Chvílemi mu mizela z, očí, pak opět zachytil její stopu, protože prosvítala z dna černých řek, hadovitě se svíjejících, až, se najednou zastavil na místě, které mu připadalo nějak povědomé — spatřil, jak ohnivě hořící tělesa, částečně už zformovaná, řítí se do jakési propasti, hned vedle vyskakovala další, jakoby vystřelovaná nahoru z otevřené šachty — tam je pohlcovaly řady shora visících černých sloupů, podobných sloním chobotům, pak sjížděla středem těch sloupů růžovými špalíry chladnoucího žáru a zmenšovala se ve výšce. - Doktor šel a šel, s hlavou vyvrácenou vzhůru, nemyslil na nic. Tělesa ho předbíhala, ale to nebylo důležité, protože ustavičně proudily řady dalších — vtom div neupadl. Vyrazil přiškrcený výkřik.

Zase už stál na volném prostranství, před ním se vršil kopulovitý útvar závitnice, krupobití, v čase dlouhé pouti už úplně vychladlých černých předmětů se shora vřítilo do jejího klína. Doktor obešel boční stěny závitnice, protože už věděl, z které strany může očekávat porod — a hle, octl se nablízku mužů, shluklých kolem Inženýra, který pořád ještě zkoumal černý předmět, zatímco praskající, obrovská bublina zrovna vychrstla „hotové výrobky“ do nově utvořeného žlabu v prohlubni.

„Haló! Nemusíš se namáhat! Už všecko vím! A hned vám to řeknu!“ vykřikl Doktor.

„Kdes byl, už jsem se o tebe začínal bát, „řekl Koordinátor. „Opravdu jsi něco objevil? Inženýr totiž neví nic.“

„Kdyby jenom nic! To by bylo ještě krásné!“ zabroukl Inženýr. Vztyčil se, kopl vztekle do tmavého předmětu a změřil si Doktora hněvivým pohledem.

„Tak cos objevil? „

„To máte tak,“ řekl s podivným úsměvem Doktor. „Tyhle věci jsou nasávány tamhle;“ ukázal na právě se otvírající rypákovitý chřtán, — „hleďte, ten se teď uvnitř rozpálí, vidíte? — Teď se všecky roztaví — smísí — vyjdou v určitých dávkách nahoru, tam začíná obráběcí proces, když ještě jsou žárem skoro višňově rudé, padají dolů, do podzemí, tam musí být ještě jedno patro, a tam se s nimi znovu něco děje, vracejí se takovou šachtou sem, docela bledé, ale ještě žířící, udělají si výlet až pod střechu, padají tamhle do toho bubnu — “ ukázal na závitnici, „potom do» skladiště hotových výrobků«, z něho jedou zpátky do toho chřtánu, roztavují se v něm a tak dokola, bez konce — dostávají formu, seřadí se, roztaví se, dostávají formu…“

„Zbláznil ses,“ řekl Inženýr šeptem. Na čele se mu zaperlily těžké kapky potu.

„Nevěříš? Můžeš se sám přesvědčit.“

Inženýr se přesvědčil — dvakrát. Trvalo to dobrou hodinu. Když se opět octli u žlabu, který se zrovna plnil novou porcí „hotových výrobků“, řadících se do čtverce, začal padat soumrak a v hale se setmělo.

Inženýr vypadal jako pomatenec — třásl se hněvem, jeho tvář se křečovitě svírala, ostatní nebyli méně užaslí, neprožívali však celý ten objev tak hluboce.

„Musíme odtud,“ řekl Koordinátor, „potmě to může být svízelné, „uchopil Inženýra za paži. Nechal se odtáhnout jako bez vůle, vtom se mu vytrhl, přiskočil k černému předmětu, který tam nechal, a s námahou jej zvedl.

„Chceš to vzít s sebou?“ řekl Koordinátor.“Dobrá. Hoši, pomozte mu.“

Chemik chytil ouškovité výčnělky a společně s Inženýrem nesl neforemný černý předmět. Takto došli k vlnivé hranici haly. Doktor klidně přistoupil k sirupovitě se lesknoucí stěně „vodopádu“ a octl se na pustině v chladném večerním vzduchu. S rozkoší nabral hluboko do plic závany větru.

Ostatní se vynořili za ním; Inženýr a Fyzik namáhavě přinesli svůj náklad na místo, kde zanechali batohy, a mrštili jím o zem.

Zapálili vařič, ohřáli trochu vody, rozpustili v ní masový koncentrát a náramně vyhladovělí pustili se do jídla. Jedli mlčky. Zatím nastala úplná tma, vyskočily hvězdy a jejich světlo, zhuštěné a elektrické, sílilo každým okamžikem. Nezřetelné houštiny vzdáleného lesíka se rozplynuly ve tmě, už pouze namodralý plamének vařiče plápolal v mírných nárazech větru a šířil skoupé světlo. Vysoká, do noci pohroužená stěna haly za jejich zády nevydávala ani nejslabší zvuk, nebylo ani vidět, jestli po ní stále plynou podélné vlny.

„Stmívá se tady jako u nás v tropech,“ řekl Chemik.

„Zřítili jsme se v tropickém pásu nebo co?“

„Zdá se, že ano,“ odpověděl Koordinátor, „i když ani neznáme odklon dráhy planety od ekliptiky.

„Jak to? Ten přece musí být známý?“

„Ovšem, údaje máme… v raketě.“

Odmlčeli se. Noční chlad sílil, zabalili se do přikrývek a Fyzik se pustil do stavění stanu. Napumpoval.plátno, až zůstalo stát, tuhé, podobné zploštělé polokouli s nevelkým otvorem těsně nad zemí; hledal nablízku nějaké kameny, kterými by zatížil okraje stanu, aby jej vítr neodnesl — měli kolíky, ale nebylo je čím zatlouci — nalézal však jenom

drobné úlomky a vrátil se s prázdnýma rukama k druhům, sedícím kolem modravého plaménku. Vtom padl jeho pohled na těžký předmět, který přinesli z haly, pozvedl jej a zatížil jím okraj stanu.

„Aspoň k něčemu to bylo dobré,“ řekl Doktor, který ho pozoroval.

Inženýr seděl shrbený, s hlavou opřenou o ruce, obraz hluboké deprese. Nemluvil, dokonce o podání talíře s jídlem požádal jakýmsi neartikulovaným zvukem.

„Tak co,teď“ vážení?“ zeptal se najednou a vzpřímil se.

„Spát, to je jasné,“ odpověděl Doktor klidně. Okázalým pohybem vytáhl z krabičky cigaretu, zapálil si a s rozkoší vdechl kouř.

„A co zítra?“ zeptal se Inženýr a bylo vidět, že jeho klid je teninká, k prasknutí napjatá blanka.

„Jindřichu, chováš se jako dítě,“ řekl Koordinátor. Čistil kotlík hlínou rozemnutou na prášek. „Zítra prozkoumáme další úsek haly, dnes jsme prohlédli, jak to odhaduji, takových čtyři sta metrů.“

„A myslíš, že najdeme něco jiného?“

„Nevím. Máme před sebou ještě jeden den. Odpoledne budeme muset nastoupit zpáteční cestu do rakety.“

„To mám ohromnou radost,“ zabroukl Inženýr. Vstal, protáhl se, hekl. „Všecky kosti mám jako zpřerážené,“ přiznal se.

„My taky,“ ujistil ho Doktor dobromyslně. „Poslyš, opravdu nám nemůžeš nic říct o tom,“ ukázal žířícím konečkem cigarety na sotva viditelný tvar, kterým: byl zatížen okraj stanového plátna.

„Mohu. Proč bych nemohl? Jistě že, mohu. Je to zařízení, které slouží k tomu, aby napřed byla…“

„Ne, vážně. Má to přece nějaké součástky. Já se v tom nevyznám.

„A ty si myslíš, že já ano?“ vybuchl Inženýr. „Je to výplod blázna.“ Ukázal na neviditelnou halu. „Či spíš bláznů. Civilizace pomatenců, to je ten zatracený Eden! To, co jsme přivlekli, vzniklo v celé řadě procesů,“ dodal klidněji. „Lisováním, vtlačováním průhledných segmentů, tepelným opracováním, leštěním. Jsou to jakési makromolekulární polymery — a jakési anorganické krystaly. Nač to může být — nevím. Je to součást, ne celek. Ale dokonce tato součást sama o sobě, vytažená z toho pomateného mlýna, mi připadá bláznivá.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Koordinátor. Chemik skládal talíře a zásoby, rozmotával přikrývku. Doktor zamáčkl cigaretu a pečlivě schoval půlku do krabičky.

„Nemám na to důkazy. Tam uvnitř jsou jakési články, které se s ničím nespojují. Jako uzavřený okruh — elektrický — ale přerušený izolačními vložkami. To — to by nemohlo fungovat. Aspoň se mi zdá. Konec konců, po tolika letech se v člověku vypěstuje jakási — profesionální intuice. Mohu se pochopitelně mýlit. Ale ne, nechci o tom raději vůbec mluvit.“

Koordinátor vstal. Ostatní následovali jeho příkladu. Když zhasili vařič, zahalila je sytá čerň — vysoké hvězdy nedávaly světlo, zářily jenom jasně na nebi nějak podivně nízkém.

„Daneb,“ řekl si tiše Fyzik. Dívali se na nebe.

„Kde? Tam?“ zeptal se Doktor. Mimoděk mluvili tlumenými hlasy.

„Ano. Ta menší vedle, to je Gamma Cygni. Sakramentsky jasná!“

„Třikrát jasnější než na Zemi,“ přitakal Koordinátor.

„Zima, a domů daleko,“ zabroukl Doktor. Víc už nikdo nepromluvil. Jeden po druhém vlezli do nafouknuté báně stanu. Byli tak unaveni, že když Doktor, jak měl ve zvyku, řekl potmě „dobrou noc“, odpovědělo mu oddechování spáčů.