Najednou povídá:

„Proč vlastně my letíme k jiným hvězdám?“

„Někdo přece musel začít,“ odpověděla Lena, ale přerušil ji; jak se ukázalo, nepochopila jeho myšlenku stejně jako já.

„Proč my letíme k jiným hvězdám a proč k nám na Zemi nikdy nikdo nepřiletěl?“

Na toto téma se rozvinula diskuse, zda se poutníci z jiných soustav nemohli objevit na Zemi v dobách dávno minulých, před několika tisíci nebo dokonce milióny let.

Nakonec řekl Songgram:

„Naše sluneční soustava je v zásadě málo přitažlivá. Předně leží na vzdálené periférii galaxie, ve hvězdném zředění mezi rameny mlhovinné spirály ve vzdálenosti asi třiceti tisíc světelných let od jejího středu; jsme tedy fádní, zapadlou ‚provincií vesmíru. Za druhé: ze všech slunečních planet má jediná Země vysoce vyvinuté formy organického života a je to jedna z nejmenších planet a je na větší vzdálenost velmi těžko pozorovatelná; konečně: v průběhu několika posledních miliónů let procházela zároveň s ostatními planetami několika ledovými dobami; to všechno by mohlo odradit od návštěvy i ty nejžhavější astronauty jiných světů…“

Ameta přikývl hlavou.

„Máš pravdu, máme malou naději, že by k nám někdo přiletěl na návštěvu, ale,“ dodal, „je to škoda. Dříve lidé buďto vůbec nemyslili na bytosti jiných světů, nebo je chtěli poznat ze zvědavosti, ale nyní je v nás taková touha po nich jako v člověku, který kráčí za noci někam daleko a rád by někoho potkal…“

Nemyslil jsem si, že by pilotovy rty mohly tak změknout. Podle svého zvyku musel se při hovoru někomu dívat do očí, teď spojil svůj pohled s očima Leny, která napřed lehce zvedla víčka a pak je spustila, jako v sebeobraně. Za chvíli vstala a navrhla, abychom se prošli v parku. Songgram, který měl právě převzít službu v pilotní kabině, rozloučil se s námi úklonem hlavy a odešel k výtahu. Ve třech jsme se pustili opačným směrem; když jsem jako poslední opouštěl výklenek, zaplavovaný stále třaslavou září akvária, otřel jsem se málem o skleněnou stěnu a setkal jsem se s pohledem velké ryby s bělavou, podkovitě prohnutou hubičkou; houpala se sotva znatelně na místě a dva výrůstky trčící jako vousy po stranách tlamy, třásly se napůl hloupě, napůl výsměšně.

U skal, nad potůčkem, jsme spatřili hlouček druhů, kteří si prozpěvovali nějakou písničku. Přešli jsme do druhé poloviny parku; museli jsme proto vystoupit na malý travnatý pahorek, z něhož se mělkým hlinitým úvozem sestupovalo k altánku, ukrytému mezi vysokými keři bezů a lísek. Šel jsem poslední a zastavil jsem se na vrcholu pahorku, abych se podíval na rudé slunce; jeho kotouč přetínaly úzké černé pruhy mraků na oslnivém pozadí. Zdálo se mi, že jsem stál několik minut, ale trvalo to déle, protože jsem vstoupil do altánku, modrý soumrak už houstl. V listnatém vnitřku bylo skoro tma. Zaslechl jsem Ametův hlas:

„Ve vesmíru není ani modré nebe, ani barvy, ani stíny a vítr, ani zurčení vody, ani ptačí hlásky. Domovem jsou v něm rozžhavené plyny, ledové planety, věčná noc a prázdnota. Země je něčím neobyčejně vzácným a jedinečným; ptáš se, proč jsem pilotem? To je tak, jako kdyby ses ptala, proč právě tento kámen skýtá oporu tvým nohám; kdyby tam nebyl, musel by na tom místě být jiný.“

„To chápu,“ odpověděla Lena, pohnula se a já spatřil zlatavý třpyt jejích vlasů, „ale ty přece nejsi kámen, na to místo tě nikdo nepostavil, vybral sis je sám.“

„Hmm,“ zabručel Ameta a bezděčně jsem si ho znovu — s rozporu se skutečností — představil jako ramenatého obra, „musí být opravdu všechno řečeno naplno? Proč jsem pilot? — Někteří lidé se domnívají, že je to povolání jiné než všechna ostatní, že stále hraji s náhodou o život. Není to pravda. Nejsem hazardní hráč ani hrdina, ba dokonce ani ne hlupák, žiju jako jiní, jen snad…“

„Jen snad…“ opakovala Lena tiše a podle tónu jejího hlasu jsem poznal, jak mu celou duší naslouchala.

„Plněji…“

Zdálo se, že přemýšlí, co teď má říci.

„Ptáš se, proč jsem se stal pilotem. Víš, já… chci, aby bylo možno podnikat cesty po galaxii. K tomu je třeba nejvyšší rychlosti. Někteří vědci tvrdí, že je to nemožné. Kdybych pouze věřil, že mám já pravdu, to by bylo příliš málo. Ryeš tvrdil, že člověk nemůže překročit rychlost 180 tisíc kilometrů za vteřinu; ale chtěl jsem dokázat, že to není pravda. Teoreticky jsem to zdůvodnit nedovedl, musel jsem tedy vyvrátit teorii sám sebou…“

„Můžeš mi říci, proč ses…tehdy… usmíval?“ řeklo děvče tiše. „Promiň, nevím, je-li to pravda?“

Ameta si rozpačitě odkašlal.

„Tak tys o tom slyšela? Ano, když mě vytáhli z kabiny, měl jsem na tváři úsměv. Možná, že to byla lehkomyslnost. Když jsem zapnul zrychlovače, nastalo všechno to, čemu se říká ‚kolísání vědomí , víš. Bojoval jsem s tím, pokud jsem jen mohl, pak jsem čím dál tím víc vědomí ztrácel a nevěděl jsem co dělat, aby to neskončilo. Myslit jsem už nemohl a cítil jsem, že v každém okamžiku upadnu do bezvědomí. Umřít jsem nechtěl, ale ještě víc jsem nechtěl, aby to skončilo, proto jsem se začal smát, a tak jsem omdlel.“

„Nerozumím. Nechtěls, aby skončilo… co?“

„Lety,“ vysvětlil Ameta prostě. „Neuvažoval jsem logicky, nebyl jsem toho přirozeně schopen, ale představoval jsem si to nějak tak: když otevřou kabinu a uvidí, že jsem se až do konce usmíval, budou si myslit, že to není… tak těžké,“ zaváhal. „Vím, že to zní hloupě, když to vyprávím tak suše. Opakuji ostatně, už jsem nemyslil, protože jsem nemohl. Můžeš říci, že to bylo něco jako reflex.“

„Mohls přijít o život,“ řeklo děvče sotva slyšitelně.

„Ano, přemýšlel jsem o tom. Když člověk umírá, umírají jeho vzpomínky i budoucnost, všechny možnosti, které se nerozvinuly, i city. Není v tom křivda ani stesk, protože mrtvý je nepřítomen, a jak se může někdo, kdo neexistuje, rmoutit nad svým vlastním osudem? Je to zcela prosté… Jsou pouze jisté důsledky, ale o tom… snad nebudeme mluvit…“

„Nechceš?“

„Naopak, mohu,“ odpověděl nějak sušeji. „Vtip je v tom, že se nevážu na nikoho s výjimkou lidí sobě podobných.“

Když Lena odešla, a my jsme zůstali sami dva v altánku již ponořeném do tmy, řekl jsem:

„Pilote, vybral sis špatný způsob, jak odstrašovat děvčata… Nechceš-li se na žádnou vázat…“

„Nechci odrazovat děvčata od sebe…“ odpověděl a na hlase jsem poznal, že se usmívá, „ale od ušlechtilého hrdiny, kterým nejsem. Jsme obestřeni falešnou romantikou, do níž se nejedná zamiluje. A potom je někdy nutno způsobit bolest: to člověka vzpamatuje. Nu, co dělat. Mám staré zásady, rostly a zrály se mnou…“

„Poslyš,“ řekl jsem, „kolik je ti vlastně let?“

Podle všeho, co říkal, zvýšil jsem předcházející odhad: dvacet osm, dokonce možná třicet.

„Čtyřicet tři. Ano, mám staré zásady, ale jsem ochoten je zavrhnout, bude-li třeba…“

Vyšli jsme společně. Na cestičce nás zasáhl pruh světla, prosakující živým plotem. Nesl se odtamtud tichý sborový zpěv.Tu jsem během jediného večera po druhé spatřil Ametu a po třetí jsem užasl, jak je malý.

Když jsem se vracel do svého bytu, pohlédl jsem na hodinky: bylo už skoro jedenáct. Denní světlo v chodbách vystřídal modrý svit nočních lampiček. Raketa byla ponořena do tmy, na všech palubách vládlo ticho. Zajel jsem do nemocnice. Separace, v níž ležel chlapec z Ganymeda, byla ponořena do tmy. Pomocí rádiového spojení se Zemí jsme zjistili, že to byl absolvent kosmonautiky. Za tři měsíce se měl vrátit domů a teď se stal bezděčně účastníkem hvězdné výpravy.

Fialová lampička, umístěná daleko od hlavy lůžka, slabě ozařovala roh pokoje. Opatrně jsem vstoupil. Tvář ležícího byla nehybná. Jen nepatrné záchvěvy chřípí při vdechnutí prozrazovaly, že v jeho těle pulsuje život. Bezvědomí trvalo dále; Schrey se zmiňoval o nutnosti vyšetřit mozek. Oddalovali jsme tento zásah, protože jsme chtěli, aby se chlapci po těžké operaci vrátily síly.

Když jsem stál nad lůžkem spícího, pozoroval jsem bedlivě jeho tvář, jako kdybych se snažil vyčíst z ní jeho tajemství, avšak nebylo na ní nic kromě nesmírné vyčerpanosti. Vtom se zachvěly dlouhé stíny řas na tvářích. Zatajil jsem dech v domnění, že se probouzí, ale jen se mu vydral z prsou chraptivý vzdech a zase se přestal hýbat. Zkontroloval jsem automat v hlavách lůžka a vyšel jsem na chodbu.