Kdysi před věky, dlouhou dobu před érou astronautiky, se lidé domnívali, že meziplanetární lety nebude možno uskutečnit, aniž byly pro rakety vytvořeny mezistanice, ležící mimo Zemi, tak zvané umělé družice. Pak ukázal pokrok techniky, že je takový plán zbytečný. Ve skutečnosti se kosmonautika rozvíjela po víc než sedm let nezávisle na umělých družicích, na nichž byly umístěny pouze observatoře a stanice regulace počasí. Přesto však po staletích nastala doba, kdy se v další fázi vývoje vyskytla nutnost stavby astronautických mezistanic, nutnost vyvolaná novými příčinami. Stalo se to tehdy, když člověk přešel od letů meziplanetárních k výpravám na hvězdy.

Již v počátečních studiích příprav, při zkoumání vlivu obrovských rychlostí na lidský organismus, vznikla potřeba zřídit zkušební odbočky na umělých družicích ve značné vzdálenosti od Země, odstranit tak škodlivý vliv její přitažlivosti. Potom, když lidé začali budovat mezihvězdnou raketu, ukázalo se, že ji bude nutno stavět v mimozemském prostoru, protože je příliš veliká, aby se mohla z planety vznést nebo na ní přistát. Podobně kdysi dávno nemohly velké zaoceánské parníky vplouvat do malých přístavů, nýbrž kotvily ve značné vzdálenosti od nich a spojení s pevninou udržovaly pomocí malých parníčků. Stejně tak GEA, první mezihvězdná raketa, postavená ve vzduchoprázdnem prostoru, ve vzdálenosti 180 tisíc kilometrů od Země, neměla nikdy přistát na žádné planetě, nýbrž pouze sestoupit do horních vrstev atmosféry a — jako kdyby na nich plula — chrlit ze svého nitra mračna dopravních raket.

A tak už vlastně za mých časů vznikl v cislunárním prostoru první dok pro stavbu raket určených k letům mimo sluneční soustavu.

Jednu z prvních fází stavby jsem kdysi pozoroval ze Čtvrté umělé družice. Stál jsem v zasklené pozorovací kabině na vrcholku kovového trupu v zástupu zvědavců. Přímé rakety sem nepřetržitě přivážely nové a nové turisty.

Práce v doku se konaly v kuželi stínu vrhaného Zemí, jejíž noční polokoule zela na nebi jako obrovská černá šachta. Oblast staveniště osvětlovaly ve vzduchoprázdnu umístěné reflektory, pohybující se kyvadlovitě sem a tam; každý vrhal dvanáct proudů světla, odrážejícího se zrcadlovými záblesky daleko dole, na pancéřových, vrstevnatě ukládaných plátech rakety. Hloučky automatů se hemžily po jejím povrchu, jedny se neustále pohybovaly vpřed a vzad, jako člunky na obrovském tkalcovském stavu, jiné se každou chvíli zvedaly nad povrch a hned se zatřpytily, když je světlo reflektoru zasáhlo, hned tonuly ve tmě. Dalekohledem mohl člověk spatřit mohutné nosníky a oblouky konstrukce, které tyto malé stroje přenášely z místa na místo bez nejmenší námahy, protože tady všechna břemena ztrácela svou váhu. Prostor byl vyplněn obláčky různobarevného kouře, tryskajícího zpod svářecích přístrojů. Dlouhé chvosty barevných jisker stékajících po bocích stavěné rakety splývaly v mračna, která se líně pohybovala za třpytícími se raketami a byla probodávána proudy záře v desíti různých směrech. Orgie světel zhášely bledé hvězdy, které tvořily pozadí jen zdánlivě ploché. V poměru k naší pozorovatelně, která byla vzdálena třicet kilometrů, vykonávala celá tato oblast horečné práce obrat kolem své osy, majestátní ve své pomalosti, což mělo za následek, že reflektory, které na počátku svítily „nahoře“, octly se nakonec „dole“, při pochopitelné relativitě těchto pojmů v prostoru bez tíže.

Po jedenácti měsících nepřetržité práce automaty zmizely: vklouzly — pokud patřily k její mechanické posádce — dovnitř rakety, nebo se stáhly na některou ze svých základen — a GEA, stříbrná, velká, mlčenlivá, vysvobozená z lešení, pohybovala se okolo Země jako její umělá družice. Z jejích propastných trysek ještě nikdy nevyšlehl atomový oheň.

Můj otec měl rád poezii způsobem poněkud zvláštním. Díla svých oblíbených básníků čítal velmi zřídka, básním říkal „pomůcky“, které člověk přece nepotřebuje pořád: a světlo v okně jeho pokoje se rozžíhalo jen někdy v noci. Takovou „pomůckou“ v měsících čekání byly pro mne horolezecké výstupy. V nejrozmanitějších dobách jsem prosil kolegy, aby mě zastoupili na klinice a vydával jsem se sám na obtížné horské túry.

Ale najednou jako by se nad mou hlavou roztrhl pytel s událostmi; v několika mála dnech jsem dostal od prvního astrogátora výpravy zprávu, že jsem byl přijat za člena posádky, přečetl jsem své jméno na listině závodníků letních olympijských her a — seznámil jsem se s Annou.

Měla světlé oči s moudrým výrazem, který se opakoval nějak opatrněji nebo lhostejněji v jejích plných rtech. Studovala geologii, měla ráda hudbu a staré knihy. Nic víc jsem, myslím, o ní nevěděl. Když jsem byl sám, miloval jsem ji nesmírně. Když jsme se scházeli, přestávalo to být tak jisté. Záměrně i bezděčně prováděli jsme jeden druhému malé, zraňující nepříjemnosti, stále docházelo k nedorozuměním, k výstupům dnes dramatickým, zítra bezvýznamným. A přece jsem se pro ně trápil. A utrpení, to jsem znal z knížek, je průvodním zjevem velkých citů, a tak tedy cestou nepřímého, i když přísně logického uvažování jsem dospíval k názoru, že Annu přece jen miluji.

A ona? Nic určitého jsem se nemohl dopídit. Když jsme byli spolu, její pohled, otevřený a vzdálený, jako by jej vysílala vstříc krajinám pro mne neviditelným, často někam utíkal… bývala zamyšlená nebo posmutnělá a duchem nepřítomná. Zlobilo mě to. Byla ke mně milá a pak jsem já byl milý k ní. Celý náš vztah byl jaksi mlhavý, plný nápovědí, tonul v dohadech a očekávání. Byl současně nesnesitelný i okouzlující a bylo jaro. Chodili jsme po parcích, naslouchali, jak se ptáci učí zpívat, sedávali na lavičkách pod keři, obsypanými zelenými pupeny; trhal jsem je, otáčel v prstech a bezmyšlenkovitě jsem je rozlupoval, jako kdybych chtěl násilím dát jim, dosud nerozvinutým a dětsky slepeným, tvar příštích květů. Bylo v tom něco víc než znak přechodné nervózy, protože i nám nejvíce chyběla jedna věc, která by dovolila možnostem, aby dozrály — čas. Pouze čas, který nás spojuje nebo rozděluje, mohl vše vysvětlit. Ale my jsme jej neměli. Datum odletu ze Země se blížilo, mnohokrát jsem se rozhodl, že si s Annou otevřeně promluvím, ale stále jsem to odkládal. Zároveň se blížil den startu na olympiádě. Jedno i druhé mi zahánělo spánek z víček. Zvláštní shoda okolností? Snad, ale jak pateticky se utvářel můj život! Věděl jsem, že můj první olympijský maratón je zároveň i poslední, protože po návratu z výpravy budu již příliš stár. Zvítězit před odletem, nebylo by to nádherné rozloučení se Zemí? Odletět k hvězdám s vavřínovým věncem na skráních? Stár pětadvacet let — a proto se sklonem k filosofickým generalizacím — jsem si řekl: máš všechno, po čem jsi toužil, závěrečný diplom ze studií, účast na výpravě do vesmíru, olympijský závod a lásku — a jsi nešťastný! Skutečně, jak moudré je přísloví: „Dej člověku vše, po čem touží, a zdrtíš ho!“

V takové náladě jsem začal trénovat. Běhal jsem po velkém oválu dráhy, po travnatých pahorcích širé pobřežní krajiny i v dlouhých stromořadích universitních parků, vždycky sám, se stopkami v ruce, v úpalném červnovém slunci, za ustavičného, všude slyšitelného šumění blízkého oceánu. Trénoval jsem pouze ráno. Uběhl jsem svých dvacet kilometrů a hnal se do výzkumně kondičního tábora, v němž už měsíc bydlili budoucí účastníci výpravy. Bylo to městečko ležící mezi starými cedrovými lesy na úpatí Karakorumu. Jmenovalo se Keriam, avšak vžil se název, vyslovený neznámo kým, „Očistec“, protože tvořilo pro své obyvatele přechodný stupeň mezi Zemí a palubou rakety. Není snadné vystihnout atmosféru, jaká v něm vládla. Mnoho času zabíraly přípravné práce a přednášky z nejrozmanitějších oborů, které měly za účel připravit každého na cestu pokud možno všestranně. Zároveň byli budoucí astronauti vyšetřováni: fyziologové, biologové a lékaři se pohybovali ve svých zářivě bílých pláštích v laboratoři, z níž se ozýval svist roztáčených odstředivých kabin. Nejednou jste mohli potkat mezi mnoha tvářemi plnými života nějakou tvář pohaslou: někoho, komu neodvolatelný výrok lékařů uzavřel cestu ke hvězdám.