„Jak to?“
„Ty tomu říkáš hypotéza? To je přece faktum,“ řekli téměř současně Chemik a Inženýr.
„Mýlíte se. Proč nás napadl? Nevíme. Třeba svým zjevem připomínáme nějaké místní šváby nebo zajíce, a vy jste to v duchu spojili — promiňte, zatímco my jsme v duchu spojili toto útočné jednání s tím, co jsme viděli před tím a co v nás zanechalo tak otřesný dojem, že jsme ztratili schopnost klidně uvažovat.“
„A kdybychom ji byli zachovali a hned nestříleli, roznášel by vítr v tuto dobu náš popel tam pod tím hájkem. Nemám pravdu?“ vyrazil ze sebe prudce Inženýr. Koordinátor mlčel a jenom těkal očima z jednoho na druhého.
„Udělali jsme to, co jsme museli udělat, ale je velice pravděpodobné, že došlo k nedorozumění — na obou stranách.
Vám se zdá, že už jsou všechny kamenné skládačky poskládány? A co ta továrna, prý před několika sty lety opuštěná a neseřízená? Co s tím? Kam zapadá tenhle kámen?“
Chvilku trvalo ticho.
„Domnívám se, že v Doktorových slovech je hodně pravdy,“ řekl Koordinátor. „Víme ještě příliš málo. Situace je o to příznivější, že pokud můžeme usuzovat, obyvatelé planety ještě o nás pranic nevědí; jak myslím hlavně proto, že žádná z jejich cest, těch brázd, neprobíhá v blízkosti tohoto místa. Ale je těžko počítat s tím, že se tento stav dlouho udrží. Chtěl jsem vás požádat, abyste naši situaci posuzovali i z této. stránky a sdělili mi své návrhy.“
„V tuto chvíli jsme v našem vraku, vlastně bezbranní. Stačilo by řádně ucpat tunel, abychom se zadusili jako myši. Je tudíž žádoucí co největší spěch, právě s ohledem na to, že můžeme být každou chvíli objeveni; a přestože hypotéza o útočnosti» dvojčáků«je pouze můj pozemský výmysl,“ říkal Inženýr vášnivě, „přesto — neboť nejsem schopen uvažovat jinak — navrhuji, a vlastně žádám, abychom bezodkladně přikročili k opravě všech zařízení, spuštění agregátů…“
„Na kolik dnů odhaduješ čas, jaký si to vyžádá,“ přerušil ho Doktor.
Inženýr zaváhal.
„Tak vidíš,“ řekl unaveně Doktor, „proč se máme klamat? Objeví nás dřív, než budeme hotovi, protože — řeknu to, i když nejsem odborník — uplynou dlouhé týdny…“
„To je bohužel pravda,“ zasáhl do debaty Koordinátor.
„Kromě toho budeme musit doplnit zásoby vody a to už ani nemluvím o trampotách, jaké budeme mít s tou zamořenou vodou, která zaplavila dolní podlaží, a nevíme také, dokážeme-li bez cizí pomoci udělat všechno; co se ukáže nutné, abychom odstranili škody.“
„Další výprava bude nepochybně namístě,“ souhlasil Inženýr, „a dokonce více výprav. Ale můžeme je podnikat v noci, kromě toho část z nás, řekněme polovina nebo dva lidé, musí být stále v raketě… Ale proč mluvíme pořád jenom my?!“ obrátil se znenadání na tři doposud mlčící posluchače sporu.
„Zásadně musíme co nejintenzivněji pracovat v raketě — a zároveň zkoumat zdejší civilizaci,“ řekl pomalu Fyzik. „Tyto úkoly spolu do značné míry kolidují. Počet neznámých je tak velký, že nám příliš nepomůže ani strategický výpočet. Jedna věc je nade vši pochybu — nevyhneme se riziku hraničícímu s katastrofou, ať se rozhodneme pro jakýkoli způsob jednání.“
„Vidím, kam míříte,“ řekl Doktor stále týmž hlubokým unaveným hlasem.“Chcete přesvědčit sami sebe, že musíme — podniknout další výpravy, protože máme možnost zasazovat mohutné, to znamená atomové rány. Pochopitelně v sebeobraně. Protože to skončí tím, že budeme mít proti sobě celou planetu — nemám nejmenší chuti být zodpovědný za takové pyrrhovské rozhodnutí — které zůstane pyrrhovské: i v tom případě, neznají-li Edeňané atomovou energii… A to není tak jisté. Jakým druhem energie bylo poháněno to kolo?“
„Nevím,“ odpověděl Inženýr, „ale atomová energie to nebyla. To pokládám za jisté.“
„Právě to nás může stát všecko,“ řekl Doktor. Naklonil se dozadu a se zavřenýma očima opřel hlavu o okraj šikmo ležící knihovny, jako kdyby už neměl v úmyslu promluvit. „Kvadratura kruhu,“ zabroukl Kybernetik.
„A kdybychom zkusili… domluvit se…?“ začal váhavě Chemik. Doktor se posadil zpříma a řekl, dívaje se na něho.
„Děkuji ti. Už jsem se opravdu začal bát, že to nikdo neřekne!“
„Ale pokoušet se o dorozumění — to znamená vydat se do jejich rukou!“ vykřikl Kybernetik a vyskočil ze svého místa.
„Proč?“ zeptal se Doktor chladně.
„Můžeme se předtím vyzbrojit, dokonce atomovými paprskomety, ale nebudeme se noci plížit do jejich měst nebo továren…“
„Výborně, výborně. Tak jak si takový pokus o dorozumění představuješ?“
„No, řekni,“ připojil Koordinátor.
„Přiznávám, že bychom se o to neměli pokoušet teď hned,“ odpověděl Doktor. „Čím víc zařízení na raketě stačíme opravit, tím, jasně, to bude lepší. Také bychom se měli ozbrojit — i když to nemusí být atomové paprskomety… Pak část nás zůstane u rakety a část, řekněme tři, pojedou do města. Dva zůstanou v týlu, aby mohli dobře pozorovat třetího, který se bude pokoušet dorozumět se s obyvateli.“
„Ty všechno víš nějak moc přesně. Víš dokonce, samosebou, kdo bude ten člověk, který vkročí do toho města,“ řekl Inženýr zlověstným hlasem.
„Ano. Vím.“
„Ale já ti nedovolím, abys spáchal sebevraždu před mýma očima!“ vykřikl Inženýr, vyskočil rovnýma nohama a přiběhl k Doktorovi, který ani nezvedl hlavu. Inženýr se celý třásl. Neviděli ho ještě tak rozčileného.
„Když jsme přežili — všichni — takovou katastrofu, když se nám podařilo vyhrabat se z toho hrobu, v jaký se změnila raketa, když jsme vyvázli se zdravou kůží z nevypočitatelně riskantních eskapád — jako kdyby planeta, neznámá planeta, byla krajinou pro procházky a výlety — tak rozhodně ne kvůli jakýmsi zatraceným fantaziím, kvůli jakýmsi pitomostem!“ dusil se prostě hněvem. „Vím, oč ti jde,“ křičel se zaťatými pěstmi. „Poslání člověka! Humanita! Člověk na hvězdách! Čestnost! Jsi blbec s těmi svými myšlenčičkami, chápeš?! Nikdo se nás nepokoušel zabít! Nezasypávali masový hrob! Co? Pravda!? Co?“ skláněl se k Doktorovi, který se na něho podíval, a pak se Inženýr odmlčel.
„Pokoušeli se nás zabít a je docela možné, že to byl hrob zavražděných,“ řekl Doktor, a všichni viděli, s jakou námahou zachovává klid. „Ale do města se jít musí.“
„Po tom, co jsme udělali?“ řekl Koordinátor.
Doktor sebou trhl.
„Ano,“ řekl. „Spálili jsme mrtvolu… ano. Dělejte, co pokládáte za správné. Rozhodněte. Já se… podřídím.“
Vstal a odešel, překračuje na straně dveře, vodorovně otevřené. Přibouchl je za sebou. Chvíli se za ním dívali, jako by čekali, že si to rozmyslí a vrátí se.
„Zbytečně ses dal tak strhnout,“ řekl tiše Koordinátor Inženýrovi.“
„Víš docela dobře,“ začal Inženýr, ale když mu pohlédl do očí, opakoval tišeji:
„Ano. Zbytečně.“
„V jedné věci má Doktor pravdu,“ řekl Koordinátor.
Povytáhl si obvaz, který se mu svezl. „To, co jsme objevili na severu, nějak nezapadá do toho, co jsme viděli na východě.
Podle hrubého odhadu leží město od nás přibližně stejně daleko jako továrna — vzdušnou čarou ne o mnoho víc než třicet, pětatřicet kilometrů.“
„Víc,“ řekl Fyzik.
„Snad. Usuzuji z toho, že ani na jihu, ani na západě neexistují nějaké prvky jejich civilizace stejně blízko — protože by z toho vyplývalo, že jsme dopadli přímo do středu jakési lokální»civilizační pustiny«,»civilizačního vzduchoprázdna «o průměru šedesáti kilometrů. Byla by to náhoda příliš podivná, a proto příliš nepravděpodobná. Souhlasíte se mnou?“
„Ano,“ řekl Inženýr. Nedíval se na nikoho.
„Ano,“ přikývl hlavou Chemik a dodal: „Touhle řečí jsme měli mluvit od začátku.“
„Shoduji se s Doktorovými výhradami,“ pokračoval Koordinátor. „Ale jeho návrh považuji za naivní. Neodpovídá situaci. Není na výši. Pravidla styku s neznámými bytostmi jsou vám známa, ale není v nich pamatováno na situaci, v jaké jsme se octli my — téměř jako bezbranní trosečníci, obyvatelé vraku zapíchnutého do země. Pochopitelně, že musíme opravovat poškozené části rakety, ale zároveň mezi námi a jimi probíhají závody ve shromažďováni informaci. Zatím vedeme my. Toho, který nás napadl, jsme zneškodnili. Nevíme, proč to udělal. Snad opravdu připomínáme nějaké jejich nepřátele — to také musíme, podle možnosti, zjistit. Protože nastartování rakety není pro nejbližší budoucnost reálné, musíme být připraveni na všecko. Jestliže civilizace, která nás obklopuje, je dost vysoká, a domnívám se, že tomu skutečně tak je — pak to, co jsem udělal, co jsme udělali, v nejlepším případě pouze trošinku opozdí okamžik, kdy budeme objeveni. Hlavní úsilí musíme — teď — obrátit na vyzbrojení.“