Čakandžanová mi rovněž vyprávěla o matematiku Kjeunovi, nejroztržitějším člověku na GEI. Má ve zvyku prozpěvovat si na nějakou melodii to, co si chce zapamatovat, ale často mu potřebná slova vypadnou z hlavy a zůstane v ní pouze prázdná melodie, kterou si prozpěvuje stále falešněji a stále hlasitěji při marných pokusech, aby si vzpomněl. Obvykle za ním chodívá jako pejsek malý automat, který sbírá všechny věci, jež Kjeun ztratí, a který zaznamená, kam založí tu nebo onu poznámku či věc. — Abych čelil situaci a uvedl v ambulatoriu na pravou míru vztah lékaře k pacientovi, navrhl jsem Čakandžanové, aby se podrobila hormonálnímu „přeladění“ organismu, protože má příliš velké bříško. Vysmála se mi do očí.

„Přeladit, pod tvou taktovkou?“ řekla, když se její hruď konečně přestala vlnit smíchem. „Mé žlázy hrají takhle falešně už sedmdesát let, doufám, že to vydrží provozovat ještě dvakrát tak dlouho!“

Od operace vídám Annu pouze v době společných návštěv v nemocnici, buďto u lůžka chlapce z Ganymeda, nebo v ambulatoriu, když si předáváme službu. Anna má totiž málo volného času, neboť se připojila ke skupině biologů, ale kromě toho se oba snažíme nijak se spolu nestýkat bez „oficiálních“ důvodů.

Petr z Ganymeda se probral z bezvědomí, ale úplně ztratil paměť. Leží ve své separaci po celé dny bez hnutí, s modrým pohledem upřeným do stropu. Bojím se, že asi zůstane neplnomyslný do konce života, ale neříkám to nikomu.

Lidí, kteří nedělají téměř nic jako já (při nejlepší vůli je těžko říkat práce mým nesystematickým a vlastně zcela nesmyslným službám v ambulatoriu), je na GEI nemnoho. Jsou to piloti a někteří umělci, ale nezaměstnanost ostatních je pouze zdánlivá a souvisí s tím, že jejich tvůrčí práce se nepodřizuje plánovitému rozdělení času. Dopoledne, kdy jsou laboratoře a studovny plné, je možno v liduprázdném parku nebo na vycházkové palubě potkat některého umělce nebo videoplastika, bloumajícího jako bez myšlenek a bez cíle. Až odpoledne se začnou plnit sály odpočinku, ústřední park a vyhlídkové paluby. Kolem vědců hovořících o výsledcích pokusů se tvoří hloučky posluchačů, rozvíjejí se diskuse o novinkách na Zemi — nejčerstvější jsou staré již měsíc, než doletí na raketu, ale tomu jsme už zvyklí. Všiml jsem si, že se stalo rozšířeným zvykem nosit po kapsách nějaký úlomek ze skal nad potokem; často je vidět lidi, kteří při rozhovoru, procházce nebo četbě obracejí se skrývanou radostí v prstech malý kamínek, odštěpek pozemské žuly.

Dnes jsem byl u Nonny. Toto skutečně velmi talentované děvče z jakéhosi zvláštního vzdoru velice rádo ze sebe dělá střelenou. Znamenitě to vystihl Ameta. Řekl jí:

„Chtěla bys, aby se o tobě říkalo, žes na Centaura letěla jen proto, aby sis od té hvězdy zapálila cigaretu.“ Přijala nás v nově zařízeném pokoji, jakoby uzavřeném v nitru vydlabaného briliantu. Podlahu tvoří mnohocípá růžice a strop se jehlancovitě sbíhá a soustřeďuje v sobě šikmé trojúhelníkovité klíny stěn. Stůl a křesla jsou vymodelována z aerodynamických kusů průhledné hmoty; jsou tak průsvitná, že se zdá, že vůbec nemají obrysy, nebýt toho, že každé má uvnitř jakousi kostru z tmavého dřeva, která svými tvary zdůrazňuje geometrický záměr architekta. Tím je samozřejmě Nonna.

„Jak se vám líbí ten pokoj?“ zeptala se, sotva jsme vstoupili.

„Oslňující!“ zvolal Tembhara, zakrývaje si oči rukama, a Žmur dodal:

„Tak tady ty bydlíš, chudinko?“

Přijali jsme tato slova s úsměvem. Záplava pablesků tryskající z démantového zařízení stěn, které se při sebemenším pohybu hlavy lámaly v duhu, nebyla skutečně na delší dobu nijak příjemná. Nonna nám ukázala své architektonické návrhy. Živou diskusi vyvolalo raketové nádraží tvaru hyperboloidu rozříznutého na polovinu, s dvěstěmetrovými stříbrnými sloupy, podobnými svislým křídlům. Mně se líbilo.

„Příliš hezké,“ odpověděl Ter Haar. „Nač ty svorníky ve výši čtyřicátého patra? Mají snad lidé nastupující cestu utíkat k raketám s nosem vzhůru?“

„Zato z dálky to báječně korunuje celek!“ hájila Nonna svůj návrh a obrátila se na Ametu, který mlčel:

„Co ty tomu říkáš, pilote?“

„Líbí se mi. Tu skicu bych si pověsil do pokoje. Ale jako nádraží — ne.“

„Proč?“

„Protože při startu, v důsledku pohybu, svislé stříbrné pásy by se míhaly a oslňovaly by lidi v raketách. Na to jsi nepomyslila?“

Nonna si delší dobu náčrt prohlížela, pak jej uchopila do obou rukou a roztrhala.

„Má pravdu,“ odpověděla na naše protesty. „Nač o tom mluvit.“

Otevřely se dveře; objevil se v nich Yerioga, pilot, který zpívá nejkrásnějším basem, jaký jsem kdy slyšel, a proto ho všude zvou. On však chodí jen tam, kde — jak říká — mají raději jeho osobu než jeho hlas. Seznámili jsme se způsobem dosti originálním, jednou ráno se objevil v ambulatoriu ramenatý muž s vlasy neobyčejně světlými, světlejšími než opálená kůže. Vstoupil do ordinace, zastavil se uprostřed a prohlížel si mě pozorně, jako kdybych já byl pacient a on doktor.

„Co ti schází?“ zeptal jsem se, abych přerušil tuto prohlídku.

„Nic,“ usmál se dobromyslně, „chtěl jsem pouze vidět člověka, který porazil Mehillu!“

Dnes se objevil u Nonny, plný nadšení, volaje již ode dveří:

„Poslyšte, spustili heliotron! Právě přišly zprávy ze Země. Spustili jej před hodinou.“

„Před hodinou ne, před měsícem,“ opravil ho Tembhara, „tolik totiž dělá zpoždění…“

„No, pravda!“

Yerioga se rozčilil.

„To je neslýchané. Tak pozdě se o tom dovídáme… Co se asi odehrávalo na Zemi a my jsme nic nevěděli…“

„Totéž, co v stém dvacátém, když svou práci dokončoval Ter Sofar,“ řekl jsem. „Tu o fotonech. Vzpomínáte si? Lidé se tehdy úmyslně zastavovali cestou, jedni se vyptávali druhých, nevědí-li náhodou, kdy budou vysílat pokračování. Na našem učilišti — byl jsem tehdy ještě student — měly právě začít regaty, když vtom hlásí reproduktor, že Ter Sofar bude přednášet další část teorematu, a v minutě nebylo na celém nábřeží živé duše. Déle než dvě hodiny mokly prázdné lodi na řece, protože všichni stáli hlava na hlavě, aby slyšeli Ter Sofara…“

Obědvávali jsme v parku u stolků malebně rozestavených mezi záhony květin. Toto nedávno zavedené zlepšení jsme přijali s velkým uspokojením. Tembhara, který byl hotovým zlatým dolem historických anekdot, vyprávěl o architektech dvacátého druhého věku, kteří projektovali „létající města“, celé kaskády kovových paláců, udržovaných ve vzduchu otáčivým pohybem gigantických vrtulí. Nonna na oplátku vyprávěla příběh o Klausiovi, mechaneuristovi dvacátého čtvrtého století, podivínu, který zhotovoval mechanické pavouky, chytající mechanické mouchy.

Po obědě jsme se se Schreyem a Ter Harém přestěhovali na skály nad potůčkem, abychom „zpralidštili“ konec besedy. Na blízkém trávníku si hrály dvě děti, chlapec asi sedmiletý a děvčátko o něco mladší, zřejmě bratr a sestra. Oba byli tmavovlasí; jejich pleť měla hluboký nazlátlý odstín, jaký jí dodává dlouhý pobyt pod jižním sluncem. Děvčátko před bratrovýma očima hned otvíralo, hned zavíralo pěstičku.

„Ty stejně ani nevíš, co to je!“ zaslechl jsem hošíkova slova.

„A zrovna vím! Peníz!“

„A co je to peníz?“

Děvčátko se tak usilovně zamyslilo, až se mu skrčil nosík.

„Věděla jsem to, ale už jsem zapomněla.“

„Ty jsi vždycky stejná,“ řekl chlapec pohrdavě, „nikdy jsi to nevěděla. Peníz, to je taková věc… eh…“ máchl ručkou. „Stejně tomu nebudeš rozumět.“

„Tak řekni! Řekni!“

„Před dávnými, velice dávnými časy, dostalo se za to všecko. Byla taková místa, a tam za to bylo všecko, a už je to všecko.“

„Co?“

„Nerozumíš? Aha! Samozřejmě! Já to věděl.“

„Rozumím. A zrovna rozumím. Za takové plíšky dostávali všecko. Dospělí si tehdy také hráli — že? To byly časy! Víš co, poprosíme tatínka, on nám těch penízů nadělá!“

S veselostí stěží potlačovanou zašeptal chirurg Ter Haarovi:

„Slyšíš? Konečně někdo, kdo lituje ‚starých zlatých časů !“ Chlapec se na nás podíval, Schrey ho zavolal úsměvem a pohybem hlavy. Hoch k nám bez rozpaků přistoupil.