„Tááák?“ řekl jsem zklamaně. „A víš, co? Meteotechnika je úplně zbytečná. No, snad tak ještě pro vás, ženské,“ dodal jsem velkomyslně, „ale my muži, my právě potřebujeme bouře, orkány a ne nějaké vyumělkované cukrátkové podnebíčko.“

Uta svraštila čelo a odpověděla lakonicky:

„Padají ti kalhotky.“

To jsem jí nemohl dlouho zapomenout.

Bratr mnou pohrdal z výšin své čtvrté třídy. Bylo mi už šest let a hořel jsem vášnivou touhou po dobrodružství. Do Dětského paláce v blízké Meorii mě ještě samotného nepouštěli. Byl jsem příliš malý. Dávali mi s sebou bratra jako ochránce. Protože jemu bylo už čtrnáct, sledoval pohádková představení s opovržením a snažil se mi zaimponovat tím, že mi šeptal do ucha — když se odehrávala na scéně neuvěřitelná kouzla — co se stane v nejbližší chvíli, protože obsah hry už znal.

Když jsem býval v Meorii, nemohl jsem se odtrhnout od výkladních skříní automatických skladů; nejvíc mě přitahovaly sklady s hračkami a cukrárny. Ptal jsem se maminky, zdali bych směl sníst všechny dorty a mohl mít všechny ty kouzelné věci, vystavené ve výkladních skříních.

„No ovšem,“ odpověděla.

„Tak proč si to všechno nevezmeš?“

Maminka se smála a říkala, že „všechno“ nepotřebuje. To jsem nedovedl pochopit.

„Až budu velký,“ říkal jsem, „budu mít vanu plnou šlehačky a vezmu si dorty, hračky, a vůbec všechno.“

Ale napřed bylo nutné, abych se stal velkým člověkem. Snažil jsem se tedy nějak urychlit proces růstu. Proto, když nebylo na obzoru nic mimořádného, rád jsem chodíval brzy do postele.

„Nestydíš se, chodit spát dříve, než se setmí? Takový veliký chlapec?“ říkávala matka.

Lišácky jsem mlčel. Věděl jsem, že ve spánku utíká čas rychleji než při bdění.

Když mi bylo osm let, pokusil jsem se po prvé vnutit svou vůli sourozencům; šlo o to, jak oslavit blížící se otcovy narozeniny.

Z učebnice už jsem měl mlhavé představy o starověkých satrapech a navrhl jsem, abychom tatínkovi postavili královský palác. Vysmáli se mi; rozhodl jsem se tedy, že plán provedu na vlastní vrub. Maminka se mi snažila vysvětlit, že tatínek palác nepotřebuje.

„Nevzpomněl si na palác, protože nemá čas,“ odpověděl jsem, „ale až ho dostane, bude mít určitě radost.“

„Ale kdepak. Dárek, to přece nemůže být věc, velká ani malá. Před dávnými a dávnými časy, ve starověku, dávali si lidé všelijaké věci, ale teď dostávají dárky pouze děti, protože každý dospělý může mít všechno, po čem zatouží.“

Říkal jsem si v duchu, že takové roztřídění je strašně nespravedlivé. Dospělí mohou mít všechno, a jak to dopadlo, když jsem si třeba při obědě chtěl vzít třetí kousek dortu? Pomlčel jsem však o tom, protože jsem se nechtěl s maminkou přít.

„Vzpomínáš si,“ pokračovala, „jak ti předevčírem na zahradě usnul na kolenou pejsek? Ani ses nehnul, přestože ti to bylo nepohodlné, přestože tě to unavovalo, ale nechtěls pejskovi způsobit nepříjemnost. Byl jsi rád, že to můžeš pro pejska udělat, vid? Tatínkovi musíš darovat také něco podobného; uvidíš, jakou bude mít radost.“

„Dobrá,“ odpověděl jsem, „ale tatínek mi přece nespí na kolenou.“

„Ano, ale copak musíš večer, když čte, dělat rámus a vypalovat pod jeho oknem ohňostroj?“

„No, rakety vypalovat nemusím,“ řekl jsem, „ale to je příliš málo.“

Odešel jsem zadumán. Plán na královský palác uzrával.

Jako v každé domácnosti, také my jsme měly mnoho automatů: na uklízení, na vaření, na řemeslné a zahradnické práce. Poslední z nich, které pečovaly o květiny a stromy, se jmenovaly Monoty; Monot jedna byl u nás ještě z dědečkových časů. Nejednou mě nosil přes rameno jako ovci; našemu vlčákovi Plutovi se to však nelíbilo; psi nemají rádi automaty. Babička mi říkala, že se vůbec všichni nižší tvorové automatů bojí, protože nechápou, že se pohybuje něco, co není živé.

Vzal jsem si k srdci babiččin výrok, protože ani já jsem nevěděl, proč se automaty pohybují a vykonávají udělené rozkazy; že bych byl také nižším tvorem?

Proto dříve, než jsem začal se stavbou paláce — měly jej samozřejmě postavit naše automaty — zalezl jsem s oběma Monoty do nejvzdálenějšího kouta zahrady a pro počátek jsem nařídil prvému, aby rozpáral druhému břicho, abych viděl, co v něm je, ale odmítl mě poslechnout. V zuřivém vzteku jsem vzal největší kladívko, jaké jsem mohl doma najít, a pustil jsem se sám do díla. S kovovým pláštěm jsem si nevěděl rady. V zápalu práce jsem načisto zapomněl, že je doba tatínkovy odpolední siesty, a mlátil jsem kladivem, až se to daleko široko rozléhalo. Najednou jsem nad sebou uslyšel něčí hlas. Rudý jako rak, polomrtvý únavou, pozvedl jsem oči a uviděl tatínka, který melancholicky pokyvoval hlavou.

„Kdybys raději vynaložil aspoň zlomek té energie na učení,“ řekl a odešel.

Na mé deváté narozeniny, které připadly na jaro roku 3098, řekla mi maminka, že za čtrnáct dní, budu-li hodný, pojedu s rodiči a sourozenci na Venuši. Měl to být můj první meziplanetární let. V době dělící mě od data odjezdu žil jsem životem zvláště příkladným. Večer před odjezdem přijeli k nám osobně všichni strýčkové; maminka oslavila tuto schůzku zázrakem kuchařského umění, který připravila v nejhlubší tajnosti. Byl to měsíční dort — ve vhodné chvíli na stole zašuměl a vychrlil z kráteru vlny šlehačky, valící se po čokoládových úbočích.

Už řadu dní jsem se kojil skrytou nadějí, že nás cestou na Venuši stihne katastrofa a že se usadíme jako trosečníci na nějakém planetoidu. Připravoval jsem se potají na tuto možnost a rozhodl jsem se vzít s sebou nezbytné zásoby potravin. A protože se mi dort zdál pro tyto účely zvlášť vhodný, vstal jsem v noci, vzal ze špižírny veliký kus a ukryl jej na dno svého kufříčku. Na druhý den, sotva se rozednilo, vydali jsme se na meorijské raketové nádraží. Let na Venuši netrval dlouho a proběhl bez nejmenší příhody. Zklamán z hloubi duše, znuděn pohledem na černé nebe viditelné z vyhlídkové paluby, uchýlil jsem se do kouta kajuty, a aby zásoby nepřišly nazmar, pojídal jsem jeden kus čokolády se šlehačkou za druhým až do chvíle, kdy megafony ohlásily, že se blížíme k leteckému přístavu planety. Následky byly katastrofální. Z celého pobytu na Venuši mi utkvělo v paměti jenom bolení břicha, květinami a ptáčky vymalovaný pokoj dětského ambulatoria a obtloustlý lékař, který — když se ke mně blížil — smál se zdaleka a ptal se, jak že se mi líbí na Venuši.

Příštího dne jsme se museli vrátit; do rakety mě naložili celého uplakaného; byl jsem už zdráv, měl jsem tedy dosti sil, abych důkladně zvážil neštěstí, které mě postihlo a které — a toho jsem se bál nejvíc — mohlo by být důvodem, aby se mi moji sourozenci posmívali. Proto jsem v době letu na Zemi zachovával tajuplné, pochmurné mlčení; nikdo tomu samozřejmě nevěnoval pozornost. Takové byly konce mé první kosmické výpravy.

Nebudu rozmnožovat řadu těchto historek přeházených bez ladu a skladu, které mi utkvěly v paměti, vzpomínek bezvýznamných jako nepotřebné drobnosti, s nimiž se člověk těžko loučí. Vzpomínám si na ně, ale nemohu v sobě najít dítě, které bylo jejich hrdinou. Co mi z toho všeho zbylo? To, že mám rád pohádky? To, že nemohu vidět čokoládu? Víc sotva. Avšak v tomto maličkém zbytku je ukryt stín světa zapadlého na samé dno mé bytosti, světa nedosažitelného a nepochopitelného, který se někdy znenadání vrací ve zvláštním odstínu večerního nebe, v náhlém zamyšlení, v šumotu deště, v neznámé vůni, v měkkém nočním šeru a vyvolává úsměv smutku.

Když jsem se po letech vrátil domů, naše zahrada mě překvapila, ba téměř ohromila. Poznával jsem každý záhon, každý strom, ale tam, kde se dříve prostíraly krajiny vzrušujících dobrodružství, nebylo už nic. Obyčejná květinová zahrada s altánkem, jabloněmi a živým plotem. A jak to všechno bylo malé! Cesta od domu k brance bývala dříve výpravou, plnou dobrodružství, jaké mi nyní nedává let okolo Země. Ano, několik let stačilo, aby se Země stala menší než zahrada mého dětství. Vždyť nedočkavé tužby se splnily: dospěl jsem a směl jsem si dělat všechno, co jsem chtěl… ale to už je jiná historie.