Sám ještě nespal — říkal si, že jednají neprozřetelně, z blízkého lesa mohly v noci vylézt nějaké potvory — měla by se postavit stráž. Chvíli uvažoval, jestli by, přece jen neměl sám dobrovolně převzít tu úlohu, ale jen se znovu ironicky ušklíbl do tmy, obrátil se na bok a povzdechl. Sám nevěděl kdy usnul, jako když ho do vody hodí.

Jitro příštího dne je pozdravilo sluncem. Na nebi bylo víc bílých beránkovitých mráčků. Snědli skromnou snídani, nechávajíce si zbytky potravin na poslední jídlo — pro další zásoby se už museli vrátit do rakety.

„Kdybychom se tak aspoň jednou mohli umýt!“ naříkal Kybernetik. To se mi ještě v životě nestalo — člověk celý páchne potem, fuj! Přece tady někde musí být voda!“

„Kde je voda, tam je i holič,“ odpověděl vlídně Doktor, který se díval do malého zrcátka. Dělal na sebe skeptické i hrdinské grimasy. „Jen se bojím, že tě na této planetě holič napřed oholí a pak ti znovu nasadí všecky vousy — je to dokonce velice pravděpodobné, víš?“

„V hrobě budeš taky vtipkovat?“ vyhrkl Inženýr, upadl do rozpaků a dodal. „Promiň, já nechtěl…“

„Jen si posluž,“ odpověděl Doktor. „V hrobě ne, ale dokud to půjde, tak ano. Snad už vyrazíme, ne?“

Sbalili věci, vypustili vzduch ze stanu a vykročili se svým nákladem podél rytmicky se vlnící opony, až se vzdálili od tábořiště o dobrý kilometr.

„Nevím, třeba se mýlím, ale vypadají, jako kdyby tady byly vyšší,“ řekl Fyzik, pozoruje přimhouřenýma očima oblouky, klenoucí se na obě strany. Ve výšce se jejich vrcholky třpytily stříbrným ohněm.

Složili náklad na jedno místo a vykročili k hale. Vstoupili bez nesnází, jako včera. Fyzik a Kybernetik zůstali vzadu.

„Co říkáš, jak je to s tím mizením?“ zeptal se Chemik.

„Tady se, děje tolik věcí, že jsem včera na to úplně zapomněl!“

„To bude nějaká historie s lomem světla,“ odpověděl nejistě Fyzik.

„A na čem drží strop? Snad ne na tom,“ ukázal na vlnící se oponu, k níž se blížili.

„Nevím, třeba jsou pilíře ukryté někde uvnitř, nebo na druhé straně.“

„A la v zemi divů,“ přivítal je uvnitř hlas Doktora. „Začínáme? Dnes už kýchám trochu míň. Třeba je to přizpůsobení. Kterým směrem se vydáme napřed?“

Okolí se celkem podobalo tomu, které viděli včera. Už se v něm pohybovali jistěji a rychleji. Zprvu se jim dokonce zdálo, že je všecko úplně stejné jako tam. Sloupy, šachty, les pulsujících a otáčejících se hrdel, žhavení, míhání, celý koloběh procesu probíhal ve stejném tempu. Ale když se lépe podívali na» hotové výrobky«, jejichž žlabovitou nádrž po nějaké době našli, objevili, že jsou jiné než ty včerejší, větší a tvarově odchylné. To nebylo všechno. Ty» výrobky«(vytahované ostatně ven a vrhané do koloběhu stejně jako tam) nebyly přesně totožné. V zásadě připomínaly na vrcholku poškozenou část půlky vajíčka. Na té půlce četné stopy nasvědčovaly, že má být spojena s dalšími částmi, kromě toho z ní vyčnívaly rohovité výčnělky, něco jako ústí trubice, v níž se pohybovala čočkovitá destička jako ventil nebo kohoutek. Ale když vzájemně srovnali větší množství těchto předmětů, ukázalo se, že některé mají dva otevřené rohy, ostatní tři nebo čtyři, při čemž ty další výčnělky byly menší a často jaksi nedokončené, jako by byl obráběcí proces v polovině přerušen. Čočkovitá destička někdy vyplňovala celou světlost potrubí, jindy jenom jeho část, někdy vůbec chyběla — jednou našli pouze jakoby její pupen, zakrnělé zrníčko, sotva větší než nehet malíčku. Plocha» vajíčka «byla hladce vyleštěna, na jiných exemplářích drsná, otvor» ventilu «se také individuálně měnil, jak na kterém kuse, v jednom našli dva otvory, částečně spolu svařené jako dvojčata a spojené malou dírkou, přitom čočkovité destičky utvořily jakousi» osmičku«- Doktor to pojmenoval» siamská dvojčata«. Ten exemplář měl kromě toho osm postupně se zmenšujících rohů a ty nejmenší neměly vůbec vyvrtané otvory jako všechny ostatní.

„Co ty na to?“ zeptal se klečící Koordinátor Inženýra, který se prohrabával v celé kolekci, vytahované ze» skladiště«v žlabu.

„Zatím nic. Jdeme dál,“ řek Inženýr a vstal, ale bylo vidět, že se jeho nálada trochu zlepšila.

Pochopil již, že se hala dělí jakoby na postupné úseky, oddělené od sebe pouze vnitřní spojitostí cyklu probíhajících procesů. Výrobní zařízení — to znamená hadovitě se svíjející, chapadlovitě se smršťující, funící les — bylo všude stejné.

Několik set metrů dále narazili na úsek, který sice vykonával tytéž pohyby jako úsek předcházející: hadovitě se svíjel, mlaskal, funěl, nesl ve svých potrubích, vyvrhoval do otevřených šachet, spouštěl z výšky, pohlcoval, opracovával, shromažďoval a roztavoval — nic.

Všude, kde v předcházejících úsecích bylo možno pozorovat rozžhavené polotovary, nebo už chladnoucí opracované předměty, celou tu komplikovanou cestu na strany, nahoru, dolů, tady nahrazovala prázdnota.

Domnívaje se zpočátku, že výrobek je tak průhledný, až je neviditelný, Inženýr se vykláněl daleko nad výpustěmi, snažil se chytit do ruky něco, co mělo vypadávat z otvírajících se jícnů, ale nenašel nic.

„Historie k zbláznění,“ řekl s hrůzou Chemik. Inženýr byl kupodivu nevzrušený.

„Velice zajímavé,“ řekl a šli dál.

Blížili se k prostoru, z něhož se šířil rostoucí hluk. Byl to hluk měkký, ale tím více drásající uši, jako kdyby milióny těžkých plachet z mokré kůže dopadaly na obrovský, málo napjatý buben. Najednou se rozsvětlilo.

Z desítek makovicovitých krápníků, přímo u stropu palicemi dolů pověšených, které se ve výšce třásly, padal učiněný příval předmětů, černých proti sklovité střeše; narážel na tlusté stěny přepážek přistavovaných hned z jedné, hned z druhé strany, svisle rozložených a v pravidelném rytmu se nadouvajících, jako kdyby byl do nich vháněn plyn — (tyto přepážky byly šedě průhledné jako měchuřina) a strhován v polovině cesty trsy hadovitých chapadel, která pracovala tak rychle, až se oku jevila jako rozmazaný kotouč, dopadl docela dolů. Tam se předměty skládaly ve vyrovnaných řadách do čtverhranů, vzorně, jeden vedle druhého, a z opačné strany se každou chvíli vychlípila obrovská hmota, zploštělá jako hlava vorvaně, a s táhlým povzdechem pohltila několik řad» hotových výrobků«najednou.

„Skladiště,“ prohlásil Inženýr flegmaticky. „Shora přicházejí hotové kusy a toto je jakýsi transportér — nabírá je a znovu je dává do oběhu.“

„Jak to víš, že je znovu dává do oběhu? Možná že tady ne?“ zeptal se Fyzik.

„Skladiště je plné.“

Nikdo sice dobře nepochopil proč, ale v prohlídce pokračovali mlčky.

Byly už skoro čtyři hodiny, když dal Koordinátor povel k návratu. Stáli v sektoru, který se skládal ze dvou částí, první vyráběla silné kotouče, opatřené uchovitými držáky, druhá držáky usekávala a upevňovala na jejich místo kusy eliptických prstenců, nato kotouče putovaly do podzemí, odkud se vracely hladké,»oholené«, jak řekl Doktor, aby se znovu podrobily procesu montáže uchovitých držáků.

Když vyšli na planinu a v slunci, ještě dosti vysoko stojícím, kráčeli k místu, kde zanechali stan a své věci, řekl Inženýr:

„No, pomalu se to vysvětluje.“

„Skutečně?“ poznamenal Chemik s nádechem ironie.

„Ano,“ přitakal Koordinátor. „Co ty si o tom myslíš,“ obrátil se na Doktora.

„Mrtvola,“ odpověděl Doktor.

„Jakápak mrtvola,“ zeptal se Chemik, který nepochopil nic z toho, co říkali.

„Mrtvola, která se pohybuje,“ připojil Doktor. Beze slova kráčeli dál.

„Směl bych se konečně dovědět, co to znamená,“ zeptal se Chemik, ne bez podráždění.

„Na dálku řízený komplex na výrobu nejrůznějších součástek, který se během doby úplně rozběhl, protože byl ponechán naprosto bez dozoru,“ vysvětlil Inženýr.

„Aha! A co myslíš, jak dlouho?“

„To nevím.“

„S velkou pravděpodobností, a s nemenším rizikem, mohu utvořit hypotézu, že… přinejmenším několik desítek let,“ řekl Kybernetik.

„Ale není vyloučeno, že ještě déle. Kdybych se dověděl, že se to stalo před dvěma sty lety, také bych se nedivil.“


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: