Přitom na brány městečka prudce dorážel zemský život. Přestože se mnoho druhů vydalo na cestu se členy nejbližší rodiny, ženami a dětmi, přece jen každý zanechával na Zemi někoho blízkého a neuplynula snad hodina, v níž by se radost a očekávání věcí příštích nemísila se smutkem loučení.

A tak jsem dělil svůj čas mezi stadión a „Očistec“, s Annou jsem se nevídal po řadu dní, a jen když jsem urval nějakou chvilku, než nastala noc, vídával jsem ji při televizitě. Při poslední, docela náhodou a neočekávaně, došlo k rozhodující rozmluvě. Jak jsem se obával, řekla mi Anna, že její studijní obor je pro cestu neužitečný. Pracovat mohla pouze na Zemi. Hovořil jsem o síle citu, který překážky rozmetá na prach. Pak se zeptala, jestli bych se já — kdyby se situace obrátila — kvůli ní zřekl medicíny? Co jsem měl odpovědět? Cítil jsem, že se všechno hroutí, že ji ztrácím, a začal jsem říkat strašné věci, vyčítat jí, že by změnila své studium, kdyby mě skutečně milovala, nebo přestala vůbec pracovat — na nějaký čas — připojil jsem spěšně, když jsem viděl, jak Anna zbledla.

„Chtěls mě ranit?“ řekla. „Podařilo se ti to.“

Existuje staré úsloví, že by se člověk nejraději propadl do země; nuže, při televizitě se to dá uskutečnit téměř doslova; rozhněvaný i zahanbený, stiskl jsem vypínač a Annin pokoj a její tvář, oči, hlas, všechno zmizelo jako kouzlem. Pevně jsem si umínil, že ji už víckrát nevyhledám, ale hned nazítří jsem si našel záminku: omluvit se za své včerejší chování. Už se pro ně na mne nehněvala. Nakonec jsme si dali schůzku den po maratónu. Počítal jsem snad ještě v skrytu duše, že změní své rozhodnutí? Nejpoctivější bude odpověď: chvílemi — ano. Zatím jsem se vrátil na dráhu ke svým samotářským běhům. Musím se přiznat, že jsem občas zavíral oči, abych pod zavřenými víčky spatřil Annu, ale neobjevovala se. Stejně jako dříve běhal jsem se stopkami v ruce, a když se pohyb jejich ručičky shodoval s údery mého pulsu, zmocňoval se mne pocit, že má námaha uvádí do pohybu čas a kdyby nebylo mne, že by se zastavil, a že ostrým finišem běžím přímo ke třem velkým dnům: dvacátého července jsem měl startovat v maratónu, dvacátého prvého ráno setkat se s Annou a dvacátého druhého večer se hlásit na palubě rakety.

V této době jsem se čím dál tím živěji zajímal o favority. Tři nejnebezpečnější byli Gerhard, Mehilla a El Tůni. Zvláště na Mehillu jsem se nemohl vynadívat. Krok měl neobyčejně lehký, téměř o pět centimetrů delší než já, byl totiž vysoké postavy. Užíval taktiky nečekaných trháků mezi dvacátým a třicátým kilometrem. Tam obyčejně ze sebe setřásl soupeře, a neohlížeje se, hnal se vpřed dlouhými lehkými kroky, jako by se stával čím dál tím lehčím a nesl se vzduchem. Ke konci tréninku jsem s ním jednou běžel celou trať, a přestože jsem ze sebe vydal všechno, doběhl do cíle o šest set metrů přede mnou. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy večer, když jsem se svlékal do koupele, prohlížel své vlastní nohy, zachmuřeně a zkoumavě měřil očima svalstvo na stehnech a lýtkách — jako hudebník, hledající ve svém nástroji jeho nedostatky a zároveň skryté možnosti.

Mohu otevřeně říci, že to nebyly nejhorší nohy, ale s Mehillovýma nohama se srovnávat nedaly. Blížil se den startu, den porážky; přátelé přede mnou neskrývali své pochyby; nebylo u nás zvykem utěšovat někoho falešnými slovy.

Noc před závodem mě stihla největší pohroma, jaká závodníka může postihnout; buď že se projevil neklid dosud potlačovaný, nebo jsem v posledních dnech trénoval příliš mnoho, fakt je, že jsem spal neobyčejně špatně, a že jsem se ráno odplazil z lůžka jako přeražený a zcela vyčerpaný, vyčerpaný před startem! Nenapadlo mě však, abych odstoupil; odjel jsem na stadión a opakoval si, že se člověk musí naučit prohrávat.

Stadión byla vlastně širá, rozlehlá pláň. Nad ní hučelo několik tisíc, ba možná několik desítek tisíc vrtulníků, které zakrývaly slunce. Pořadatelé je řídili v malých červených vrtulnících dvěma směry a označovali jim místa, na nichž se směly zdržovat, to znamená vznášet se nehybně ve vzduchu. Když se všechno uklidnilo, bylo slyšet lehký, dutý šumot mnoha tisíc točících se vrtulí a po obou stranách dráhy se vznášely pravidelné obdélníky vrtulníků stojících na jednom místě a tvořících hustý mrak různobarevných trupů, mrak obrovský, dotýkající se téměř oblak a mírně nakloněný. Nad oválnou dráhou se teď pohybovala pouze jednomístná trysková letadla vrchních a pomezních rozhodčích; konečně začali z budovy, skryté mezi stromy, vycházet závodníci. Na tento den bylo u meteotechniků objednáno počasí sice pěkné, ale podmračné, s mnoha vysokými kupovitými mraky, které měly zaručit v částech trati vystavených slunci teplotu ne příliš vysokou. Když trať opustila stadión, vinula se mezi rozlehlými parky a zahradami Ústavu, vedla až k pláži na pobřeží (byl to nejtěžší úsek trati) a vracela se osmnáctikilometrovým úsekem v alejích, lemovaných po obou stranách palmami a kaštany.

Závod shromáždil u startovní čáry více než osmdesát závodníků. Stáli jsme ve třech řadách; vzhledem k délce trati nemělo pořadí na startu žádný význam. Na startérovo znamení jsme vyrazili. Z obou stran unisono zavyly mraky vrtulníků, zachvěly se a daly se do pohybu za námi až k hranici, označené dvěma řadami červených balónů. Dále nás směla doprovázet pouze kontrolní letadla a letouny zdravotní služby.

Podle prastarých pravidel nevyhrává maratón ten, kdo vede v první polovině trati. Do desátého kilometru běželi závodníci hustě vedle sebe, ve velkých skupinách a všechno se odehrávalo více méně tak, jak jsem předpokládal; utvořila se čelní skupina, v níž bylo osmnáct běžců; od ostatních je dělila mezera zvolna se rozšiřující.

Já sám jsem běžel ve vedoucí skupině jako jeden z posledních a snažil jsem se hlídat kromě tří zmíněných závodníků z naší university také Jaffara a Elesze z ostatních. První, neobyčejně štíhlý, se světlou pletí, připomínal postavou Mehillu, třebas nebyl tak šlachovitý jako on; druhý robustní, černooký, běžel jako stroj a pracoval pravidelně lokty. Z jeho sevřené siluety dýchala dravost, jakoby stažená do jediného uzlu. Rozhodl jsem se, že se zavěsím na tuto pětku mezi dvacátým a třicátým kilometrem a pak se jim utrhnu a poběžím jako první až do cíle.

Vzpomněl jsem si na své tréninky na pahorcích mořského pobřeží. Běhal jsem obyčejně za plného slunce, které jako by mi propalovalo přes bílou čepičku vlasy i lebku, a protože jsem při běhu vůbec nepil, stékal mi při tréninku po tváři a do očí pot stále hustší a slanější. Říkával jsem si tehdy:,Tu máš, tu máš, máš toho málo?“ A zatím, co jsem na rovných úsecích běhával poměrně pomalu, přidával jsem, když trať stoupala, zrovna jako bych sám sebe nenáviděl a chtěl utýrat své vlastní tělo.

Tyto tréninky mi nepřidaly na rychlosti, zato mi však daly vytrvalost, které jsem měl v kritickém dnu zapotřebí. Meteotechnikové jako obyčejně mířili, ale do černého stejně netrefili; do jedenácti, to jest do okamžiku, kdy jsme minuli značku devatenáctého kilometru, plynuly po nebi velké, kupovité mraky, ale když roztažená šňůra závodníků počala klesat široce rozhozenou serpentinou k přímořské pláži, kde nebyl ani kousek stínu, oblaka se rozplynula. Běžel jsem v čelní skupině buďto na posledním, nebo na předposledním místě; i přes probděnou noc jsem se cítil docela svěží, přestože jsem chvílemi měl neurčitý pocit, že mé nohy prorážejí látkou o něco hustší než vzduch. Snažil jsem se dělat co možná dlouhé a lehké kroky. Zato srdce a plíce pracovaly výborně, celý svět se trochu třásl, shodně s automatickým rytmem běhu, tep bušil pravidelně, rovnoměrně, bez zrychlení, až na to, že mi stále hlasitěji zvonilo v hlavě. Ještě pořád jsem dýchal nosem, zatínaje zuby do kapesníku.

Když zmizel za obzorem poslední z řady velkých mraků, zaměřilo slunce na nás celou sílu svých kolmých paprsků a již po pěti minutách došlo v čelní skupině k dramatickým změnám. První odpadl Elesz; jeho robustní postava jako kdyby ustupovala proti proudu závodníků, pohybujících se vedle něho. Když se octl za mnou, zmizel mi brzo z očí. Soustředil jsem pozornost na Gerharda a El Tuniho. Druhý z nich, štíhlý, krásně stavěný, s širokou a zdánlivě plochou, ale objemnou hrudí skutečného štrekaře, v posledních osmi kilometrech vedl. Teď se držel na svém místě, avšak podle příznaků stejně těžko popsatelných jako dobře patrných jsem si uvědomil, že ho vedení stojí čím dál tím větší úsilí. Přestal běžet úsporně, a to byl počátek jeho konce. Jeho žluté tričko jako kdyby zakolísalo a pak se neodvratně začalo propadat zpět a řetěz závodníků, udržujících stejné tempo, je začal míjet. Jaffara jsem marně hledal očima, ale nerozhlížel jsem se příliš ze strachu, abych nevypadl z rytmu. Slunce pálilo stále žhavěji. Cítil jsem, jak spaluje má obnažená ramena a stehna, avšak jeho nesnesitelný žár mě naplňoval nadějí. Věděl jsem, že to, co bylo pro mne zlé, bylo pro ostatní ještě horší.