„Nebo před tisícem let,“ dodal Koordinátor flegmaticky.

„Kontrolní elektronové mozky se, jak víš, rozkloubí v tempu souhlasném s koeficientem iradiace,“ začal Kybernetik, ale Inženýr ho přerušil:

„Mohou fungovat na jiném principu než naše a nevíme přece vůbec, jsou-li to elektronové systémy. Za svou osobu pochybuji. Konstrukční materiál je nekovový, polotekutý…“

„Na podrobnostech nezáleží,“ řekl Doktor, „ale co si o tom myslíte? To znamená — jaké horoskopy sestavujete? Pokud se mne týče, já celkem — nepříznivé.“

„Myslíš obyvatele planety?“ zeptal se Chemik.

„Myslím obyvatele planety.“

Pozdě v noci dorazili k pahorku, z něhož trčel k nebi trup letadla. Aby zrychlili pochod, a také aby se vyhnuli setkání s obyvateli lesíka, prošli jím v místě, kde se porost rozestupoval na několik metrů, jako by jej na obě strany rozhodil jakýsi obrovský pluh — na omšelých, v brázdách ležících hroudách hlíny bujely pouze sametové porosty.

Náhlá tma zahalila rovinu, až když byl šikmý obrys rakety jasně viditelný, a tak se obešli i bez pomoci svítilen.

Byli hladoví, ale ještě víc unavení, rozhodli se tedy, že postaví stan venku a uloží se k spánku. Fyzik, který měl ústa vyprahlá žízní, - voda jim došla při zpáteční cestě — a kterému se chtělo velice pit, vypravil se tunelem do nitra rakety.

Byl dosti dlouho pryč. Stavěli nafukovací stan, když uslyšeli jeho křik, ještě z podzemí. Byl tak rozčílený, že sotva mohl mluvit.

„Co se stalo? Uklidni se!“ volali jeden přes druhého. Koordinátor ho.pevně uchopil za ramena.

„Tam,“ ukázal na těleso rakety, temně se rýsující nad nimi. „Tam kdosi byl.“

„Co?“

„Podle čehos to poznal?“

„Kdo to byl?“

„Nevím.“

„Tak jak víš, že tam byl?“

„Podle… podle stop. Náhodou jsem vešel do navigační kabiny, byla tam: předtím spousta hlíny. Je pryč.“

„Jak to, je pryč?!“

„Je pryč. Je tam skoro čisto.“

„A kde je ta hlína?“

„Nevím.“

„Podíval ses i do ostatních prostor?“

„Ano. To znamená, já… jsem zapomněl, že v navigační kabině byla hlína, a napřed mě nic nenapadlo, protože jsem se chtěl napít, zašel jsem do zásobárny, našel jsem vodu, ale neměl jsem ji čím nabrat, tak jsem zašel do své kabiny,“ podíval se na Kybernetika, „a tam…“

„Co tam, k čertu!“

„Všecko bylo pokryto slizem.“

„Slizem?“

„Ano, průhledným, lepkavým slizem, jistě ho ještě mám na botách. Nic jsem neviděl, až později jsem ucítil, že se mi lepí podešve..“

„Ale to třeba vyteklo něco z nádrží, nebo došlo k nějaké chemické reakci, víš přece, že se v laboratoři polovina lahví rozbila…“

„Nemluv hlouposti! Posviťte sem, na mé nohy.“

Skvrna světla putovala dolů, objevily se Fyzikovy boty, lesknoucí se na několika místech, jako by byly potaženy blankou průhledného laku.

„To ještě není důvod, že tam kdosi byl,“ protestoval chabě Chemik.

„Když mě ještě ani tenkrát nenapadlo, co se stalo! Vzal jsem pohárek a vrátil jsem se do skladiště. Cítil jsem, že se mi podešve lepí, ale nedbal jsem na to. Napil jsem se vody a když jsem se vracel, z ničeho nic mi napadlo, abych se podíval do knihovny, nemám tušení proč. Byl jsem jakýsi znervóznělý, ale na nic podobného jsem nepomyslil. Otevřu dveře, posvítím — a tam čisto, po hlíně ani stopy! Tu hlínu jsem tam přece sám sypal, tak jsem si hned přitom vzpomněl, že v navigační kabině už taky nebyla!“

„A co dál,“ zeptal se Koordinátor.

„Nic, utíkal jsem za vámi.“

„Třeba tam ještě je, v kormidelně nebo v druhém skladišti,“ řekl Kybernetik polohlasně.

„Ani bych neřekl,“ zabroukl Koordinátor. Svítilna, kterou Doktor držel reflektorem dolů, osvětlovala kousek půdy, stáli kolem Fyzika, který stále ještě zhluboka dýchal.

„Jít tam nebo co?“ myslil nahlas Chemik, ale bylo vidět, že nemá pilno, aby ten návrh uskutečnil.

„Ukaž ještě jednou ty svoje boty,“ pravil Koordinátor.

Pozorně si prohlédl zaschlou, lesklou vrstvičku, která přilnula ke kůži. Div že se hlavou nesrazil s Doktorem, protože se taky sklonil, téměř současně. Pohlédli na sebe. Žádný z nich ani nehlesl.

„Něco musíme udělat,“ řekl Kybernetik desperátsky.

„Vlastně se nic nestalo. Jeden exemplář místní fauny vlezl do rakety, a když nenašel nic, co by ho zajímalo, zmizel,“ řekl Koordinátor.

„Patrně žížala, že? Velká plus minus jako žralok, nebo dva žraloci,“ vmísil se do hovoru Kybernetik. „Co se stalo s hlínou?“

„To je opravdu zvláštní. Třeba…“

Doktor nedomluvil a zahájil obchůzku nejbližšího okolí.

Viděli jeho vzdalující se postavu v odraze světla baterky. Skvrna záře se hned soustředila nízko u země, hned slábnouc odlétla do tmy.

„Hej!“ vykřikl najednou. „Hej! Mám ho!“

Rozběhli se k němu. Stál na několik metrů dlouhém valu hlíny, jakoby upěchované a místy potažené kousky lesklé tenké blanky.

„Zdá se, že to opravdu bude nějaká žížala,“ vykoktal Fyzik přiškrceným hlasem.

„V důsledku toho musíme přece jen nocovat v raketě,“ rozhodl najednou Koordinátor. „Napřed ji pro jistotu prohledáme a pak zamkneme závěr.“

„Člověče, to bude trvat celou noc a my Jsme se ještě ani jednou nepodívali do všech prostor,“ zasténal Chemik.

„Těžká věc.“

Nechali napumpovaný stan osudu a zmizeli v tunelu.“

Krok za krokem se ploužili po raketě a osvětlovali všechna zákoutí a výklenky. Fyzikovi se zdálo, že v kormidelně byly trosky tabulek přeneseny z jednoho.místa na druhé, ale nikdo si tím nebyl jist. Potom se zase Inženýra zmocnily pochybnosti, jestli zanechal nástroje, kterých použil na zhotovení motyk, v takovém stavu, v jakém je teď našli.

„To je jedno,“ řekl Doktor netrpělivě. „Nebudeme si teď hrát na detektivy. Už budou dvě!“

Byly tři, když si konečně lehli na matrace, přinesené z kójí, a to jen proto, že Inženýr, místo aby prozkoumal obě patra strojovny, rozhodl prostě, že zastrčí závory na dveřích v ocelové přepážce, která oddělovala strojovnu od ostatních částí rakety. Vzduch v uzavřeném prostoru jim připadal dusný, vznášel se tam jakýsi nepříjemný pach — padali už únavou a stěží ze sebe shodili boty a kombinézy; sotva zhasli světlo, zmohl je těžký, nepokojný spánek.

Doktor se probudil v naprosté tmě, od první chvíle svěží. Přiblížil hodinky k očím — chvilku si nemohl uvědomit, kolik je hodin, nesouhlasilo mu to s tmou, jaká vládla kolem, zapomněl, že jsou v raketě, pod zemí, Konečně uhodl z věnečku zelených jiskřiček na číselníku, že bude osm. Překvapilo ho to.

Spát takovou chvilku! Lítostivě zabručel a už se chtěl obrátit na druhý bok, když naráz ztuhl.

V raketě se něco dělo, spíš to cítil, než slyšel. Podlaha vedla z dálky jemné chvění. Kdesi, velice daleko, něco zařinčelo, bylo to sotva slyšitelné, ale on se ihned posadil na svém lůžku. Srdce se mu rozbušilo hlasitěji.

„Vrátilo se to!“ vzpomněl si na tvora, jehož slizem potažené stopy objevil Fyzik. „Násilím se to pokouší otevřít vstupní dveře,“ to byla další myšlenka. Raketa se najednou zachvěla, jako kdyby ji obrovská síla chtěla. ještě hlouběji zabodnout do země. Kdosi z ležících neklidně zasténal ze spaní. Doktor měl na okamžik pocit, že se jeho vlasy mění v rozžhavené drátky. Letadlo vážilo šestnáct tisíc tun! Podlaha se zatřásla — byl to nerovnoměrný, přerušovaný záchvěv. Vtom pochopil.

Byl to některý z pohonných agregátů! Kdosi ho spouštěl!!

„Vstávat!“ vykřikl a šmátral po baterce. Lidé vyskočili, v egyptské tmě do sebe vráželi, ozvaly se zmatené výkřiky. Konečně našel Doktor baterku, rozsvítil ji. Několika slovy vysvětlil, co se děje. Inženýr, ještě opilý spánkem, se zaposlouchal do vzdálených zvuků. Tělesem rakety znovu a znovu trhaly jednotlivé poryvy, mohutnějící vytí naplnilo vzduch.