořely nádherné ohně Jižního kříže a na druhé straně galaktického pólu při kulovité hvězdokupě v Tukanu 47, třpytící se jako úlomky briliantu, zářily Mraky Magellanovy.

Světlo Velkého Mraku letělo prostorem, který nás odděluje, osmdesát tisíc let. Oblak hvězd, čítající bezmála pět set miliónů sluncí, tkvěl na černém pozadí jako útržek bělavé mlhy nepravidelného tvaru. Opodál, obklopen střípky světla na hranici viditelnosti, svítil Malý Mrak, jako odraz prvního v nekonečně dalekém černém zrcadle.

Oba tito souputníci naší galaxie táhli za ní po milióny let ve stejné vzdálenosti, udržováni v poslušnosti silami gravitace.

Hovořil jsem s druhy o tom, že se viditelnost zlepšila od chvíle, kdy jsme opustili sluneční soustavu, v níž víří částečky prachu, které pohlcují světlo: asi po hodině se hojně navštívená paluba začala vylidňovat: všichni se poznenáhlu rozešli a já zůstal sám. Pohled na mračna hvězd mě zvláštním způsobem poutal: cítil jsem téměř fyzickou námahu pohledu bojujícího s bezednými prostory. Pohled byl stále týž a přece neunavoval, snad proto, že vyvolával nové a nové myšlenky, které bych však nedovedl vyslovit.

Stál jsem a díval se a hvězdy zářily — ne však tím proměnlivým, třepotavým a skoro rozmarným svitem pozemských nocí, nýbrž světlem tak stálým a nehybným, jako kdyby to byly jiskry, které uvázly v černých ledových závěsech. Vtom jsem zaslechl docela blízko sebe šepot: pohlédl jsem tam. Snad dva kroky ode mne někdo stál a díval se do mezihvězdného prostoru stejně jako já. V panující temnotě rozeznal jsem pouze, že je téměř o hlavu menší než já. Zdálo se mi, že je to nějaký chlapec. Jednu chvíli řekl tiše:

„Tam je srdce galaxie…“ a pohybem, který jsem spíš uhodl, než uviděl, ukázal na místo, kde se stýkalo souhvězdí Střelce, Hadonoše a Štíra. Oba jsme se dívali na tuto oblast. Střelec visel nad námi jako mrak, nejjasnější ze všech, a byl rozčleněn trojcípým zálivem tmy.

Můj společník si dále šeptal pro sebe. Když jsem zvykl na monotónní zvuk jeho hlasu, začal jsem lovit jednotlivá slova: říkal si jména souhvězdí, ale nikoli jako astronom, který popisuje, nýbrž jako někdo, kdo se raduje při prohlídce neobyčejných sbírek.

„Plachty,“ říkal, „Štír… Jižní Koruna… Chameleón… Létající Ryba… Síť…“

„Jak neuvěřitelnou fantazii měli kdysi lidé,“ promluvil najednou hlasitěji; navazoval tím na samomluvu na okamžik přerušenou, „a co všechno v tom chaosu světýlek neviděli! Znovu a znovu se pokouším složit z nich něco podobného těm názvům, ale nedaří se mi to.“

Zároveň mě jasný tón jeho hlasu a to, že říkal hvězdám „světýlka“, utvrdil v přesvědčení, že je to mladý chlapec. Neodpovídal jsem mu, domníval jsem se, že mluví nahlas pro sebe. Tu řekl, ještě stále se na mne nedívaje:

„Ty jsi lékař, že ano? Pověz, jak se daří našemu novému spoluobčanu?“ a když jsem mlčel, protože jsem hned nepochopil, dodal: „Tomu chlapci z Ganymeda, kterého jste operovali.“

„Žije, ale je v bezvědomí,“ odpovědi jsem trochu suše, protože měl aspoň říci své jméno, když se obracel na staršího. Abych mu udělil jemnou, ale zaslouženou lekci, jak jsem se domníval, zeptal jsem se ho trochu ostře:

„A kdo vlastně jsi?“

„Já?“

V jeho hlase zazněl údiv. „Já jsem Ameta… pilot.“

Překvapen, mlčel jsem nějakou dobu. Na GEI je asi čtyřicet palubních raket. Řídit je mají speciálně vyškolení odborníci, amatéři, rekrutující se převážně z techniků, fyziků a inženýrů. Na celé zeměkouli se věnuje výhradně řízení letadel jen poměrně nevelká skupina lidí; pracovali v pokusných Střediscích světelné rychlosti a pět nebo šest z nich patří k posádce. Nejznámější byl Ameta a pokud vím, jediný člověk, který při pokusném letu překročil rychlost sto devadesát tisíc kilometrů za vteřinu a vyvázl z toho letu živ — i když ne zdráv, protože jeho organismus utrpěl těžké poruchy. Můj úžas byl tím větší, že jsem si ho představoval jako obrovského atletického muže, zatím co on — soudě podle siluety i hlasu — byl malý. Když zamířil k východu z paluby, vykročil jsem za ním.

V matovém světle vnitřní chodby jsem si ho po prvé prohlédl. Byl nevysoký, či spíše malý, zavalitý, s neúměrně velkou hlavou a s ježatými měděnými vlasy; tvář měl suchou, nos u konce zahnutý, tvrdě řezaný, rty plné, pevně semknuté, jako kdyby s mimovolným úsilím chránily nějaké tajemství. Pohyboval se lehce, ale tak, že si člověk uvědomoval robustnost jeho těla, jako kdyby bylo pod šaty utvořeno ze silně stlačených pružin, v kterémkoli okamžiku připravených prudce se vymrštit. Napřed jsem si myslil, že je mu asi dvacet let, ale když jsme prošli hlouběji do chodby osvětlené tím intenzivněji, čím více se vzdalovala od hvězdné paluby, pozoroval jsem v koutcích jeho očí ostré vrásky. Při hovoru se mi dívali do tváře, jako kdyby neustále odhadoval, co ve mně je.

Chodba se rozšiřovala. Z jedné strany byl prostorný výklenek s křesly a v protilehlé zdi byla zasazena skleněná stěna akvária. Linulo se odtamtud zelenavé světlo; bylo v něm vidět stíny velkých, líně se pohybujících ryb. Ve výklenku seděl astrogátor Songgram a světlovlasé děvče, které jsem znal jen od vidění. Lena Behrensová, asistentka naší odbočky ÚPPB, Ústavu pro plánování budoucnosti. Přisedli jsme si k nim. Ameta se nějakou dobu mlčky díval na skleněnou stěnu; kaštanově měděná hříva ve světle dopadajícím z vody téměř docela zčernala.