Když jsem šel po zrcadlově lesklé dlažbě předsíně, utkvěl můj pohled na araukárii. Uvědomil jsem si, že její jemné jehličky, které se rozechvívají i slabým pohybem v blízkém okolí, řítí se s celou raketou strašlivou rychlostí. Zavřel jsem oči. GEA, obrovské kovové vřeteno, nesoucí stroje i lidské osudy, hnala se věčnou nocí. Někde v hlubinách temnot, které ji obklopovaly, pohybovaly se úlomky železa a kamení, rozpadlé hlavy komet a trosky roztříštěných hvězd. Komety se pohybují rychle pouze v blízkosti Slunce, v nejvzdálenějších bodech své oběžné dráhy, apheliích, plazí se líně, číhajíce tam, temné a zledovatělé, na rakety. Účinnost radiolokační clony se zmenšovala se vzrůstem rychlosti raket; naše letadlo už nemohlo manévrovat, protože každá evoluce by způsobila obludné změny zrychlení, jimiž by konstrukce byla roztrhána a lidská těla rozdrcena na kaši. Celková váha meteorů, bloudících slepě na obvodu sluneční soustavy, činí miliardy tun, avšak statistické výpočty dokázaly, že pravděpodobnost srážky je jedna k sedmnácti stům miliónům. Zatím co jsem takto uvažoval, zpomalil jsem krok. Znovu jsem vykročil, ve dveřích bytu jsem se zastavil, abych se přesvědčil, zdali jsem náhodou nezapomněl v parku zápisník; byl však v náprsní kapse; když jsem spustil ruku dolů, ozval se pozvolna stoupající a sílící svist, který přicházel ze všech stran prostoru.

Raketa byla urychlována jednou za den, v noci. Pokyny doporučovaly přerušit práci a ulehnout, přestože to nebylo nutné. Než byly motory zapnuty, ozývaly se výstražné signální přístroje vmontované ve všech místnostech — a právě jejich tlumený, ale dobře slyšitelný tón mě zastihl ve dveřích pokoje. Zastavil jsem se, se skloněnou hlavou a zavřenýma očima jsem dlouho naslouchal tomuto monotónnímu, dutému zvuku, který mě od té chvíle měl provázet po celá léta.

Každý z nás, lidí XXXII. věku, ovládá umění psát, i když ho nepoužívá nijak zvlášť často; pokud jde o psaní, musím se přiznat, že jsem se lidem dřívějších dob pro tuto jejich dovednost v skrytu duše obdivoval; po každé, když jsem měl napsat více než několik vět, pocítil jsem brzy v rukou tak značnou únavu, že jsem si musel delší dobu odpočinout. Historikové vysvětlovali, že když kaligrafické umění bylo dětem vštěpováno od nejútlejšího mládí, organismus se tomu přizpůsobil a lidé prý vydrželi psát po celé hodiny — věřím tomu, přestože mi celá věc připadá hodně zvláštní.

Za ještě zvláštnější považuji tvrdošíjnost nebo spíš konzervativnost, s jakou se po dlouhé věky užívalo archaického způsobu uskladňování veškerého vědění v knihách, vyrobených z papíru; je to překvapující důkaz setrvačnosti návyků, přenášených z generace na generaci. Lidé tím, že užívají zděděných prostředků, komplikují si často mnoho problémů, které by se daly vyřešit daleko jednodušeji a rychleji, kdybychom o nich uvažovali nezávisle na tradici.

Psané dokumenty existují (mé znalosti historie jsou velmi ubohé), jak se zdá, mnoho tisíc let; různé civilizace vytvořily odlišné druhy písma. Vynález knihtisku přinesl velké zjednodušení, domnívám se však, že již ve dvacátém a dvacátém prvém století byl tento způsob uskladňování informací anachronismem, který lidem komplikoval život. Jak asi víte, existovaly tehdy tak zvané veřejné knihovny, které ustavičně doplňovaly své sbírky tisků; již koncem dvacátého století čítala každá velká bibliotéka několik miliónů nebo několik desítek miliónů svazků a proces vzrůstu počtu knih se zrychlil po nastolení komunismu a s tím spojeným rozšířením osvěty. Ústřední kontinentální knihovny měly v roce 2100 průměrně po devadesáti miliónech knih; jejich základní fond se zvětšoval každých dvanáct let na dvojnásobek a již o půl století později největší knihovny světa, jako berlínská, londýnská, leningradská nebo pekingská, měly na sedm set bibliografů. Bylo tehdy vypočítáno, že za sto let bude jich muset pracovat v každé knihovně asi tři tisíce a po dalších dvou letech asi sto osmdesát tisíc. Neodbytně se vnucovala groteskní vize světa z roku 2600, pokrytého tlustou vrstvou knih a katalogů; celé lidstvo muselo by se změnit v knihovníky opatřující ustavičně rostoucí hromady knih, protože proces jejich stárnutí a odstraňování z knihoven byl v době stále se rozšiřující duševní tvorby mnohokrát pomalejší než tempo, v jakém vycházely nové.

Úpravy zavedené v prvé polovině třetího tisíciletí měly ráz konzervační. Byly zakládány knihovny speciální, dílčí, byly masově zaváděny mikrofilmy a zkonstruování katalogizujících automatů odstranilo karikaturní vizi lidstva proměněného v jediný obrovský sbor strážců knih. Přesto však vznikaly katalogy katalogů a bibliografie bibliografií, a tento proces se čím dál tím více komplikoval, takže konečně kolem roku 2400 musel vědec, který potřeboval nějaké staré dílo, čekat marně někdy třeba i týden. Dnes nám to připadá nesmyslné proto, že tehdejší lidstvo vlastně už mělo k dispozici technické prostředky umožňující mu radikálně změnit tento neudržitelný stav věci.

Přesto se zostřoval rozpor mezi archaickými způsoby uchovávání vědomostí a jejich novou náplní až do poloviny třetího tisíciletí; teprve v roce 2531 ustálilo světové symposium nejznamenitějších odborníků zcela nový způsob uchovávání lidských myšlenek.

Posloužily k tomu dávno již objevené, avšak doposud jen v technice užívané triony, krystalky křemíku, jejichž kvantová struktura se dá elektrickými kmity trvale změnit.

Krystalek ne větší než zrníčko písku mohl v sobě obsáhnout množství vědomostí rovnající se staré encyklopedii. Reforma se neomezila jen na změnu způsobu záznamu: rozhodující bylo zavedení kvalitativně nového způsobu, jak trionů užívat.

Pro celou zeměkouli byla založena jediná světová trionová knihovna, v níž se od té doby ukládají vůbec všechny výsledky duševní práce. Zvláště mnoho námahy stály překlady do soudobého jazyka oněch děl, která byla dědictvím starověkých kultur a která měla být zařazena do trionové knihovny. Tato gigantická sbírka děl lidského ducha má zařízení, která umožňují každému obyvateli Země seznámit se okamžitě s obsahem zachyceným v kterémkoli z miliard trionových krystalů, a to pomocí prostého radiotelevizního zařízení. Když ho dnes užíváme, ani nás nenapadne uvažovat o mohutnosti a pružnosti této neviditelné sítě, obepínající Zemi. Ať v australské pracovně, ať v observatoři na Měsíci, ať v letadle, kdykoli sáhne někdo z nás po kapesním přijímači, aby si zavolal Ústřednu světové knihovny, má před sebou na obrazovce televizoru ve zlomku vteřiny žádané dílo.

Nikdo se ani nepozastaví nad tím, že dokonalá zařízení umožňují, aby z každého trionu mohlo současně těžit libovolně velké množství zájemců, aniž jeden druhému sebeméně překážel.

V prvních stoletích po reformě existovaly ještě sbírky knih, které byly majetkem jednotlivých vědců. Byl to důkaz nepochybného konzervatismu, který jako by našeptával, že z papírového foliantu postaveného v regále v pokoji je možno čerpat rychleji než z trionu, vzdáleného někdy několik tisíc kilometrů. Je to domněnka naprosto falešná. Abychom mohli nahlédnout do knihy, musíme vstát, přistoupit ke knihovně a vytáhnout potřebný svazek. To všechno si vyžádá několika vteřin času, zatím co od zavolání trionové ústředny a ohlášení hesla do chvíle, kdy dílo uvidíme v televizoru, uplyne jen tolik času, kolik ho potřebují automaty katalogizační velírny a rádiové vlny, aby překonaly vzdálenost mezi Trionovou knihovnou a čtenářem. Bývá to obvykle zlomek vteřiny. Jedině zájemci na odvrácené polokouli Měsíce musí čekat o půl druhé vteřiny déle.

Trion může zachycovat nejen světelné obrazy přenesené do změn jeho krystalické struktury, tedy obrazy knižních stránek, nejen fotografie, mapy, obrazy, diagramy a tabulky všeho druhu — jedním slovem vše, co je možno zobrazit tak, aby to mohl postihnout zrak; trion může stejně snadno zachytit i zvuky, to jest lidský hlas stejně jako hudbu; existuje také způsob „záznamu pachů“ — zkrátka a dobře, jakákoli věc postižitelná smysly může býti zachycena, uskladněna a na požádání předložena zájemci. Konečně může trion obsahovat recept „výrobního postupu“. Automat spojený s trionem rádiovými vlnami vyrobí věc, kterou zájemce potřebuje, a tak je možno uspokojit i nejrafinovanější choutky fantastů, kteří touží po starém stylovém nábytku, nebo po nejneobvyklejším oděvu; bylo by totiž velmi nesnadné rozesílat do všech částí zeměkoule předměty nepředstavitelně různorodé, po nichž může někdo zatoužit.