Ve svých chlapeckých letech jsem učinil mnoho objevů. Jedním z největších byli moji strýcové. Dávno jsem věděl, že nejstarší otcův bratr, strýc Merlin, zkoumá kamení. Měl jsem své pochybnosti o jeho zdravém rozumu. Co zajímavého se mohlo skrývat v kamenech? Ale pak se ukázalo, že umí vyprávět o věcech tisíckrát zajímavějších, než jsou pohádky. V jeho ústech plagioklasy magmatických hornin, chrysolithy a křídové slíny dostávaly romantický, tajuplný význam; pomocí jablka a ubrousku dovedl ukázat, jak vznikají horské řetězy, a když vyprávěl o pláštích z lávy, které zahalují chladnoucí hvězdy, viděl jsem obludy chrlící oheň, máchající v černých propastech ohnivými purpurovými rouškami. Druhý strýc, Narian, ten Australan, který mě kdysi tak poděsil svou televizitou, je konstruktérem umělého podnebí na velkých planetách, vládcem metanových uragánů a pánem bouří, drásajících oceány ledových uhlovodanů. Jaké světy se mi otvíraly za jeho slovy! Vyprávěl mi o Gondwaně, létajícím kontinentu, o podivném nebi Jupitera, vyklenutém do tvaru obrácené polokoule, na němž malé Slunce svítí ve dne v noci, o tropických oblastech Saturna, zahalených po větší část roku do stínu vířících gigantických prstenců, o výpravách, které za svého mládí podnikal na ledově chladné měsíce této planety, jejichž jména znějí jako zaklínadla: Titan, Rhea a Diana.

Avšak s těžkým srdcem jsem je zradil oba a rozhodl jsem se jít ve šlépějích třetího strýce, Orchilda, známého v rodině pod přízviskem „Kosmák“. Když jsem se doslechl, že bombarduje atomy, představoval jsem si, že strýc Orchild vysedá někde ve své meziplanetární pracovně, nesmírně se namáhá, aby konečně ulovil tyto tak strašlivě maličké částečky látky. Ale co nevyšlo najevo? Tento člověk, který zkoumal nekonečně malé částečky látky, zabýval se právě stavbou zařízení, které svými rozměry překonávalo všechno, co existuje na Zemi a bylo dokonce větší než Země sama. Nebylo překvapující, že cesty do hlubin hmoty i do hlubin atomu stejně ústily v nekonečnu? Strýc Orchild stavěl stroje na bombardování atomů. Byly to vakuové komory, stavěné do tvaru prstence; magnetická pole v nich urychlovala nukleony — náboje vystřelované do jader prvků. Největší urychlovač třicátého století byl tvořen kruhovým prstencem průměru tří tisíc kilometrů; probíhal tunely v horských řetězech a překračoval údolí oblouky mostů; dalším vývojovým stadiem mohl snad už být jen urychlovač heliotron, obepínající celou zeměkouli. Že by konstruktéři konečně dospěli k nepřekročitelné hranici? Ne: vznikla myšlenka úplně nová. Bylo rozhodnuto zbudovat nový heliotron ve vzduchoprázdnem prostoru. Měla to být soustava trubic ve tvaru kola, vznášející se v prostoru někde mezi Měsícem a Zemí? Strýc Orchild mě vyvedl z omylu. Základní konstrukční prvek — vzduchoprázdno — už ve vesmíru existoval a dokonce znamenité jakosti. Rakety převážely ze Země do kosmického prostoru mnoho tisíc magnetických stanic, umístěných postupně v prázdnu tak, aby tvořily ideálně přesný kruh. A co dělal strýc? Dohlížel snad na tuto práci? Ne. Zabýval se právě tím, co bylo mezi stanicemi, to znamená vzduchoprázdnem. Tedy ničím? Kdepak. Z toho, co o něm říkal, vyplývalo, že není věci, která by skýtala větších možností než vzduchoprázdno, kterým postupují elektromagnetická pole, běžci a poslové vzdálených hvězd. Na televizitách se neobjevoval, protože při nich není možno šplhat po stromech, a to on velice rád dělával. Když přijel, vylezli jsme spolu na jednu z velkých jabloní, usadili se ve vidlicích větví, a chroupajíce tvrdá jablka, diskutovali jsme zarputile o polích impulsových, řídicích i únikových, o antifotonech a nevažitelných částicích hmoty. Ano, bylo již úplně jisté, že se stanu energetikem, pracujícím ve vesmíru. Avšak přišly letní prázdniny roku 3103 a všechny tyto plány nečekaně ztroskotaly. Bylo mi čtrnáct let a směl jsem se už pouštět na výlety do vzdálenosti několik set kilometrů. Jednou jsem si zaletěl na Tampere.

Znáte pamětihodnost toho malého ostrůvku v Severním moři, který byl základnou a dnes je muzeem kosmických letadel? Mezi zvětrávajícími balvany dolomitu, obklopena vysokými smrky, zvedá se obrovská hala s protáhlými okny, jakoby ojíněnými nánosem soli, přinášené vichřicemi z oceánu. Vevnitř u stropu klenoucího se na mřížovitých sloupech nosníků, připomínajících páteř a žebra předpotopní velryby, spočívají v řadách velká tělesa raket.

Kustodem muzea byl stařec se zarudlou tváří, s širokou bradou, v níž se kroutily, jako by je tam někdo zapomněl, řídké stříbrné vousy. Objevil jsem ho v spalovací komoře jedné z raket. Seděl v úplné temnotě u křemíkových nádrží, v nichž kdysi kypěl tekutý kov; teď to mezi prochladlými stěnami čpělo prachem a vlhkostí rzi. Lekl jsem se, když se vynořil přímo přede mnou. Byl jsem si jist, že jsem ve velké budově sám. Ve světle, dopadajícím zespodu pootevřeným příklopem, zpozoroval jsem bělost jeho brady. Zeptal jsem se, co tam dělá.

„Dávám na ně pozor… aby neuletěly,“ odpověděl po chvíli tak dlouhé, že jsem již zapochyboval, zdali odpověď vůbec uslyším. Chvíli nade mnou stál — slyšel jsem jeho těžký chrčivý dech — a sestoupil beze slova po visutých schůdkách na dno haly.

Navštěvoval jsem muzeum stále častěji. Naše styky se nemohly po nějakou dobu ustálit. Snažil jsem se, abych se se starcem sblížil, ale zdálo se, že se mi vyhýbá, ovšem pasivně: mizel v bludišti raket, ale když jsem ho konečně našel, odpovídal na otázky z počátku lakonicky, s přídechem sarkasmu, který jsem nechápal; později, jak se naše známost prohlubovala, byl stále sdílnější. Pomalu jsem poznal životopisy raket shromážděných v hale a také mnoha jiných kosmických letadel, protože znal — tomu jsem věřil — osudy všech raket i korábů, které kdy pravidelně létaly v oblastech sluneční soustavy v poslední šesti stoletích. Byl jsem u příbuzných na Helgolandu a přijíždíval jsem na ostrůvek skoro každý den. Postupně, jak stařec přeplouval nekonečné, jak se zdálo, oblasti své paměti, už jen on byl pro mne záhadou, protože nikdy nehovořil o sobě. Tušil jsem, že byl hvězdným kapitánem nebo snad velitelem velkých výprav, neptal jsem se však nikoho, protože jsem byl rád, že byl takový, jaký byl — zahalen nimbem tajemství.

Hned u vchodu haly stály mezi sloupy čtyři střely, postavené kosmonautickými dílnami před tisícem let. Archaická, štíhlá vřetena s jehlovitými zobáky, se stabilizačními plochami rozloženými jako peří šípu. Podvozky dvou prvních těžce spočívaly na šikmé betonové ploše, třetí byla nakloněna dozadu, jako by byla zadržena v pádu. Její pravá skluznice se dotýkala okraje základů, levá trčela do vzduchu, napůl vysunuta jako zchromlá noha mrtvého ptáka. Toto nejstarší hvězdné plavidlo zvedalo hlavu tak strmě, jako by čekalo vzlet, k němuž určitě jednou dojde, i když se dlouho odkládá. Dále ležely rakety z dvacátého druhého a dvacátého třetího století, ve tvaru trojhranných ryb. Z počátku jsem myslil, že jsou všechny černé, ale to je pouze halila milosrdná tma, snažící se zastřít skvrny a vpadlost boků.

Chtěl jsem říci, že mi stařec dělal průvodce po raketách, ale nebyla to pravda. Po točitých schůdcích se vystupovalo na úzký železný ochoz, odkud bylo vidět řadu temných hřbetů se zejícími vstupními šachtami. V raketách bylo umělé osvětlení. V jeho záři se otvíraly uzávěry síní, objevovaly se kulaté průchody, kajuty, transportní šachty i mezipalubní chodby. Sestupovalo se jimi až docela dolů, do prostor na dně, v nichž byly zapuštěny nůžkové výtahy podvozků, starosvětsky se lesknoucí rubínově červeným nátěrem. Zužujícími se tunely, přes řady olověných ochranných prahů dospěli jsme do atomových komor. Mezi černými zdmi, zdrsnělými žárem, který tu kdysi zuřil, stály shrbené kříže magnetů. V zaprášeném prostoru mezi nimi vířily kdysi úlomky sluncí, zdroje síly a pohybu.

Toto putování vyvolávalo v mém průvodci pocity nelibosti nebo dokonce nudy; buď jak buď, zůstával lhostejný jak k mým výbuchům nadšení, tak k tomu, co jsem říkal, a já hovořil skoro nepřetržitě.