,Co to děláte?“ zeptal jsem se.

Yrjóla mi pohlédl do tváře a přimhouřil oči.

„Především — mlčet — doktore, ano?“

„Cože, nemám o tom s nikým mluvit?“ podivil jsem se. „Dobrá, slibuji. Můžete mi říci, co to je?“

„Vibrace,“ řekl tajemně Yrjola. Rudelík se na nás nedíval. Hladil si prsty nedoholenou bradu, jako kdyby byl zamyšlený nebo dokonce ustaraný. Jen neznámá žena stála klidně a dívala se do prázdné chodby.

„To jsem pochopil,“ odpověděl jsem. „Ale je v tom něco zlého?“

„Je-li zlé to, s čím jsem nepočítal, pak je to zlé,“ řekl Yrjóla. V jeho tváři už nebylo nic šelmovského. Pod očima měl kruhy, jako z nevyspání.

„No, dobrá, ale co je to?“

Yrjóla pokrčil rameny.

„Zatížení motorů je stále stejné. Při nižších rychlostech vibrace nenastaly; projevily se při…“

„… při šedesáti tisících kilometrů za vteřinu,“ vmísil se náhle do hovoru Rudelík a pohlédl na nás, jako kdyby se vytrhl ze zamyšlení.

„Co je to tedy…“ zeptal jsem se znovu poněkud bezradně, jako bych již tušil odpověď. Byla to zvláštní situace. Stáli jsme v jednom z nejvzdálenějších zákoutí velké rakety, která se řítila tmou, obklopeni ze tří stran kovovým masívem clony. Bylo naprosté ticho, nehybná byla i světla v chodbě, jež se táhla tak daleko, že šňůra lampiček splývala na jejím konci v modravou stužku.

„Nevím,“ odpověděl přímo Rudelík, „s tímto úkazem jsme nepočítali, protože nevyplývá z teorie, proto tedy…“

„…teorie je nesprávná,“ dokončila žena. Stála nehnutě. Její hlas prozrazoval velkou únavu.

„Ano,“ řekl Yrjóla a usedl na šikmou kovovou desku.

„Možná, že řetězové reakce dávají maxima a minima pohlcování neutronů…“ prohodil jsem, vyhrabávaje těžce v paměti vědomosti, jimž jsem se kdysi naučil. Ale ihned jsem umlkl, protože omšelé trosky mého školního vědění byly směšné ve srovnání se zkušenostmi oněch tří.

„Hmmm,“ zabručel Yrjóla. Znamenalo to zápornou odpověď. „Už jsme posílali automaty na druhou stranu,“ ukázal pohybem hlavy na přepážku, „a to ne jednou…“

„No, dobrá,“ řekl jsem, „ale jaký to má význam, tak nepatrné…“

Yrjóla ke mně zvedl zespodu oči, krátce se na mě zadíval a zase je sklopil. Neřekl nic, přesto jsem pochopil teprve teď.

„Nebesa!“ vykřikl jsem, „ty vibrace se zvětšují, zvětšují při každém zrychlení, viďte?“

„Tiše!“ Rudelík mi stiskl ruku.

„Odpusťte…“ vykoktal jsem zmateně.

Yrjóla se tvářil, jako by tuto scénu neviděl.

„Zvětšují se?“ řekl, jako by se ptal sám sebe.

„Zvětšují, ale…“ pokračoval konečně.

„Ale ne lineárně!“ dokončil Rudelík. Celý se přihrbil, oči se mu leskly, viděl jsem, že v tomto okamžiku zapomněl na mou přítomnost. Říkal to jen inženýrovi; mechanicky vytáhl kapesní analyzátor: Yrjóla ztlumil jeho vzrušení pohybem ruky, jako by škrtl to, co řekl.

„Nu, ano,“ řekl. „Zdá se, že to dosáhne maxima při sto třiceti tisících kilometrů za vteřinu a pak se to možná bude zmenšovat, ale my nepůjdeme tak daleko. Goobar sice říká, že je to dobře, ale…“

„Cože, vy jste do této historie zasvětil Goobara?“

Yrjóla se pokusil potlačit úsměv, jako by říkal: „Ještě pořád nic nechápeš?“

„…říká, že je to dobře,“ pokračoval inženýr, „ale abych pravdu řekl, nám to nic neříká, protože jeho to zajímá jen potud, pokud to souvisí s jeho nynější prací…“

„A souvisí to?“ řekla žena.

„Ano, on z toho má dokonce radost, říká, že mu to pomohlo…“

„Tak oč vlastně jde,“ zeptal jsem se. Nechápal jsem dočista nic. Cítil jsem, že nás tu obklopuje něco, co nelze zachytit slovy.

„Je… nebezpečí…“ zeptal jsem se konečně, ale hned, sám nevím proč, jsem se zastyděl.

„Nebezpečí?“ odpověděl udiveně inženýr.

„Nemyslím, konstrukce GEY je propočítána se sedmdesátinásobným koeficientem bezpečnosti.“

„Nuže…?“

Yrjóla vstal, všichni se chystali k odchodu. Žena zvedla vibrometr postavený u zdi a Rudelík zatáhl za automat, který se za ním pohyboval jako pejsek.

Šli mimo mne, stál jsem nepohnutě, bez rozloučení, jako bych se byl proměnil ve vzduch. Yrjóla, který šel poslední, najednou se zastavil a vzal mě za ruku. Byl to pevný stisk.

„Je to něco, čemu nás život odnaučil,“ řekl dívaje se mi do očí, „něco, co není v té velké budově, kterou jsme postavili v uplynulých tisíciletích,“ udělal rukou široké gesto, jako by ukazoval okolí, ale pochopil jsem, že má na mysli budovu vědy. „Něco horšího než nebezpečí,“ připojil tišeji.

„Horšího?“ zeptal jsem se. Měl jsem v hlavě naprostý zmatek.

„Právě, že ano,“ odpověděl, „neznámo.“

Pustil mou ruku a odcházel za ostatními. Dlouho jsem si prohlížel setřené stopy vibrací na povrchu desky, která jako zrcadlo neodrážela světlo. Pak jsem i já odcházel po špičkách, jako bych střežil svěřené mi tajemství.

ZLATÝ GEJZÍR

Uplynul pátý měsíc cesty a druhý, co se opožďovaly rádiové signály ze Země. Měl jsem teď méně času než dříve. Věnoval jsem jej chlapci z Ganymeda. Po konziliu se Schreyem a Annou jsme se rozhodli, že zevrubně vyšetříme jeho mozek. První chirurg si vyžádal přímé spojení se Zemí, aby o chlapci získal co nejvíce podrobností; počítal totiž s tím, že ho bude muset učit jeho vlastní minulosti, jako kdybychom znovu popisovali stránky paměti zpustošené katastrofou.

Chlapec dovoloval, abychom s ním dělali, co chtěli; byl zcela pasivní. Nekladl odpor; mohli jsme ho vodit jako dítě. Anna mu věnovala velkou pozornost; nejednou jsem viděl, jak šla mezi záhony parku a vedla ho za ruku a on, vysoký, štíhlý, neobyčejně vážný, šel poslušně za ní a pokoušel se občas srovnat svůj dlouhý krok s jejími drobnými krůčky. Mluvila na něho, ukazovala mu květy, jmenovala je, ale všechno to se odráželo od jeho voskového klidu. Konečně nařídil Schrey provést rozhodující vyšetření. Velká encefalovizní aparatura měla nějakou poruchu, kterou jsem sám nemohl odstranit, a musel jsem se spojit s druhým astrogátorem, protože ten má na starosti automaty technické pohotovostní služby. Nenašel jsem ho hned; skončil právě službu a odešel z pilotní kabiny. Informátory mi nepomohly v hledání. Když jsem bloudil po celé raketě, zašel jsem nakonec do oblasti vzdálené od středních palub. Chodba přecházela v jakousi prostornou síň před malým koncertním sálem. Pod bílým postranním sloupem stál Lancelot Grotrian a díval se na bílou sochu, která zdobila střed prázdné síně. Řekl jsem mu, co mám na srdci. Rozmluva byla věcná, skoro suchá, avšak přítomnost bílého kamenného těla jako kdyby na ni vrhala světlo a vyplňovala každou zámlku.

V jistém okamžiku jsme vykročili, či spíše se začali procházet; naše kroky se hlasitě rozléhaly, zesíleny odrazem o klenbu, která se pne nad síní jako mušle zvednutá do výše. Nevím, jak se to stalo, ale zastavili jsme se zároveň tváří v tvář soše. Je to mladý chlapec, který se zastavil na daleké pouti. Tvář všední, málo poutavá, to je pravda. Ale jako nějaké velmi časné z nich vstávající březnové jitro, kdy vodou omyté, holé stromy, vystavené bledému sílícímu slunci, stojí plny očekávání velkých dní léta. Přesně taková tvář: očekávající splnění všech i těch největších slibů. Grotrian řekl, že socha je dílem Soledad. Vzpomněl jsem si na drobnou příhodu, která se odehrála před týdnem.

Viděl jsem sochařku v parku. Seděla na vrcholku návrší s opravdovou starodávnou knihou na kolenou. Zeptal jsem se jí, pln zvědavosti, jaká je to kniha. Neodpověděla, nepozvedla hlavu, nýbrž začala nahlas číst: „Otázali se tedy:

‚Jak se ti žilo?

,Dobře, odpověděl: ‚Mnoho jsem pracoval.

‚Neměls nepřátele?

‚Nemohli mi překážet v práci.

,A přátelé?

‚Žádali ode mne, abych pracoval.

‚Je pravda, žes mnoho trpěl?

,Ano, odvětil,je to pravda.

,Cos tehdy dělal?

‚Pracoval jsem tehdy tím více. To pomáhá. „

,O kom se to mluví?“ zeptal jsem se. Vyslovila jméno kteréhosi dávného sochaře a pokračovala v četbě, ihned zapomenuvši na mou přítomnost.


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: