„Jak se jmenuješ?“
„Andrea.“
„A já — Schrey. Jsem lékař a tohle je profesor Ter Haar; shodou okolností se taky zajímá o ty staré časy, o nichž jsi mluvil, víš? Může ti o nich vyprávět mnoho zajímavého.“
Pohlédl na hodinky, vstal, a bera mě v podpaží, připojil:
„A my se s vámi rozloučíme, protože musíme do nemocnice. Dobrou zábavu!“
Když jsme odcházeli, zachytil jsem zoufalý pohled Ter Haarův. Dobráka Schreye ve snu nenapadlo, jak málo přátelskou úsluhu prokázal historikovi tím, že ho vydal dětem na pospas!
Po dvou hodinách jsem sešel do parku, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, a spatřil jsem ke svému bezmeznému údivu Ter Haara na témž místě nad potokem. Usedl jsem vedle něho a naslouchal jsem, jak vypráví chlapci o událostech před tisíci lety. Vyprávěl o dobách, kdy lidé připoutáni k maličkému kousku země těžce pracovali, o strašlivých válkách, které v několika hodinách ničily to, co bylo budováno po celá staletí, o tyranech, kteří žili v nesmírném přepychu, zatím co jejich poddaní umírali hladem. Chlapec naslouchal zaujatě, celou svou bytostí. Přestal odhazovat vlasy, které mu spadaly do čela; jeho oči, visící na historikových rtech, temněly a jako by stárly. Opálené ručky přitiskl na prsa a stál tak bez pohybu ještě dlouho po vědcově posledním slově. Konečně zašoupal nohama a hluboce zamyšlen odešel.
Ter Haar zářil radostí, že našel tak vnímavého posluchače. Pak jsme se procházeli parkem a naslouchali sborovému zpěvu. Již zavládl hluboký soumrak a stromy postříbřil nepravý, ale tak krásný pozemský Měsíc. Najednou se z postranní cestičky vynořila chlapcova rozcuchaná hlava. Přistoupil rychle k historikovi, uklonil se, polkl a řekl:
„Promiň… poslyš… ale všechno to, cos mi povídal… to byla jenom pohádka, že?“
Ter Haar neodpověděl ihned. Díval se na chlapce a na jeho tváři s úsměvem hasnoucím ve světle se objevil najednou stydlivý fantasta, plachý člověk s prošedivělými skráněmi a srdcem plným snů, které jsem najednou vytušil.
Mé tušení potvrdila jeho slova, jimiž se v jediném okamžiku zřekl všeho, co znal:
„Ano,“ řekl, „to byla jenom pohádka…“
Týden potom, co byla na raketě zapojena trionová knihovna, stali se určití lidé neviditelnými. Napřed zmizeli z jídelny skoro všichni astrogátoři, pak přestali do parku přicházet někteří fyzikové; nikde jste nemohli potkat konstruktéry Uteneuta a Yrjólu — jako kdyby vůbec nebyli na palubě. Přestože to všichni viděli, nikdo si toho nevšímal, protože si říkali stejně jako já:
„Jistě to má své příčiny.“
Na kloub tajemství jsem přišel náhodou. Ráno toho dne si mi stěžoval jeden mladý matematik, že chtěl provést jakýsi velmi obtížný výpočet pomocí hlavního elektronového mozku GEY. Když o to požádal Ter Akonjana, odbyl ho astrogátor stroze slovy, že je stroj právě přetížen.
„Tomu se říká pracovní podmínky!“ bědoval mladý muž. „Žijeme jako primitivové! V kamenné době měl každý člověk aspoň vlastní kamínek a načmáral si výpočtů, kolik chtěl; kamenů, tehdejších počítacích strojů, bylo všude plno. Ale dnes! Ať mi ještě někdo říká, že tady máme všechno, co potřebujeme…“
Odpoledne jsem si zaskočil k Ter Haarovi. Zastal jsem tam větší společnost, mezi jinými byli u něho biofyzik Diokles a matematik Žmur, Goobarovi spolupracovníci.
Diokles je malý, černovlasý a černooký človíček; vyznačuje se jakousi, řekl bych, velmi ustaranou pohyblivostí. Vypadá, jako kdyby něco ztratil a právě přišel na tuto nepříjemnou skutečnost. Žmur, možná podle zákona kontrastu, mi připadá neochvějně klidný, jako člověk, který je vždycky pánem situace, v jejímž bludišti se jeho malý kolega ztrácí. Vyprávěl nám o Goobarovi; naslouchal jsem mu se zájmem, neboť má dar vyprávění a navíc má také jadrný, i když suchý humor. Vysvětloval, proč někteří studenti jsou přednáškami slavného vědce uneseni, zatím co druzí je nemohou ani slyšet. Když Goobar přednáší s vědomím, že seznamuje posluchače s věcmi neznámými a pro ně velmi obtížnými, je prašpatným přednášečem; huhňá, opakuje se, koktá — je to prostě trapné; kdyby si to člověk přečetl v nějaké učebnici, měl by z toho víc. Ale když se rozhovoří s vášnivým zápalem, zmizí tento pomalý, jakoby pěší, ba přímo plazivý chod myšlení, tak vzdálený jeho povaze, a na jeho místo nastoupí skoky z jednoho vzdáleného kouta důkazů na druhý konec, jak to má Goobar ve zvyku. Cestu na vrchol vysvětlované teorie tvoří řada obrovských myšlenkových skoků a je třeba nemalého důvtipu, aby mu člověk stačil.
,To je přece jednoduché,“ řekl Žmur, „je těžké žádat od kamzíka, když se šplhá vzhůru na skály, aby držel krok s chodcem. A bude-li se pohybovat s vynaložením velkého úsilí tak pomalu jako chodec, bude provádět nepřetržitě desítky zbytečných pohybů, předbíhat se, zastavovat, vracet se a jeho uměle zpomaleným pohybům se pak nebude dostávat krásy a síly, jimiž se můžeme obdivovat jen tehdy, když se pohybuje přirozeným bleskurychlým krokem.“
Někdo z přítomných připomněl anekdotu, která tvrdí, že nové teorii, kterou Goobar vykládá napoprvé, nerozumí nikdo, dokonce ani on sám ne, druhý výklad chápe jenom on sám, a normálním smrtelníkům, samozřejmě odborníkům, se nezačne rozbřeskovat dříve, než když to slyší po osmé nebo po deváté. Dali jsme se do smíchu. Rozhovor se stočil na jiný předmět, ale brzy zase padlo Goobarovo jméno. Poznamenal jsem nahlas, že si génia představujeme vůbec jako starce, a pro někoho, kdo Goobara neviděl, může znamenat první setkání skutečné překvapení, protože Goobar není stařec. Když jsem domluvil, odvrátil jsem hlavu od světla, protože jsem si chtěl Goobara představit. Nemohl jsem však, měl jsem ve vzpomínkách pouze nepravidelné rty, vymodelované jakoby jediným prudkým pohybem, a oči, které byly ukryty pod převisem čela. Nemyslel jsem na to pouze já sám, znenadání se totiž někdo zeptal:
„A jakou barvu mají jeho oči?“ Nikdo z Goobarových spolupracovníků nedovedl odpovědět.
„Vidíte!“ řekl triumfálně ten, kdo se ptal, jako kdyby prováděl pokus, aby dokázal pravdivost své nevyslovené teze.
Když jsem odcházel od Ter Haara, bylo již pozdě večer; zamířil jsem do bytu. Vtom jsem zahlédl v hlubokém záhybu atomové clony, která se tady zvedá, Yrjólu, mladého Rudelíka a neznámou ženu. Chtěl jsem je minout, ale ozval se výstražný svist. Za okamžik měla GEA dostat svou denní dávku zrychlení. Nebyl bych už došel k výtahu, zůstal jsem tedy s nimi. Vyměnili pohledy, které svědčily o tom, že mají nějaké problémy, ale než padla slova na vysvětlenou, zapojily automaty soustavu pohonných motorů. Nic se nezměnilo. Světla na chodbách, přepnutá již na modré noční šero, klidně svítila, jen naše těla poněkud ztěžkla. Kdybych si neuvědomoval, že motory pracují (a neprozrazuje to ani nejslabší zvuk), mohl bych se domnívat, že mě prostě zalila náhlá vlna únavy. Mezitím oni tři lidé vstoupili do nejhlubšího místa zálomu. Naklonili se nad masivní, šikmo postavenou deskou, vystupující z pancéře, která je pokračováním jednoho z obrovských vnitřních žeber konstrukce rakety. Všiml jsem si ne bez údivu, že Yrjóla kouří cigaretu; je to pohled velmi vzácný, já jsem ho nikdy předtím kouřit neviděl. Naklonil se nad deskou a začal na ni oklepávat popel, který se na povrchu ukládal v tenké vrstvičce. Trvalo to dost dlouho a vypadalo to jako podivná hra, ale všiml jsem si, jak napjatě všichni pozorují kovovou plochu. Také já jsem se mimovolně naklonil, abych lépe viděl. Částečky popela neležely docela nehnutě, nýbrž se velmi líně skládaly do jakéhosi obrazce. Z počátku jsem to nechápal. Vtom mi svitlo. Popel se kladl do soustředných kružnic, jejichž centrum zřejmě leželo na druhé straně přepážky, někde uvnitř atomových komor. Pracující motory zřejmě vyvolávaly vibrace, příliš slabé, aby byly postižitelné, a kov přepážky přenášel toto nezachytitelné hlubinné chvění na vrstvičku popela, který se shromažďoval na nehybných místech — to znamená na uzlech vzniklých vln.
Ti tři lidé se dorozumívali pohledem. Yrjóla něco zapsal, žena zavřela záklopku přístroje na trojnožce a v nejbližší chvíli duté zabzučení oznámilo, že byly vypnuty motory.